33 Cdo 1525/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce
J. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému M. G., zastoupenému,
advokátem, o zaplacení částky 32.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 8/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2006, č. j. 20 Co 119/2006-33, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2006, č. j. 20 Co
119/2006-33, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. října 2005, č.
j. 12 C 8/2005-17, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k
dalšímu řízení.
příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že
účastníci uzavřeli 28. 9. 1999 smlouvu o dílo, jejímž předmětem byl ze strany
žalovaného výkon činnosti vyplývající z provozu taxislužby ve prospěch žalobce.
Žalovaný se zavázal, že v případě porušení povinností vyplývajících z této
smlouvy odpovídá žalobci za vzniklou škodu. Rozhodnutím Magistrátu h. m. P. ze
dne 8. 12. 2003, č. j. MHMP/108461/2003/DPC/Hrom, byla žalobci za porušení § 17
odst. 1 písm. b) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, (tj. za předražení služeb),
kterého se dopustil žalovaný jako jeho zaměstnanec, uložena pokuta ve výši
32.000,- Kč, kterou žalobce uhradil. S odkazem na § 21 odst. 3 zákona č.
111/1994 Sb., o silniční dopravě, § 3 písm. c) zákona č. 634/1992 Sb., o
ochraně spotřebitele a § 420 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), dospěl
soud prvního stupně k závěru, že žalobcem zaplacená pokuta za porušení cenových
předpisů nemůže být škodou, neboť byla uložena ve správním řízení. Jelikož
schází základní předpoklad pro odpovědnost za škodu, nelze žalobě vyhovět.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. června 2006, č. j. 20 Co 119/2006-33,
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost
zaplatit žalobci částku 32.000,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 1. 2. 2004 do
zaplacení a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Dospěl k závěru,
že účastníci uzavřeli obstaravatelskou smlouvu podle § 733 obč. zák., v níž se
žalovaný zavázal dodržovat podmínky provozu taxislužby a obecně závazné
předpisy, přičemž vzal na vědomí i odpovědnost za škodu vzniklou jejich
porušením. Jelikož žalovaný v rámci provádění uvedené činnosti porušil § 15
odst. 1 písm. a) zákona č. 526/1990 Sb. a za toto porušení byla žalobci uložena
správním orgánem pokuta, vznikla mu nepochybně majetková újma, za niž žalovaný
odpovídá podle § 420 obč. zák. v důsledku svého zaviněného protiprávního
jednání. Oproti soudu prvního stupně odvolací soud přihlédl k uznání dluhu a
dohodě o splátkách ze dne 9. 1. 2004, v níž se žalovaný zavázal žalobci
zaplatit 32.000,- Kč za uloženou pokutu, ačkoliv má uvedený doklad veškeré
náležitosti uznání dluhu podle § 558 obč. zák.
Žalovaný (dále též „dovolatel“) ačkoli v podaném dovolání avizuje uplatnění
dovolacích důvodů podle § 241a odst. 1 písm. b) a § 241a odst. 3 o. s. ř.,
odvolacímu soudu ve skutečnosti pouze vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, tedy uplatňuje jen dovolací důvod podle §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; nesprávné právní posouzení věci spatřuje v
závěru o platnosti smlouvy ze dne 28. 9. 1999. Podle § 39 obč. zák. nemůže jít
o platnou smlouvu, neboť obsahem a účelem obchází zákon. Má zato, že nelze
provozovat taxislužbu způsobem, jaký vyplývá ze smlouvy; právní vztah mezi
účastníky měl být podroben režimu zákoníku práce. Je-li smlouva neplatná,
nemohlo být s porušením v ní dohodnuté povinnosti spojováno právo žalobce na
náhradu škody. S tímto odůvodněním žalovaný navrhl, aby byly rozsudky soudů
obou stupňů zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu
vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak byl obsahově vymezen (§ 242
odst. 3 o. s. ř.).
Žalovaný nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1,
§ 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., popř. jinými vadami
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž
dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolacím řízení uplatněny. Protože
jejich existence nevyplynula ani
z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud jen výslovně uplatněným dovolacím
důvodem tak, jak jej žalovaný obsahově vymezil.
Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním
posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou
aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis,
než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale
nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné
právní závěry.
Žalovaný spatřuje nesprávné právní posouzení věci v závěru odvolacího soudu
o platnosti smlouvy ze dne 28. 9. 1999, který se promítl do chybného úsudku o
existenci protiprávního úkonu (porušení smluvní povinnosti) žalovaného jako
předpokladu odpovědnosti za vzniklou škodu.
Z listiny označené za „smlouvu o dílo“ ze dne 28. 9. 1999 vyplývá, že se
žalovaný jako zhotovitel zavázal pro žalobce jako objednatele do 31. 8. 2003
vykonávat činnost vyplývající z podmínek pro provoz taxislužby č. j. ŽO/
09590/99/N, používat jen schválené prostředky pro provoz taxislužby, tzn.
taxametr ocejchovaný státní zkušebnou s knihou, vozidlo schválené pro provoz s
platnou STK a emisemi, střešní svítilnu TAXI, polepení vozu vně i uvnitř.
Žalovaný převzal závazek osobního zařizování záležitostí souvisejících se shora
uvedenou činností. Současně vzal na vědomí, že nese plnou odpovědnost za škody,
které vzniknou žalobci v důsledku porušení povinností vyplývajících z této
smlouvy, podmínek pro provoz taxislužby, popřípadě z obecně závazných předpisů
(bod I.). Povinností žalovaného bylo do 5. dne následujícího měsíce dostavit se
k průběžnému vyúčtování a donést záznam o provozu vozidla zhotovený pomocí
počítačového výstupu taxametru (bod II. věta druhá). Žalobce měl poté vyúčtovat
žalovanému částku doloženou záznamem o provozu vozidla zkrácenou o poplatek
1.200,- Kč náležející žalobci; rozdíl měl zůstat žalovanému (bod III.).
Podpisem smlouvy žalovaný zároveň potvrdil převzetí dokladů podle podmínek pro
provoz taxislužby, které jsou majetkem žalobce (bod V.). Rozhodnutím Magistrátu
h. m. P. ze dne 8. 12. 2003, č. j. MHMP/108461/2003/DPC/Hrom, byla žalobci
uložena pokuta ve výši 32.000,- Kč za porušení § 17 odst. 1 písm. b) zákona č.
526/1990 Sb., o cenách, kterého se předražením ceny taxislužby dopustil
žalovaný vykonávající tuto činnost pro žalobce.
Podle ustanovení § 420 obč. zák. platí, že každý odpovídá za škodu, kterou
způsobil porušením právní povinnosti (odstavec 1). Škoda je způsobena
právnickou osobou anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich
činnosti těmi, které
k této činnosti použily. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto
zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není
tím dotčena (odstavec 2). Odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu
nezavinil (odstavec 3).
K základním předpokladům odpovědnosti za škodu ve smyslu § 420 obč. zák. patří:
1) protiprávní úkon, 2) vznik škody, 3) příčinná souvislost mezi protiprávním
úkonem a vznikem škody (kausální nexus) a 4) zavinění. Protiprávní úkon je
projev lidské vůle (úkon), ať již komisivní nebo omisivní, který je v rozporu s
objektivním právem (někdy se též hovoří o úkonu, který zasahuje do
subjektivních práv jiné osoby). Přitom není rozhodné, vyplývá-li porušená
právní povinnost ze smlouvy, nebo jde-li
o povinnost mimosmluvní – zákonnou (srov. např. Knapp, V. a kol.: Občanské
právo hmotné, svazek II., vydání první, Codex Praha 1995, str. 316-321, nebo
Bičovský, J. – Holub, M.: Náhrada škody podle občanského obchodního, pracovního
a správního práva, Linde Praha a. s. 1995, str. 26-30). Je nepochybné, že
porušení povinnosti vyplývající ze smlouvy může zakládat právo na náhradu
škody; taková smlouva nesmí ovšem být postižena žádným z důvodů neplatnosti (§
37, § 38, § 39 a § 40 obč. zák.).
Z níže uvedených důvodů smlouva ze dne 28. 9. 1999 nemohla založit platný
závazkový vztah mezi účastníky řízení, a proto porušení v ní dohodnutých
povinností nemohlo mít za následek vznik odpovědnostního vztahu podle § 420
obč. zák.
Právnická nebo fyzická osoba je povinna plnění běžných úkolů vyplývajících
z předmětu její činnosti zajišťovat svými zaměstnanci, které k tomu účelu
zaměstnává
v pracovních vztazích podle zákoníku práce; to neplatí o plnění běžných úkolů,
které fyzická osoba zajišťuje sama nebo s pomocí svého manžela nebo dětí anebo
právnická osoba prostřednictvím svých společníků nebo členů. Běžnými úkoly
vyplývajícími
z předmětu činnosti se pro tyto účely rozumí zejména úkoly přímo související se
zajištěním výroby nebo poskytováním služeb a obdobnou činností při podnikání
podle zvláštních předpisů, které právnická nebo fyzická osoba provádí v
zařízeních určených pro tyto činnosti nebo na místech obvyklých pro jejich
výkon, pod vlastním jménem a na vlastní odpovědnost [§ 1 odst. 6 zákona č.
1/1991 Sb., o zaměstnanosti ve znění účinném do 20. 11. 2000].
Při úvaze o povaze právního vztahu založeného mezi žalobcem a žalovaným bylo
potřeba se zabývat tím, zda se mezi účastníky skutečně jednalo o „smlouvu o
dílo“ uzavřenou podle občanského zákoníku, a zda ve skutečnosti nešlo o
simulovaný právní úkon, jímž měl být zastřen jiný (disimulovaný) právní úkon. V
takovém případě totiž platí, že simulovaný právní úkon je pro nedostatek
vážnosti vůle účastníků právního úkonu neplatný. Protože však disimulace sama o
sobě není protiprávní, je třeba platnost zastřeného úkonu posoudit samostatně,
a má-li disimulovaný právní úkon všechny potřebné náležitosti, je třeba uznat
jej za platný [platí zastřený (disimulovaný) právní úkon]. Sama okolnost, jak
je právní úkon (i dvoustranný) označen, není pro jeho posouzení rozhodná.
Rozhodující je obsah projevu vůle, tedy zjištění, co bylo skutečně projeveno.
Podmínkou zároveň je, že vůle musí být svobodná a vážná, projev určitý a
srozumitelný, jinak je právní úkon neplatný (§ 37 obč. zák.).
Jestliže obecně smlouva o dílo zakládá závazkový právní vztah, jehož účelem je
poskytnout objednateli podle stanoveného zadání dílo za úplatu a dílem
(předmětem smlouvy) se přitom rozumí výsledek pracovní činnosti (fyzické nebo
duševní) zhotovitele, který má povahu materiální (např. zhotovení věci, oprava
věci, úprava nebo údržba věci) nebo povahu prací a výkonů (např. oholení,
provedení účesu apod.), nemůže být smlouva ze dne 28. 9. 1999, přes své
označení, smlouvou o dílo. Jejím předmětem totiž nemělo být dosažení výsledku
pracovní činností, ale výkon soustavné práce. Neobstojí závěr odvolacího soudu,
že jde obsahově o obstaravatelskou smlouvu podle § 733 obč. zák., neboť
dohodnutou činnost měl žalovaný vykonávat jménem žalobce na jeho odpovědnost
(viz odůvodnění rozhodnutí Magistrátu h. m. P.
ze dne 8. 12. 2003, č. j. MHMP/108461/2003/DPC/Hrom). Pojmovým znakem smlouvy
podle § 733 obč. zák. je přitom jednání obstaratele (zpravidla podnikatele)
svým jménem na účet objednatele (zpravidla nepodnikatele). Žalovaný však neměl
vystupovat jménem svým, nýbrž jménem žalobce.
Je nepochybné, že žalobce, který je podnikatelem (§ 2 odst. 1 obch. zák.), v
okamžiku uzavírání sporné smlouvy v rámci své podnikatelské činnosti provozoval
i taxislužbu (platnost živnostenského oprávnění žalovaného se stejným předmětem
činnosti zanikla k 30. 4. 1999). Ve smyslu ustanovení § 1 odst. 6 zákona č.
1/1991 Sb. běžným úkolem, který vyplývá z předmětu činnosti žalobce jako
zaměstnavatele (přímo souvisejícím s poskytováním služeb), jež musí zajišťovat
svými zaměstnanci, zaměstnanými v pracovních vztazích podle zákoníku práce, je
výkon práce řidiče vozidla taxislužby. Pro předmětnou věc to znamená, že právní
vztah založený smlouvou ze dne 28. 9. 1999 nemá charakter podnikání (samostatně
vlastním jménem na vlastní odpovědnost apod.), přičemž obsahem práv a
povinností bylo plnění úkolů vyplývajících ze svěřené činnosti takovým
způsobem, jako by se jednalo o vztah obdobný pracovněprávnímu vztahu; žalovaný
měl sjednanou „činnost“ sice vykonávat ve svém vozidle (viz bod I. smlouvy),
avšak jménem žalobce a bez odpovědnosti vůči třetím osobám.
Uvedená smlouva je ze shora uvedených důvodů simulovaným - tedy neplatným -
právním úkonem a je potřeba se zabývat tím, zda jí zastřený (disimulovaný)
právní úkon má všechny potřebné náležitosti jiného právního úkonu, a zda jde o
právní úkon platný.
Nelze vyloučit, že uvedená smlouva (s ohledem na shora podaný výklad) založila
pracovněprávní vztah. Aby ovšem šlo o pracovní smlouvu nebo dohodu o pracích
konaných mimo pracovní poměr, musely by být splněny všechny zákonné předpoklady
jejich vzniku a platnosti. Nelze pominout i tu možnost, že může jít o
nepojmenovanou smlouvu podle § 51 obč. zák., která ale nesmí odporovat obsahu
nebo účelu tohoto zákona. Závěr o platnosti smlouvy má bezprostřední dopad na
otázku porušení smluvní povinnosti, s níž by bylo spojeno právo na náhradu
škody. Lze přisvědčit žalovanému, že porušení povinnosti vyplývající z neplatné
smlouvy nemůže být protiprávním úkonem.
Právní posouzení věci je neúplné a tudíž nesprávné.
Dovolateli se tak podařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí. Dovolací
soud jej proto zrušil (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.). Protože
důvody, pro které bylo napadené rozhodnutí zrušeno, platí i na rozhodnutí soudu
prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část
věty první za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů
dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1
věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. září 2009
JUDr. Václav Duda, v. r.
předseda senátu