33 Cdo 1538/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Blankou
Moudrou ve věci žalobkyně Z. Z., zastoupené JUDr. Stanislavem Červencem,
advokátem se sídlem Praha 2, Římská 84/10, proti žalovaným 1/ J. Z., a 2/ R.
H., zastoupené JUDr. Jaroslavou Ježkovou, advokátkou se sídlem Nová Paka, K. J.
Erbena 1266, o zaplacení 1.818.998,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Semilech pod sp. zn. 3 C 219/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 1. 2012, č. j. 17 Co 484/2011-314,
Výrok rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, č. j. 33 Cdo
1538/2013-367, se opravuje tak, že správně zní:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 1. 2012, č. j. 17
Co 484/2011-314, a rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 22. 3. 2011, č.
j. 3 C 219/2007-256, ve výrocích II., III. a IV., se zrušují a věc se vrací v
tomto rozsahu Okresnímu soudu v Semilech k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 18. 3. 2015, č. j. 33 Cdo 1538/2013-367, zrušil Nejvyšší soud
kromě rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 1. 2012, č. j. 17 Co
484/2011-314, též rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 22. 3. 2011, č. j.
3 C 219/2007-256, a věc vrátil Okresnímu soudu v Semilech k dalšímu řízení. Ze
záhlaví a odůvodnění rozsudku dovolacího soudu je však zřejmé, že odvolací soud
rozsudkem, proti němuž směřovalo dovolání, přezkoumával rozsudek soudu prvního
stupně jen ve výroku II., jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 1.818.998,- Kč
s příslušenstvím a o zaplacení úroků z prodlení z částky 10.783,- Kč ve
specifikované výši od 5. 4. 2005 do 24. 1. 2008, a v akcesorických výrocích
III. a IV.; výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo žalobě v rozsahu
54.325,- Kč s příslušenstvím vyhověno, nebyl odvoláním (a tudíž ani dovoláním)
dotčen a nabyl samostatně právní moci. Ve výroku rozsudku dovolacího soudu však
zjevným nedopatřením nebyl vymezen rozsah, v němž byl částečně zrušen rozsudek
soudu prvního stupně.
Dovolací soud proto opravil zjevnou nesprávnost způsobem uvedeným ve výroku
tohoto usnesení (§ 164, § 243b o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. května 2015
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Za zásadně právně
významnou pokládá (kromě jiných) otázku zda listina ze dne 3. 5. 2005 je
uznávacím prohlášením žalovaného ve smyslu § 558 obč. zák. Po podrobném popisu
geneze posuzovaného případu žalobkyně především nesouhlasí se závěrem
odvolacího soudu, že neunesla důkazní břemeno ohledně uzavření dohody s jí
tvrzeným obsahem. Připomíná, že z dokazování před soudem prvního stupně
jednoznačně vyplynulo, že s manželem vynakládali finanční prostředky zcela
účelově - na zakoupení pozemku, výstavbu rodinného domu v Jilemnici, posléze
rekonstrukci domu v M. žalovanými a že žalovaní se za to zavázali zajistit jim
bydlení ve svém domě (to prokazuje i projekt stavby v J. i započatá
rekonstrukce v M.); s vědomím tohoto závazku žalovaní od nich peníze přijímali. Zdůrazňuje, že prodejem domu v J., nedokončenou rekonstrukcí domu v M. spojenou
s odchodem žalované ze společné domácnosti a následným rozpadem manželství
žalovaných, trestním stíháním žalovaného a uzavřením nového manželství
žalovanou byl vytvořen stav, kdy není reálné očekávat, že žalovaní závazek z
dohody splní. Poukazuje na to, že z uznávacího prohlášení žalovaného ze dne 3. 5. 2005 jednoznačně vyplývá, že dohoda jí tvrzeného obsahu mezi účastníky
existovala. Totéž prokazují i další důkazy (místopřísežné prohlášení T. Z.,
jeho svědecký výslech, jakož i výslech svědka S. Č.), které soud prvního stupně
nesprávně pro nadbytečnost neprovedl. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 7. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 180/2003, má za to, že písemné prohlášení, jež
splňuje podmínky uznání dluhu podle § 558 obč. zák., v němž žalovaný uznal
existenci závazku obou žalovaných vůči žalobcům, založilo „nevyvratitelnou
domněnku“ o trvání závazku v době jeho uznání; tím došlo k přesunu důkazního
břemene na žalované, na nichž bylo, aby prokázali neexistenci takového závazku. Pouhé popření existence závazku žalovanou nemůže znamenat unesení důkazního
břemene o neexistenci závazku. Zdůrazňuje, že žalovaná nepředložila žádný
relevantní důkaz svědčící o tom, že jí závazek vůči žalobcům nevznikl. I kdyby
byl správný názor, že uznání dluhu nezavazuje žalovanou, pak odvolací soud měl
žalobě vyhovět ve vztahu k žalovanému, resp. mu uložit povinnost k úhradě jedné
poloviny žalované částky. V souvislosti s úvahou odvolacího soudu, že během
řízení nedošlo k platnému procesnímu uznání nároku žalovaným, připomíná, že
žalovaný při jednání dne 10. 11. 2008 projevil souhlas se žalobou a učinil tak
i v rámci své účastnické výpovědi dne 22. 9. 2009. Navrhuje proto, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 7. zákona č. 404/2013 Sb. a článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.). Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou za splnění podmínky
jejího advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1, § 241 odst.
1 a 4 o. s. ř.);
Nejvyšší soud (§ 10a o. s. ř.) se proto zabýval otázkou jeho přípustnosti. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl ve
věci samé potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, se řídí § 237
odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména
tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o. s. ř. se
nepřihlíží. V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž
lze namítat, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci,
zpochybnila žalobkyně správnost právního závěru odvolacího soudu, že neunesla
důkazní břemeno ohledně svého tvrzení o existenci dohody účastníků, podle níž
se žalovaní zavázali žalobkyni a jejímu manželu zajistit bydlení ve svém domě a
pomoci jim v nemoci a ve stáří za to, že jim žalobci poskytli finanční
prostředky ve výši 1.818.998,- Kč na stavbu, resp. rekonstrukci domu. Protože otázku důkazního břemene posoudil odvolací soud (a stejně tak i
soud prvního stupně) v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu,
představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí mající ve věci samé
po právní stránce zásadní význam a dovolání je pro řešení této otázky přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Právní posouzení je ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle § 120 odst. 1, 3 věty druhé o. s. ř. účastníci jsou povinni
označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných
důkazů provede. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých
tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly
provedeny. Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za
to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být
rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit
soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost -
významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci - nebyla pro nečinnost
účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením § 120
odst. 1 větou první o. s. ř.) prokázána nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla
být prokázána. Závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze v první
řadě učinit jen tehdy, jestliže soud řádně a úplně provedl všechny důkazy,
které účastník označil k prokázání svého tvrzení. Neprovede je pouze v případě,
jestliže jejich prostřednictvím nepochybně nelze prokázat pro věc rozhodnou
skutečnost, například proto, že označený důkaz je zjevně nezpůsobilý prokázat
tvrzenou skutečnost nebo že se týká skutečnosti, která je podle hmotného práva
pro rozhodnutí o věci bezvýznamná. Z důvodu neunesení důkazního břemene lze
rozhodnout v neprospěch účastníka současně pouze tehdy, jestliže zhodnocení
důkazů, které byly za řízení provedeny (§ 120 odst. 3 věta druhá o. s. ř.),
neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka a ani o
tom, že by bylo nepravdivé (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 1994, sp. zn. 6 Cdo 107/93, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník
1995, pod č. 57, a např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v tomtéž časopise, ročník 2002, pod č. 86). Podle § 558 věty první obč. zák. uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj
dluh určený co do důvodu i výše, má se zato, že dluh v době uznání trval. Institut uznání dluhu je samostatným zajišťovacím institutem;
zajišťovací funkci plní tím, že zakládá právní domněnku existence dluhu
(závazku) v době jeho uznání. V řízení, v němž se věřitel (žalobce) domáhá
splnění tohoto závazku, pak spočívá důkazní břemeno ohledně neexistence nebo
zániku závazku na dlužníku. Důsledkem uznání závazku je tedy přesun důkazní
povinnosti (důkazního břemene) z věřitele na dlužníka, který - aby byl ve sporu
úspěšný - musí prokázat, že závazek (dluh) nevznikl, případně zcela nebo zčásti
zanikl. V procesní rovině vznik vyvratitelné domněnky nachází svůj odraz v
ustanovení § 133 o. s. ř., které určuje, že skutečnost, pro kterou je v zákoně
stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázanou, pokud v
řízení nevyšel najevo opak.
Zákon tím vyslovuje obecnou zásadu, že dokud není
dokázán opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena
domněnka, a že tedy pouhá - třeba i závažná - pochybnost o tom, zda skutečnost
v právní domněnce stanovená existuje, nestačí k tomu, aby nebyla považována za
prokázanou. Skutečnost, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, není
předmětem procesního dokazování, a nebyla-li v řízení domněnka existence
uznaného závazku vyvrácena, musí mít soud podle § 133 o. s. ř. skutečnost za
prokázanou. V řízení tak mohou nastat jen dvě možnosti; buď platí skutečnost,
které svědčí vyvratitelná domněnka, za prokázanou, anebo vyšel v řízení najevo
její opak (obsah domněnky byl vyvrácen důkazem opaku, tj. důkazem, že
skutečnost je v konkrétním případě opačná, než jak ji prezentuje domněnka). V
žádném případě však nelze za situace platného uznání závazku učinit závěr, že
věřitel neunesl ohledně skutečnosti, které svědčí vyvratitelná právní domněnka,
důkazní břemeno, a to ani tehdy, popírá-li dlužník takovou skutečnost
negativními tvrzeními. Kladné řešení otázky, zda účastník řízení unesl důkazní
břemeno, nemůže tak být založeno na pouhém popření skutečnosti, o které platí
vyvratitelná domněnka, tímto účastníkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3894/2010). V rozsudku ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4492/2008, pak Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že kromě obecných
náležitostí předepsaných pro právní úkony (§ 34 a násl. obč. zák.) je k
platnosti uznání dluhu třeba písemná forma, vyjádření příslibu zaplatit dluh a
uvedení důvodu dluhu a jeho výše. Zákon nevyžaduje, aby se dlužník v uznávacím
projevu zavázal k plnění, nýbrž stačí, že z obsahu písemného projevu je zřejmé,
že si je své povinnosti k plnění vědom. Není také nezbytné uvést výslovně důvod
dluhu přímo v uznávacím projevu, avšak uznávací projev musí obsahovat takové
údaje, z nichž za případné pomoci výkladu podle § 35 odst. 2 obč. zák. důvod
dluhu nepochybně vyplývá. Uvedení důvodu dluhu znamená označení, jakého dluhu
se uznání týká nebo v čem dluh (skutkově) spočívá. Výše označeného dluhu musí
být vyjádřena tak, aby byla objektivně určitelná. Uzná-li dluh jen některý ze
společně zavázaných dlužníků, vztahují se účinky tohoto uznání pouze na něj bez
ohledu na to, zda jde o závazek dělený mezi dlužníky, nebo o závazek společný a
nerozdílný (solidární). Solidárně zavázaný dlužník může (s účinky jen pro sebe
samotného) uznat celý dluh co do důvodu a výše (srov. Švestka J., Spáčil J.,
Škárová M., Hulmák M. a kol.: Občanský zákoník II. § 460 - 880, Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1638 - dále jen „Komentář občanského
zákoníku“). Splněním předpokladů uvedených v § 558 obč. zák. dochází nejen k
založení vyvratitelné právní domněnky trvání dluhu v době jeho uznání, ale jsou
s ním spojeny i právní účinky přetržení promlčecí doby ve smyslu § 110 odst. 2
věty druhé obč. zák.
(platné uznání práva zakládá běh nové promlčecí doby v
důsledku jejího přetržení; namísto doposud uběhlé promlčecí doby počíná běžet
nová desetiletá promlčecí doba ode dne, kdy dlužník právo uznal, resp. od
uplynutí lhůty k plnění, je-li v uznávacím prohlášení uvedena). Otázku, za jakých podmínek mohla žalobkyně za řízení unést ohledně
svých tvrzení důkazní břemeno, je třeba posoudit ve vztahu ke každému z
žalovaných samostatně. Žalovaný se žalobou souhlasil a poté, co bylo společné jmění žalovaných
pravomocným soudním rozhodnutím zúženo až na obvyklé vybavení domácnosti, v
písemném prohlášení ze dne 3. 5. 2005 uvedl, že jeho rodiče investovali do
žalovanými nabytých nemovitostí v J. a M. postupně 1.852.540,- Kč na základě
ústně uzavřené dohody a příslibu žalovaných, že po dokončení výstavby rodinného
domu jim umožní v něm dožít a poskytnou jim péči ve stáří a nemoci. Vzhledem k
očekávanému rozvodu manželství žalovaní nebudou schopni závazek splnit. Žalovaný prohlásil, že za sebe uznává dluh 1.852.540,- Kč co do důvodu i výše s
vědomím své odpovědnosti a povinnosti pohledávku rodičů uspokojit. Žalovaná
uváděla, že žalobci jim finanční prostředky poskytovali v letech 1993 až 1997,
aniž jejich výpomoc, kterou považovala za dar, byla podmiňována protiplněním. Samotný příslib považuje za právně nevynutitelný. Vznesla námitku promlčení
uplatněného nároku s tím, že uznávací prohlášení žalovaného se vymyká obvyklému
hospodaření a navíc je žalovaný učinil po jejich rozchodu; nijak ji proto
nezavazuje. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že v posuzovaném případě uznání dluhu
žalovaným nemůže zavazovat žalovanou. V daném případě, kdy bylo žalováno na
vrácení peněžitého plnění poskytnutého žalobci (nejen v letech 1993 až 1997 v
souvislosti s výstavbou domu v J., ale i po jeho prodeji v roce 2002 v
souvislosti s rekonstrukcí domu v M.) na základě tvrzené dohody uzavřené s
oběma žalovanými, kteří svůj závazek z dohody nesplnili, lze žalovanou
pohledávku právně kvalifikovat tak, že má svůj původ (dle žalobních tvrzení) ve
skutkové podstatě bezdůvodného obohacení definovaného v § 451 obč. zák. jako
majetkový prospěch získaný plněním, jehož právní důvod odpadl (§ 451 obč. zák.). Ve smyslu § 511 odst. 1 obč. zák. jsou dlužníci k úhradě dluhu zavázáni
společně a nerozdílně, jestliže je to právním předpisem nebo rozhodnutím soudu
stanoveno, nebo účastníky dohodnuto, anebo vyplývá-li to z povahy plnění (tzn. jde-li o nedělitelné plnění, jež může být poskytnuto kterýmkoliv ze
spoludlužníků - srov. např. Komentář občanského zákoníku, s. 1529 a násl.). Jelikož plnění, k němuž se měli žalovaní v tvrzené dohodě zavázat (vybudovat
bytovou jednotku pro žalobce a poskytnout jim pomoc v nemoci a stáří) je
nedělitelné a bylo splnitelné kterýmkoli z nich, pak z povahy tohoto plnění
vyplývá, že žalovaní mají postavení solidárních dlužníků (§ 511 odst. 1 věta
první obč. zák.).
Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) postavení
žalovaných coby společně zavázaných dlužníků zcela pominul a při právním
posouzení uznání dluhu žalovaným nezohlednil, že solidárně zavázaný žalovaný
mohl s účinky jen pro sebe uznat celý dluh. V důsledku toho pak odvolací soud
(i soud prvního stupně) pochybil, jestliže se nezabýval tím, zda uznání dluhu
ze dne 3. 5. 2005 vyvolalo ve vztahu k žalovanému zákonem předvídané účinky ve
smyslu § 558 obč. zák., tj. zda došlo k založení vyvratitelné právní domněnky
trvání dluhu ke dni jeho uznání (s dopady v procesní rovině v podobě přesunu
důkazního břemene z věřitele na dlužníka ve smyslu § 133 o. s. ř.) a k
přetržení promlčecí doby ve smyslu § 110 odst. 2 věty druhé obč. zák.; bez
bližšího odůvodnění se omezil na pouhé konstatování, že „hmotněprávní uznání
neváže druhou žalovanou“. Jeho právní posouzení věci je tak neúplné a tudíž
nesprávné; bez posouzení této otázky a vyvození patřičných právních závěrů z
dané listiny tak nemůže být správný právní závěr, že žalobkyně neunesla ve
vztahu k žalovanému důkazní břemeno. Naproti tomu nelze přisvědčit výtce žalobkyně, že nebylo postupováno
podle § 153a odst. 1 o. s. ř. a nebylo rozhodnuto (ve vztahu k žalovanému)
rozsudkem pro uznání. Možnost využití tohoto institutu totiž předpokládá, že
žalovaný uzná žalobou uplatněný nárok procesním úkonem, který splňuje zákonné
náležitosti; jde-li o procesní úkon zachycený v protokolu, musí obsahovat
projev vůle, jímž žalovaný uznává nárok, a žalovaný jej musí podepsat (srov. §
40 odst. 2 písm. f/, odst. 7 o. s. ř.). Protože protokol o jednání soudu dne
10. 11. 2008 neobsahuje vlastnoruční podpis žalovaného, a další protokol o
jednání soudu dne 22. 9. 2009, při němž žalovaný sice uvedl, že uznává žalobou
uplatněné nároky, avšak k tomuto procesnímu úkonu nepřipojil svůj podpis, nelze
než dovodit, že nebyla splněna náležitost uznání nároku coby procesního úkonu
účastníka vyžadovaná zákonem. Soudy tak nepochybily, jestliže ve vztahu k
žalovanému nevyhověly žalobě rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 1 o. s. ř. Ačkoliv právní úkon žalovaného (uznání dluhu) nemůže mít právní účinky
pro žalovanou, přesto napadené rozhodnutí ve vztahu k ní zatím neobstojí. Nejvyšší soud totiž již v rozsudku ze dne 7. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 408/2003,
formuloval a odůvodnil právní názor, podle něhož odmítne-li soud provést
účastníkem označený důkaz proto, že je "nadbytečný", je tím samo o sobě
vyloučeno, aby rozhodl o věci samé v neprospěch tohoto účastníka z důvodu
neunesení důkazního břemene. Jestliže tedy soudy žalobkyní označené důkazy,
jimiž mínila prokázat existenci dohody o podmíněnosti poskytnutí finančních
prostředků závazkem žalovaných, neprovedly pro jejich nadbytečnost, ačkoliv
nešlo o takové důkazy, jež by bez jakýchkoli pochybností nebyly způsobilé
prokázat pro věc rozhodnou skutečnost, nemohly zároveň uzavřít, že žalobkyně v
projednávané věci neunesla důkazní břemeno. Z řečeného vyplývá, že žalobkyni se podařilo prostřednictvím dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnit správnost napadeného
rozsudku.
Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2
část věty za středníkem o. s. ř.). Jelikož důvod zrušení rozsudku odvolacího
soudu se vztahuje i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i
je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. O náhradě nákladů
řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci
(§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.