33 Cdo 1530/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobkyně I. P., zastoupené Mgr. Petrem Renthem, advokátem se sídlem v Náchodě,
Karlovo náměstí 88, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování
státu ve věcech majetkových, územní pracoviště Hradec Králové, odloučené
pracoviště Náchod, Palachova 1303, o 230.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v
Náchodě pod sp. zn. 8 C 13/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 19. června 2007, č. j. 20 Co 353/2007-112, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
žalobkyni částku 230.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzal za
prokázané, že J. I. (dále též „dárce“), jenž zemřel dne 5. 6. 2005, za života
darovací smlouvou ze dne 26. 1. 2005 daroval žalobkyni vkladní knížku České
spořitelny a. s. s vkladem ve výši 230.000,- Kč. Dárce, který žil v městském
středisku sociálních služeb Harmonie, v průběhu roku 2004 býval zmatený,
přičemž ke konci roku 2004 se jeho stav zhoršil. Trpěl rozvinutou senilní
vaskulární demencí, jež byla zjištěna dne 8. 10. 2004. S tím souvisely poruchy
časové a místní orientace. Podle závěrů posudku znalkyně MUDr. V. R. jeho stav
vyžadoval ošetřovatelskou péči a nezbytný dohled nad léčebným režimem. J. I.
disponoval vkladní knížkou vedenou u pobočky České spořitelny a. s. v Náchodě,
která byla při opakovaném pokusu o výběr peněz žalobkyní zadržena a předána
ředitelce městského střediska sociálních služeb, v němž dárce bydlel. Soud
prvního stupně dospěl k závěru, že darovací smlouva je platná. K závěrům
znaleckého posudku nepřihlédl, neboť tento důkaz byl „vyhotoven“ v rozporu s §
55 odst. 2, písm. d) zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. J. I. neměl
totiž žádné příbuzné, kteří mohli zbavit zdravotnický personál povinnosti
mlčenlivosti. V souvislosti s vypracováním znaleckého posudku nebyl
zdravotnický personál této zákonné povinnosti zbaven. Krajský soud v
Hradci Králové rozsudkem ze dne19. června 2007, č. j. 20 Co 353/2007-112,
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; zároveň rozhodl o
nákladech řízení. Vytkl mu, že při právní argumentaci o nemožnosti přihlédnout
k závěrům znaleckého posudku MUDr. V. R., se nevypořádal s námitkou, že na tuto
situaci dopadá § 67b odst. 10 zákona č. 20/1966 Sb. Citované ustanovení totiž
umožňuje znalcům nahlížet do zdravotnické dokumentace v rozsahu nezbytně nutném
pro vypracování znaleckých posudků zadaných orgány činnými v trestním řízení
nebo soudy, tedy i soudy projednávajícími věci v občanském soudním řízení.
Tento důkaz byl ostatně zadán soudem prvního stupně, byl vypracován a v řízení
proveden v souladu se zákonem. Nemůže jít proto o důkaz získaný nezákonným
způsobem. Závěry znaleckého posudku jsou jednoznačné v tom, že jistě již od
poloviny roku 2004 dárce nebyl vzhledem k rozvinuté demenci a sklerotickým
změnám plně zodpovědný za své jednání. V době uzavírání darovací smlouvy nebyl
proto schopen posoudit následky svého jednání a darovací smlouva je tak podle §
38 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) neplatným právním úkonem.
V dovolání, jehož přípustnost žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovozuje z §
237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odvolacímu soudu vytýká, že přihlédl k důkazu,
jenž byl získán nepřípustným způsobem – v rozporu se zákonem uloženou
povinností mlčenlivosti. Nadále prosazuje názor, že i na znalce se vztahuje
tato povinnost vyplývající z § 55 odst. 2 písm. d) zákona č. 20/1966 Sb.,
přičemž nikdo jej této povinnosti nezprostil. Na tom nemůže nic změnit § 67b
odst. 10 písm. b) téhož zákona. Bez bližší argumentace má zato, že posledně
uvedené ustanovení dopadá jen na řízení ve věcech trestních a nikoliv na řízení
občanskoprávní. Žalovaná navrhla dovolání jako nedůvodné zamítnout. Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění
účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále jen „o. s. ř.“)]. Uvedenou výhradou dovolatelka obsahově (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) vymezila pouze
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze odvolacímu
soudu vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou vadou není ovšem řízení zatíženo. Podle § 120 odst. 3 věty prvé o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále
opět jen „o. s. ř.“), nejde-li o řízení uvedená v odstavci 2, může soud provést
jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke
zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Podle § 125 o. s. ř. za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze
zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření
orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné
listiny, ohledání a výslech účastníků.Podle § 127 odst. 1 věty prvé o. s. ř. závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných
znalostí, ustanoví soud po slyšení účastníků znalce. Podle § 127 odst. 3 o. s. ř. účastníkovi, popřípadě i někomu jinému, může
předseda senátu uložit, aby se dostavil ke znalci, předložil mu potřebné
předměty, podal mu nutná vysvětlení, podrobil se lékařskému vyšetření,
popřípadě zkoušce krve, anebo aby něco vykonal nebo snášel, jestliže to je k
podání znaleckého posudku třeba. Podle § 67b odst. 10 písm. d) zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve
znění účinném do 17. 10. 2008, do zdravotnické dokumentace mohou nahlížet, a to
v rozsahu nezbytně nutném pro splnění konkrétního úkolu v rozsahu své
kompetence soudní znalci v oboru zdravotnictví v rozsahu nezbytném pro
vypracování znaleckého posudku zadaného orgány činnými v trestním řízení nebo
soudy. Dokazování prováděné soudem v občanském soudním řízení slouží ke zjištění
skutkového stavu věci, na jehož základě soud rozhoduje o věci samé (§ 153 odst. 1 o. s. ř.). Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a
všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu,
co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.).
Hodnocením důkazů se pak rozumí myšlenková činnost soudů, kterou je provedeným
důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota
zákonnosti a posléze hodnota pravdivosti. Při hodnocení důkazů z hlediska
jejich závažnosti soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho
rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou pro zjištění
skutkového stavu upotřebitelné). Při hodnocení důkazů po stránce jejich
zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem
odpovídajícím zákonu nebo zda v tom směru vykazují vady (zda jde o důkazy
zákonné či nezákonné). K důkazům, které byly získány nebo provedeny v rozporu s
obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Opačný postup soudu by
měl za následek, že porušení obecně závazného právního předpisu by bylo
promítnuto do skutkového stavu věci zjištěného soudem, a tím i do rozhodnutí
vydaného na jeho základě. Přihlédnutím k nezákonným důkazům (tím, že by o ně
opřel svá skutková zjištění) by tak soud zatížil řízení vadou, která by mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Při získávání důkazů a jejich provádění v občanském soudním řízení z hlediska
jejich zákonnosti je třeba přihlédnout k ustanovení čl. 90, věty první, Ústavy
České republiky, podle něhož jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem
stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Ustanovení § 2 o. s. ř. ukládá
soudům též povinnost dbát (…), aby nedocházelo k porušování práv a právem
chráněných zájmů fyzických a právnických osob a aby práv nebylo zneužíváno na
úkor těchto osob. Z těchto ustanovení upravujících hlavní poslání soudů, obsah
jejich činnosti v občanském soudním řízení a předmět a účel občanského soudního
řádu vyplývá nejen úkol soudů zajišťovat spravedlivou ochranu práv a
oprávněných zájmů fyzických a právnických osob, které byly porušeny nebo jsou
ohroženy, ale též jejich povinnost postupovat v řízení, jímž je tato ochrana
zabezpečována, tak, aby samy svou činností práva fyzických a právnických osob
neporušovaly a porušování jejich práv v řízení zamezovaly. Má-li být občanské
soudní řízení jednou ze záruk zákonnosti sloužící jejímu upevňování a rozvíjení
(§ 3, věta prvé o. s. ř.), nelze připustit, aby při činnosti soudů, kterou je
zajišťována ochrana práv fyzických a právnických osob, docházelo k porušování
nebo k využívání porušení jiných práv těchto osob. Při provádění dokazování přitom soud není vázán důkazními návrhy účastníků
potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy. Je oprávněn posoudit
všechny jejich důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů
provede. Zákon zároveň připouští, aby soud provedl i jiné než účastníky
navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění
skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Oprávnění soudu provést účastníky
nenavržené důkazy se uplatní především v souvislosti s právním posouzením věci
tam, kde soud bude na skutkový základ aplikovat právní předpis kogentní
(donucující) povahy (např. § 38 odst. 2 obč. zák.).
Jestliže má rozhodnutí
soudu odpovídat hmotnému právu, pak soud musí mít možnost zjistit též
skutečnosti rozhodné podle hmotného práva, aniž by účastníci k jejich prokázání
navrhli všechny potřebné důkazy, jsou-li pro soud dosažitelné a vyplývají-li z
obsahu spisu. Znalecký posudek je jedním z demonstrativně vyjmenovaných důkazních prostředků,
kterým lze zjistit skutkový stav věci (§ 125 o. s. ř.). V řízení, jehož
předmětem je zjišťování zdravotního stavu některého z účastníků řízení nebo i
třetích osob pro přijetí závěru o (ne)platnosti jimi učiněného právního úkonu
(§ 38 obč. zák.), je zpravidla nenahraditelným zdrojem skutkových zjištění. Aby
znalec z oboru zdravotnictví mohl splnit soudem zadaný znalecký úkol (posoudit
skutkový stav na základě svých odborných znalostí), musí mít (v rámci mandátu
daného mu usnesením soudu podle § 127 odst. 1 o. s. ř.) oprávnění nahlížet do
zdravotnické dokumentace osoby, které se jeho znalecký posudek týká. Není
žádného rozumného důvodu přitom ustanovení § 67b odst. 10 písm. d) zákona č. 20/1966 Sb. vykládat restriktivně tak, že pod pojmem „orgánů činných v trestním
řízení nebo soudů“ se míní jen soudy projednávající věci podle zákona č. 141/1961 Sb.; použil-li zákonodárce v souvislosti s otázkou vypracování
znaleckého posudku legislativní zkratky „zadaného orgány činnými v trestním
řízení“ a zároveň „soudy“, nelze přehlédnout, že definici pojmu „orgánů činných
v trestním řízení“ obsahuje § 12 odst. 1 a § 12 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb.,
trestní řád, podle něhož se orgány činnými v trestním řízení rozumějí soud,
státní zástupce a policejní orgán a jde-li o soud, rozumí se tím podle povahy
věci okresní soud, krajský soud, vrchní soud nebo Nejvyšší soud České
republiky. Z řečeného vyplývá, že v § 67b odst. 10 písm. d) zákona č. 20/1966
Sb. samostatně použitý pojem „soud“ svědčí pro závěr, že jsou jím míněny soudy
rozhodující jiné, než v trestním řízení projednávané věci. Zadal-li proto soud
prvního stupně usnesením ze dne 25. dubna 2006, č. j. 8 C 13/2006-43, znalkyni
úkol posoudit zdravotní stav dárce, postupoval v souladu se zákonem a nemohl
porušit státem uznanou povinnost mlčenlivosti (k tomu ostatně srovnej § 6 odst. 2 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících). Důkaz získaný legálním
způsobem nebylo důvod pominout. Odvolací soud – jenž správně k závěrům
znaleckého posudku přihlédl - tak nezatížil řízení vadou, která by mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Na okraj se sluší podotknout, že právní
úprava povinnosti mlčenlivosti zdravotnických pracovníků o skutečnostech, o
nichž se dověděli při výkonu svého povolání, s výjimkou v zákoně blíže
vyjmenovaných případů (§ 55 zákona č. 20/1966 Sb.), nedopadá na znalce podle §
67b odst. 10 písm. d) téhož zákona. Znalec podávající posudek podle zadání
soudu nemá totiž postavení „zdravotnického pracovníka“ podle zákona č. 20/1966
Sb., nýbrž jeho postavení je upraveno zákonem č. 36/1967 Sb. Jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
popř. vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3
o. s. ř.
nebyly namítány a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu. Žalobkyni se tak nepodařilo prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu
zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu. Nejvyššímu soudu
nezbylo, než podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. její
dovolání zamítnout. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalované, která
by podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1
o. s. ř měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.