33 Cdo 1450/2024-170
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a Mgr. Ivy Krejčířové ve věci žalobce J. P., zastoupeného JUDr. Milanem Štětinou, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614/11, proti žalovanému R. C., zastoupenému Mgr. Ladislavem Mandíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, U Hrušky 63/8, o zaplacení 50 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 13 C 307/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 10. 2023, č. j. 14 Co 150/2023-142, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se po žalovaném a po P. R., domáhal, aby mu společně a nerozdílně zaplatili 50 000 Kč (s příslušenstvím) s tím, že tuto částku jim poskytl na základě příkazní smlouvy a jejího dodatku za to, že pro něho vymůžou dluh ve výši 6 000 000 Kč na dlužníkovi P. M., což neučinili.
Okresní soud v Mostě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 6. 2023, č. j. 13 C 307/2022-121, uložil P. R., aby žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatil 50 000 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 10 % od 2.
12. 2019 do zaplacení; vůči žalovanému žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 10. 2023, č. j. 14 Co 150/2023-142, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích, jimiž bylo rozhodnuto vůči žalovanému, potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že 1. 6. 2019 uzavřel žalobce s podnikatelem P. R. příkazní smlouvu, jejímž předmětem bylo vymožení pohledávky žalobce za dlužníkem P. M. Při podpisu smlouvy zaplatil žalobce P. R. 25 000 Kč jako výdaje na vymáhání a bylo dohodnuto, že pokud P. R. neučiní žádné kroky k vymáhání, tuto částku žalobci vrátí; smlouva byla 27. 7. 2019 doplněna dodatkem, podle kterého P. R. převzal od žalobce dalších 25 000 Kč na výdaje na vymožení dluhu a bylo dohodnuto, že od dlužníka pro žalobce vymůže do doby ukončení smlouvy minimálně 50 000 Kč, a pokud se tak nestane, vrátí mu částku 25 000 Kč nejpozději do ukončení smlouvy.
Smlouva skončila dne 1. 12. 2019. Soud neuvěřil P. R., že částku 50 000 Kč použil jako náklady na vymožení dluhu. V řízení nebylo prokázáno, že mezi žalobcem a žalovaným existoval smluvní vztah (ve smlouvě ani jejím dodatku nefiguruje) nebo že žalovaný od žalobce převzal jakýkoli finanční obnos; žalovaný tudíž není ve věci pasivně legitimován.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z přesvědčení, že se soudy obou stupňů při rozhodování odchýlili od ustálené rozhodovací praxe ohledně „otázek neplatnosti právního jednání – smluvního vztahu při zjištění rozporu se zákonem a dále v kontextu s principem zákazu zneužití práva, principem dobrých mravů či předpokladu poctivosti v právním styku, resp. že byly nalézacími soudy vyhodnoceny chybně, a tyto by měly být dovolacím soudem posouzeny jinak“. Prosazuje, že žalovaná částka mu měla být přiznána z titulu bezdůvodného obohacení, které na jeho úkor získali oba původně žalovaní, kteří se o tento „zisk“ dělili. Podle § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není dovolání podle § 237 přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50.000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Rozsudkem, proti kterému dovolání směřuje, odvolací soud rozhodl o peněžitém plnění 50 000 Kč s příslušenstvím, přičemž hranice bagatelnosti je stanovena právě částkou 50 000 Kč (pouze spor o částku vyšší se může stát způsobilým věcného projednání u dovolacího soudu), k příslušenství pohledávky se nepřihlíží a výše úroku z prodlení se k jistině nepřičítá (srov. např. Vojtek, P. Komentář k § 238. in Jirsa, J., Beran, K., Havlíček, K., a kol. Občanské soudní řízení, 3. část. Soudcovský komentář. Praha: Wolters Kluwer (ČR), 2023). O některou z výjimek uvedených v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se v posuzovaném případě nejedná. Odvolací soud (stejně jako předtím soud prvního stupně) postavil své rozhodnutí na skutkovém zjištění, že mezi žalobcem a žalovaným neexistoval smluvní vztah – neuzavřeli spolu žádnou smlouvu, a žalovaný od žalobce nepřevzal žádné finanční prostředky, které by mu měl vrátit; smluvní vztah mezi žalobcem a žalovaným nemohla založit přítomnost žalovaného na jednáních žalobce s P. R., ani to, že žalovaný poskytl své vozidlo R. na schůzku s žalobcem, popř. s dlužníkem žalobce. Tvrzení, že oba žalovaní vystupovali jako společníci žalobce v řízení neprokázal. Zjištěný skutkový stav věci, z něhož odvolací soud při právním posouzení vycházel, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný, ať již je namítána jeho nesprávnost nebo neúplnost. Způsob ani výsledek hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti a věrohodnosti promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze regulérně zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 5. 2024
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu