33 Cdo 1453/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobce Ing. V. Ř., zastoupeného JUDr. Dušanem Divišem, advokátem se sídlem
Hradec Králové, Ulrichovo náměstí 737, proti žalovanému Z. H., zastoupenému
JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem se sídlem Hradec Králové, Střelecká 437, o
zaplacení částky 970.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Hradci Králové pod. sp. zn. 10 C 226/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. června 2009, č. j. 21 Co
131/2009-437, takto :
I. Dovolání proti části výroku I. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 30. června 2009, č. j. 21 Co 131/2009-437, jíž byl změněn rozsudek
Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. května 2008, č. j. 10 C
226/2005-205, ve znění opravného usnesení ze dne 2. října 2008, č. j. 10 C
226/2005-224, tak, že se zamítá žaloba o zaplacení 970.000,- Kč, se zamítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. června 2009, č. j. 21
Co 131/2009-437, se v části výroku I., jíž byl změněn rozsudek Okresního soudu
v Hradci Králové ze dne 22. května 2008, č. j. 10 C 226/2005-205, ve znění
opravného usnesení ze dne 2. října 2008, č. j. 10 C 226/2005-224, tak, že se
zamítá žaloba o zaplacení úroku ve výši 15 % z částky 970.000,- Kč ročně za
dobu od 15. 9. 2001 do zaplacení, a ve výrocích III. a IV., se zrušuje a v
tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení 970.000,- Kč s příslušenstvím s tím,
že tato částka představuje dluh z půjčky, kterou mu poskytl na základě smlouvy
uzavřené dne 14. 9. 2001. Dále požadoval zaplacení smluvní pokuty. Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. února 2006, č. j. 10 C
226/2005-54, zamítl žalobu o zaplacení 970.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši
15% p. a. od 15. 9. 2005 do zaplacení a smluvní pokuty ve výši 523.800,- Kč a
rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 27. června 2006, č. j. 21 Co 304/2006-97, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 29. července 2008, č. j. 10 C
226/2005-205, ve znění opravného usnesení ze dne 2. října 2008, č. j. 10 C
226/2005-224, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do 15 dnů od právní
moci rozsudku 970.000,- Kč s dohodnutým úrokem ve výši 15% p. a. za dobu od 15. 9. 2001 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení smluvní pokuty ve
výši 523.800,- Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Dospěl
k závěru, že žalobce prokázal, že na základě smlouvy ze dne 14. 9. 2001 půjčil
žalovanému částku 970.000,- Kč, kterou se mu žalovaný zavázal vrátit do 14. 9. 2002 s dohodnutým úrokem ve výši 15 % ročně. Současně si účastníci sjednali
smluvní pokutu ve výši 0,05 % za každý den prodlení s vrácením půjčky. Soud
prvního stupně neuvěřil žalovanému, že dluh uhradil; toto tvrzení nebylo
prokázáno smlouvou o půjčce dalších 200.000,- Kč uzavřenou účastníky dne 25. 5. 2005 (v níž je uvedeno, že žalobce nemá ke dni podpisu této smlouvy za
žalovaným jinou pohledávku než z této smlouvy o půjčce), a skutkovou verzi
žalovaného nepodpořili ani slyšení svědci (právní zástupce žalovaného JUDr. K.,
koncipient zástupce žalovaného Mgr. Z. a V. J.), kteří shodně uvedli, že
potvrzení o vrácení půjčky nikdy neviděli. Svědek J. potvrdil pouze to, že
účastníci měli velice úzké vazby související s podnikáním ve společnosti Tvingo
design, s. r. o. a takovému účelu sloužila i smlouva o půjčce, která je
předmětem sporu. Svědek H. (otec žalovaného) sice uvedl, že žalovaný mu sdělil,
že dluh žalobci vrátil, avšak očitým svědkem předání peněz nebyl. Žalovanému se
nepodařilo prokázat ani další skutkovou verzi, že žalobce ve skutečnosti půjčil
uvedené finanční prostředky společnosti Tvingo design, s. r. o. Z takto
zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že účastníci
uzavřeli v souladu s § 657 a § 658 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), písemnou smlouvu o půjčce. Protože žalovaný půjčený obnos nevrátil, jeho závazek ze smlouvy splněním
nezanikl. Soud prvního stupně proto žalobě do částky 970.000,- Kč s
příslušenstvím vyhověl; do částky 523.800,- Kč ji zamítl, neboť ujednání o
smluvní pokutě shledal neplatným pro rozpor s dobrými mravy (39 obč. zák.). K odvolání obou účastníků řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 30. června
2009, č. j. 21 Co 131/2009-437, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I.
změnil tak, že žalobu o zaplacení 970.000,- Kč s úrokem ve výši 15% ročně za
dobu od 15. 9. 2001 do zaplacení zamítl (výrok I.), ve výroku II. je potvrdil
(výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a
IV.). Po zopakování výslechů obou účastníků řízení, svědka J. a listinných
důkazů a doplnění dokazování výslechem svědkyně L. V. a dalšími listinnými
důkazy (uvedenými v odůvodnění napadeného rozsudku) odvolací soud ve shodě se
soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci se podařilo prokázat, že se
žalovaným uzavřel dne 14. 9. 2001 smlouvu o půjčce a že mu na jejím základě
předal částku 970.000,- Kč. Oproti soudu prvního stupně však uvěřil žalovanému,
že půjčenou částku žalobci vrátila společnost žalovaného Tvingo Design, s. r. o. (dále jen „společnost“); jako nevěrohodné totiž vyhodnotil tvrzení žalobce,
že společnost mu plnila z titulu půjčky, kterou jí poskytl v roce 2001 ve výši
1,100.000,- Kč. Dovodil, že závazek žalovaného z půjčky ze dne 14. 9. 2001
zanikl tak, že plnění poskytla jiná osoba (společnost žalovaného), byť tato
dluh žalovaného nepřevzala (§ 531 odst. 1 a 2 obč. zák.) a ani nepřistoupila k
jeho závazku (§ 533 obč. zák.). Ujednání účastníků ve smlouvě o půjčce ohledně
15 % úroku posoudil pro neurčitost jako absolutně neplatné (§ 37 odst. 1 obč. zák.).
Proti měnícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání,
jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Odvolacímu soudu
vytkl, že řízení zatížil vadou tím, že v rozporu s § 213 odst. 4 o. s. ř. provedl rozsáhlé dokazování, že nad rámec návrhů účastníků provedl důkaz spisem
sp. zn. D 1891/93 a zabýval se jeho solventností v roce 2001, tedy skutečností,
která nebyla předmětem dokazování před soudem prvního stupně. I při jeho
výslechu jako účastníka řízení, s nímž souhlasil, se oproti jeho očekávání
odvolací soud zaměřil jen na zjišťování zdrojů jeho příjmů. Tímto postupem byl
zaskočen a zdroje svých příjmů ve sledovaném období postupně upřesňoval a
dokládal. Má výhrady k vyhodnocení věrohodnosti výpovědi své i výpovědi
žalovaného odvolacím soudem, poukazuje na jednotlivé změny v tvrzení žalovaného
ohledně existence půjčky a způsobu zániku závazku z půjčky (nejdříve tvrdil, že
si peníze nepůjčil, poté, že peníze použil na zaplacení dodavatelům
společnosti, že o vrácení půjčky byl sepsán příjmový doklad, který se ztratil,
že závazek zanikl částečně započtením, nebo že zanikl „převedením či
přeúčtováním“ na společnost). Má za to, že odvolací soud dospěl ke dvěma
rozporným závěrům, když uzavřel, že nevyšlo najevo, že by mu žalovaný částku
970.000,- Kč vrátil a zároveň dovodil, že žalovaný vrácení půjčky prokázal. Obdobně je tomu se závěrem, že prohlášení účastníků ve smlouvě o půjčce ze dne
25. 5. 2005, že žalobce nemá za žalovaným jinou pohledávku, nemá ve vztahu k
půjčce z roku 2001 žádnou právní relevanci, neboť toto prohlášení považoval
odvolací soud současně za nepřímý důkaz o tom, že žalobce ke dni uzavření této
smlouvy žádné pohledávky vůči žalovanému neměl. Za nepodložené považuje
skutkové zjištění, že úmyslem účastníků v roce 2003 bylo, aby se dlužníkem z
půjčky 970.000,- Kč stala společnost. Odvolací soud pochybil, jestliže se
nevypořádal s jím předloženým příjmovým dokladem na částku 1,100.000,- Kč
vystaveným společností dne 5. 3. 2001, jímž prokazoval poskytnutí půjčky v této
výši společnosti. Nesouhlasí se zjištěnou výší jeho příjmů v letech 2000 a
2001, neboť odvolací soud pominul důkazy prokazující i další zdroje - úspory v
hotovosti a příjem z vyplacených cestovních náhrad. Polemizuje s hodnocením
výpovědi svědka Javůrka odvolacím soudem a rozebírá odchylky v jeho svědeckých
výpovědích, které odpovídaly měnícím se skutkovým tvrzením žalovaného. Zpochybňuje správnost právního závěru, že ujednání o 15% úroku ve smlouvě o
půjčce ze 14. 9. 2001 je pro neurčitost neplatné, argumentací, že jde o
sjednanou úplatu za poskytnutí půjčky ve výši 15% z půjčené částky formulovanou
obvyklým způsobem. Z uvedených důvodů navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný se ztotožnil se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej
čl. II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.). Dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným (§ 240 odst. 1 o.
s. ř.)
za splnění podmínky jeho advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a
je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; Nejvyšší soud České
republiky (§ 10a o. s. ř.) se proto dále zaměřil na posouzení otázky, zda je
dovolání důvodné. Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. v dovolání vytýkány nejsou a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu
(§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Žalobce námitkami, že odvolací soud provedl rozsáhlé doplnění dokazování za
účelem zjištění zdrojů jeho příjmů v letech 2000 a 2001, ačkoliv tato
skutečnost nebyla předmětem dokazování před soudem prvního stupně, a že nad
rámec návrhů účastníků provedl důkaz spisem sp. zn. D 1891/93, uplatnil
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., kterým lze namítat, že
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. Podle § 213 odst. 4 o. s. ř. odvolací soud doplní dokazování o účastníky
navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke
zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno
rozsáhlé doplnění dokazování, a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být
prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování. Podle § 213 odst. 5 o. s. ř. odvolací soud nepřihlíží při zjišťování skutkového
stavu ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky uplatněny v rozporu s
§ 205a nebo § 211a. Ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř. umožňuje odvolacímu soudu doplnit dokazování
o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to
potřebné ke zjištění skutkového stavu věci. To neplatí jen tehdy, má-li být
provedeno rozsáhlé doplnění dokazování, a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má
být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování;
tyto předpoklady přitom musí být naplněny kumulativně. Nejde-li tedy v
odvolacím řízení o rozsáhlé doplnění dokazování, je odvolací soud povinen
navržené důkazy provést, i když ke skutečnosti, která jimi má být prokázána,
dosud nebylo provedeno žádné dokazování. Rozsáhlost doplnění dokazování
nevyjadřuje množství důkazů, které by měly být za odvolacího řízení provedeny,
ale rozsah pro posouzení věci významných skutečností, ohledně nichž je třeba za
odvolacího řízení doplnit dokazování. Ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř. je
možno považovat za normu s relativně neurčitou hypotézou, a bude tak záležet
především na úvaze odvolacího soudu, shledá-li dokazování před soudem prvního
stupně za nedostatečné a jeho potřebné doplnění za rozsáhlé. V daném případě z obsahu spisu vyplývá, že žalovaný poprvé namítl nedostatečné
zdroje příjmů žalobce pro poskytnutí dvou půjček v krátkém časovém období roku
2001 již ve svém vyjádření ze dne 1. 2. 2007 (čl. 119 spisu).
Tato skutečnost
namítaná žalovaným během řízení před soudem prvního stupně tak nebyla jeho
novým tvrzením, a odvolacímu soudu nic nebránilo v tom, aby k němu prováděl
dokazování; nejednalo se totiž o rozsáhlé doplnění dokazování, neboť bylo
zaměřeno pouze na prokázání jedné z dílčích, z hlediska posouzení věci
významných, skutečností. Odvolacímu soudu nelze úspěšně vytýkat ani to, že
využil možnosti dané mu § 213a odst. 1 a § 120 odst. 3 o. s. ř. a provedl nad
rámec návrhů účastníků důkaz spisem sp. zn. D 1891/93, který vyplynul z obsahu
spisu a prokazoval výši nabytého spoluvlastnického podílu žalobce k
nemovitosti, jejíž prodej měl být podle tvrzení žalobce jedním z hlavních
zdrojů jeho příjmů v inkriminované době. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. a/ o. s. ř. tak nebyl uplatněn opodstatněně. Další dovolací výhrady míří proti skutkovým zjištěním, na jejichž základě
odvolací soud založil svůj právní závěr, že závazek žalovaného z půjčky
uzavřené dne 14. 9. 2001 zanikl splněním (§ 559 obč. zák.). Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba
považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu
vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z
provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za
řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v
hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo
které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti,
pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje §
133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v
podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro
posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba
rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u
soudu odvolacího. Soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny
důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co
vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným
důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota
zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení
důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají
jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková
zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu,
popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti
zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem
odpovídajícím zákonu, nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy
zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny
v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne.
Hodnocením
důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti,
o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze
považovat za pravdivé (dokázané), a které nikoliv. Vyhodnocení důkazů z
hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované
zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona
provádí. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti
soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze
zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud
dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému
svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z
provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů,
a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených
důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. V projednávaném případě vyšel odvolací soud z toho, že žalobce podle smlouvy o
půjčce uzavřené se žalovaným dne 14. 9. 2001 poskytl žalovanému celkem
970.000,- Kč. Žalovaný tyto finanční prostředky použil ve své společnosti
Tvingo design, s. r. o. (dále opět jen „společnost“), jejímž společníkem
žalobce měl v úmyslu se stát (od 11. 6. 2004 do 29. 6. 2004 jím skutečně byl). Půjčka se projevila v účetnictví společnosti v roce 2001 jako půjčka žalovaného
(společníka). Žalobce do společnosti investoval prostředky v celkové výši
1,100.000,- Kč (včetně půjčky poskytnuté žalovanému) a v roce 2003 uzavřel se
společností smlouvy o půjčce 800.000,- Kč (18. 3. 2003) a 300.000,- Kč (17. 6. 2003), na jejichž základě však žalobce žádné peníze společnosti nepředal. Účelem uzavření těchto půjček bylo „převedení, resp. přeúčtování“ půjčky ze 14. 9. 2001 na společnost. Ta také podle nich žalobci plnila. Důvodem uzavření
smluv v roce 2003 nemohla být skutečnost, že žalobce společnosti v roce 2001
půjčil 1,100.000,- Kč, které však nebyly řádně zaúčtovány, a tento nedostatek
měl být uzavřením těchto smluv napraven, neboť žádnou takovou půjčku žalobce
společnosti v roce 2001 neposkytl. V příjmech společnosti se v uvedeném období
žádná taková částka neobjevila a žalobce neměl v té době ani dostatečné zdroje
příjmů k poskytnutí půjčky jak žalovanému tak i jeho společnosti; v tu dobu
mohl mít k dispozici maximálně 1,474.000,- Kč. Ujednání ve smlouvě o půjčce
uzavřené mezi účastníky dne 25. 5. 2005, že žalobce žádnou jinou pohledávku za
žalovaným nemá, souviselo s převodem obchodního podílu žalobce ve společnosti
na žalovaného a s vypořádáním jejich vztahů s tím souvisejících. Smlouva ze dne
25. 5. 2005 svědčí o ne zcela obvyklých právních postupech účastníků, jejichž
dokladem je i dohoda o vypořádání půjček z téhož dne, podle níž se žalobce a
společnost dohodli na splátkovém kalendáři půjček poskytnutých v roce 2003 v
celkové výši 1,100.000,- Kč, podle něhož společnost žalobci plnila, ačkoli
žádné finanční prostředky jí podle těchto smluv neposkytl.
Skutkové zjištění, že podle smlouvy o půjčce ze dne 14. 9. 2001 žalovaným
vypůjčený obnos 970.000,- Kč žalobci vrátila společnost žalovaného, učinil
odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí - z výsledků
dokazování, a to především z výpovědi žalovaného. Nelze proto přisvědčit
dovolací námitce, že toto zjištění nemá oporu v provedeném dokazování. Odvolací
soud uvěřil obranné verzi žalovaného, že dvě půjčky z roku 2003 mezi žalobcem a
společností byly uzavřeny s úmyslem „převést“, resp. „přeúčtovat“ půjčku ze 14. 9. 2001 (poskytnutou žalovanému) na společnost, neboť prostředky získané touto
půjčkou byly v účetnictví společnosti evidovány jako půjčka žalovaného. Výpověď
žalovaného podpořil svědek J., který jako daňový poradce společnosti byl osobně
zasvěcen do jejího účetnictví a účetních operací souvisejících se vzájemnými
vztahy účastníků. Zpochybňuje-li žalobce věrohodnost tohoto svědka poukazem na
rozpory v jeho výpovědích, dovolací soud se s touto námitkou neztotožňuje. Z
porovnání jeho výpovědí nevyplývá, že se jejich obsah natolik měnil, aby to
mohlo vést k závěru o nevěrohodnosti svědka. Ten v průběhu řízení vypovídal
opakovaně, přičemž údaje týkající se rozhodných okolností pouze zpřesňoval a
vyjasňoval na základě otázek kladených mu v probíhajícím řízení. Zjištění,
které odvolací soud čerpal z výpovědi svědka J., že v účetnictví společnosti se
v roce 2001 objevila částka okolo 1,000.000,- Kč, kterou zaúčtoval jako vklad
žalovaného, neboť na tento příjem nebyl doklad, že po zjištění, že šlo o
prostředky žalobce, vedl účastníky v roce 2003 k tomu, aby uzavřeli smlouvy o
půjčce za účelem vedení tohoto příjmu na žalobce, a že v roce 2003 nebyl do
společnosti žádný hotovostní vklad proveden, je logickým objasněním vztahů mezi
účastníky v souvislosti s jejich působením ve společnosti; svědkem uváděné
údaje se shodují s těmi, které vyplývají z účetních dokladů, o jejichž
spolehlivosti není důvod pochybovat. Svědek J. rovněž hodnověrným způsobem
vyvrátil skutkovou verzi žalobce, že důvodem uzavření dvou smluv o půjčce v
roce 2003 byla skutečnost, že společnosti v roce 2001 půjčil 1,100.000,- Kč,
které však nebyly řádně zaúčtovány, a tento nedostatek měl být uzavřením těchto
smluv napraven. Z výpovědi svědka, podporované účetními doklady, bylo zjištěno,
že takový další obnos se v účetnictví firmy jako její příjem v roce 2001
neobjevil. Pravdivost tvrzení žalobce neprokázal ani jím předložený příjmový
pokladní doklad společnosti č. 532001 z 5. 3. 2001 vystavený právě na částku
1,100.000,- Kč, jehož průkazní hodnota byla zpochybněna předloženými účetními
doklady společnosti z roku 2001, z nichž vyplynulo, že svým označením nezapadá
do číselné řady účetních dokladů společnosti, které byly v roce 2001 očíslovány
od 1 do 26, a odlišuje se od nich i grafickou úpravou, a dále výpovědí svědka
J., z níž bylo zjištěno, že tento doklad nebyl v účetnictví společnosti
zaevidován (v tomto ohledu se neprosadí námitka žalobce, že odvolací soud
pominul příjmový doklad z 5. 3. 2001 a nijak jej nehodnotil).
Skutkový závěr,
že žalobce mohl mít v roce 2001 k dispozici maximálně 1,474.000,- Kč, odvolací
soud čerpal z listinných důkazů provedených na návrh žalobce (zejména z kupních
smluv, jejichž předmětem byl prodej nemovitosti za 790.000,- Kč, prodej
osobního automobilu za 130.000,- Kč, ze smluv o překlenovacím úvěru ze dne 3. 7. 2001 a o úvěru ze stavebního spoření ze dne 19. 7. 2001 - žalobci bylo
vyplaceno celkem 554.000,- Kč). I kdyby odvolací soud vzal v potaz částku
500.000,- Kč tvrzených úspor v hotovosti a vyplacené cestovní náhrady v celkové
výši 267.389,10 Kč, nedosahovaly by žalobcovy finanční zdroje takové výše, aby
mohl poskytnout v krátkém časovém období roku 2001 dvě půjčky v celkové výši
2,070.000,- Kč. Skutkové závěry odvolacího soudu, že společnost v roce 2005
plnila na dluh žalovaného z půjčky ze dne 14. 9. 2001, nejsou ani v rozporu s
obsahem smlouvy o půjčce uzavřené účastníky dne 25. 5. 2005, v níž je uvedeno,
že věřitel (žalobce) nemá vůči dlužníkovi (žalovanému) ke dni podpisu smlouvy
žádnou jinou pohledávku, než je pohledávka z této smlouvy. Věrohodnost tvrzení
žalovaného, že toto ujednání bylo důsledkem tzv. účetní operace v roce 2003,
jejímž smyslem bylo, aby se dlužníkem z této půjčky stala společnost, a že bylo
učiněno v souvislosti s převodem obchodního podílu žalobce ve společnosti na
žalovaného a s vypořádáním s tím souvisejících vztahů, je prokazována dohodou
ze dne 25. 5. 2005 o vypořádání půjček, podle níž se žalobce a společnost
dohodli na splátkovém kalendáři půjček z roku 2003 v celkové výši 1,100.000,-
Kč. Lze uzavřít, že odvolací soud provedené důkazy zhodnotil způsobem vyplývajícím
z § 132 o. s. ř. a v jeho hodnocení provedených důkazů není zřejmý logický
rozpor. Bylo na jeho posouzení, kterému důkaznímu prostředku přizná větší
vypovídací hodnotu i věrohodnost. Náležitě vysvětlil, proč neuvěřil skutkové
verzi žalobce, který popíral vrácení půjčky, a proč naopak uvěřil obraně
žalovaného, že částku 970.000,-Kč (tj. jistinu), kterou dlužil z půjčky ze dne
14. 9. 2001, za něho vrátila žalobci společnost Tvingo Design, s. r. o. Odvolacímu soudu tak nelze z hlediska způsobu, jakým k závěru o vrácení půjčky
dospěl, ničeho vytknout. Obstojí proto na základě zjištěného skutkového stavu
věci právní závěr, že dluh žalovaného z půjčky ve výši 970.000,- Kč zanikl
splněním (§ 559 obč. zák.), byť žalobci plnila jiná osoba než žalovaný. Protože
dluh žalovaného nepřevzala (§ 531 odst. 1, 2 obč. zák) ani nepřistoupila k jeho
závazku (§ 533 obč. zák.), lze její plnění za žalovaného podřadit skutkové
podstatě bezdůvodného obohacení podle § 454 obč. zák. (tj. společnost plnila za
žalovaného, co po právu měl plnit sám). Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnil žalobce závěr odvolacího soudu, že ujednání o úroku ve výši 15% ve
smlouvě o půjčce ze 14. 9. 2001 je pro neurčitost absolutně neplatné podle § 37
odst. 1 obč. zák.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu určil
sice správně, ale nesprávně ji vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle § 37 odst. 1 obč. zák. musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně,
určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Sankce neplatnosti právního úkonu se
tímto ustanovením váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý,
je-li po jazykové stránce sice srozumitelný, avšak nejednoznačný zůstává jeho
obsah, tj. když se jednajícím nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem
stanovit. Závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem
nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěli účastníci projevit (srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/2001).
Ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. předpokládá, že o obsahu právního úkonu může
vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje výkladová pravidla, která
ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Jazykové vyjádření
právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být vykládáno nejprve prostředky
gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů),
logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z
hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud
posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v
okamžiku uzavírání smlouvy. Podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to,
aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace
obsahu právního úkonu soudem podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. nemůže
nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových
pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy,
který učinili účastníci v dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který
existoval v době jejich smluvního ujednání.
Jestliže odvolací soud učinil závěr o neurčitosti ujednání obsaženého v článku
II. smlouvy o půjčce uzavřené účastníky dne 14. 9. 2001, v němž je uvedeno, že
se žalovaný zavázal půjčenou částku vrátit do 14. 9. 2002 spolu s úrokem ve
výši 15%, aniž postupoval podle § 35 odst. 2 obč. zák. a za pomocí
interpretačních pravidel v tomto ustanovení formulovaných ujednání účastníků o
úroku zachycené ve smlouvě o půjčce vyložil, je jeho právní posouzení neúplné
(tj. nesprávné) a jeho právní závěr o neurčitosti ujednání o úroku z půjčené
částky nemůže obstát.
Z uvedeného je zřejmé, že žalobci se prostřednictvím námitky uplatněné v rámci
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. podařilo částečně
zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud je proto zrušil v
části měnícího výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení „úroku ve výši
15% ročně z částky 970.000,- Kč za dobu od 15. 9. 2001 do zaplacení“, a v
akcesorických výrocích III. a IV. o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů a v tomto rozsahu byla věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§
243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.). Správnost
rozhodnutí odvolacího soudu v části měnícího výroku I., jíž byla zamítnuta
žaloba o zaplacení 970.000,- Kč, se žalobci zpochybnit nepodařilo; Nejvyšší
soud proto jeho dovolání v tomto rozsahu zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před
středníkem o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta
první a § 226 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě
nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá o.
s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. března 2012
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Helena Lovíšková