33 Cdo 1578/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci
žalobce J. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně,
Údolní 5, proti žalované AUTOCITY KADET, s. r. o. se sídlem v Brně, Ostravská
4250/2, identifikační číslo 499 76 630, zastoupené Mgr. Františkem Štouračem,
advokátem se sídlem v Brně, Masarykova 413/34, o zaplacení 645.817,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 161/2006, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. listopadu
2012, č. j. 15 Co 102/2012-225, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku ze dne 13. listopadu 2012, č. j. 15 Co
102/2012-225, kterým Krajský soud v Brně změnil rozsudek Městského soudu v Brně
ze dne 14. září 2011, č. j. 35 C 161/2006-197, tak, že uložil žalované
povinnost zaplatit žalobci částku 245.830,- Kč s 4% úrokem z prodlení ročně od
18. 10. 2002 do zaplacení, se zamítá; ve zbylé části se dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 900.000,-Kč s příslušenstvím z titulu
vrácení půjčky. Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. září 2011, č. j. 35 C 161/2006-197, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od
právní moci rozsudku částku 399.987,- Kč s 4% úrokem z prodlení ročně od 18. 10. 2002 do zaplacení, zamítl žalobu co do částky 245.830,- Kč s 20% úrokem z
prodlení ročně od 18. 10. 2002 do zaplacení a co do 16% úroku z prodlení ročně
z částky 399.987,- Kč od 18. 10. 2002 do zaplacení a rozhodl o nákladech
řízení. Učinil tak poté, co jeho (v pořadí první) rozsudek ze dne 25. března
2009, č. j. 35 C 161/2006-119, v přísudečném výroku ohledně částky 645.817,- Kč
s příslušenstvím Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. listopadu 2010, č. j. 15 Co 274/2009-173, zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (ve
výroku, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu co do částky 254.183,- Kč s
příslušenstvím, nabyl rozsudek soudu prvního stupně právní moci). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 7. 4. 2000
smlouvu, na jejímž základě žalobce žalované půjčil 1,000.000,- Kč; v době
uzavření této smlouvy byl žalobce jediným společníkem a jednatelem žalované. Smlouva byla doplněna několika dodatky. Posledním dodatkem z 18.10.2002 byla
prodloužena splatnost půjčky do 20. 10. 2005 a byl dohodnut způsob jejího
splácení; pro případ, že žalovaná žalobci nevrátí půjčku do 20. 10. 2005, byly
sjednány úroky z prodlení ve výši 20% z dlužné částky od 18. 10. 2002 do
zaplacení. Žalovaná uhradila žalobci pouze 100.000,- Kč. Smlouvou ze dne 8. 10. 2002 převedl žalobce svůj obchodní podíl v žalované na obchodní společnost
Moravskoslezská, s. r. o. Téhož dne sepsal listinu označenou jako „Čestné
prohlášení“, v níž deklaroval, že závazky žalované činily k 8. 10. 2002 celkem
3,660.914,- Kč, a tyto závazky specifikoval; prohlásil, že žalovaná vede s
Úřadem městské části Brno - Židenice soudní spor o zrušení rozhodnutí o uložení
správní pokuty ve výši 500.000,- Kč a deklaroval, že v případě jejího neúspěchu
jí uhradí ze svého 250.000,- Kč, respektive, že tato částka „bude odečtena“ od
dluhu, který vůči němu žalovaná má. Stejné prohlášení učinil, co se týče
případných závazků žalované, které by k 8. 10. 2002 překročily částku
3,660.914,- Kč, a „neuhrazené části účetní ztráty“ žalované, zjištěné při
mimořádné daňové uzávěrce k 8. 10. 2002“. Dovolávajíc se čestného prohlášení
žalobce, uplatnila žalovaná v řízení kompenzační námitky; žádala započtení
částek 330.436,- Kč (nadlimitní pasiva jejího hospodaření), 819.531,- Kč
(neuznané daňové výdaje), 245.830,- Kč (dodatečná daň z příjmu právnických osob
za rok 2002) a 34.187,- Kč (penále za prodlení s platbami daně z přidané
hodnoty, které měly být uskutečněny dne 26. 8. 2002, 27. 12. 2002 a 31. 3. 2003).
Na podkladě uvedených zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že
právní úkon žalobce obsažený v listině označené jako „Čestné prohlášení“
opravňoval žalovanou započíst své - v prohlášení specifikované - pohledávky
proti pohledávce ve výši 900.000,- Kč, kterou měl žalobce vůči žalované z
titulu půjčky. „Čestné prohlášení“ přitom posoudil jako dvoustranný právní
úkon, neboť byl-li s jeho obsahem žalobce srozuměn jako fyzická osoba, musel s
ním být srozuměn rovněž jako (jediný) jednatel žalované. Právní úkon obsažený v
prohlášení hodnotil jako určitý a srozumitelný s tím, že jasně definuje, jaké
závazky měla žalovaná k 8. 10. 2002 a které z nich měly být odečteny od
pohledávky žalobce. Za započitatelné neuznal pohledávky žalované ve výši
330.436,- Kč, 819.531,- Kč a 34.187,- Kč. Uzavřel, že „zvýšený výsledek
hospodaření“ ani „neuznané daňové výdaje“ nepředstavovaly pohledávky žalované
za žalobcem, nýbrž částky, které z účetního hlediska navýšily základ pro
výpočet daně z příjmu právnických osob. Nejednalo se o částky, které by
žalovaná někomu zaplatila. „Penále“ sice představovalo závazek žalované
(daňovou povinnost), avšak povinnost ho zaplatit jí vznikla až po 8. 10. 2002. Započitatelnou tak shledal pouze pohledávku žalované z titulu dodatečné daně z
příjmu právnických osob za rok 2002 ve výši 245.830,- Kč. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. listopadu 2012, č. j. 15 Co
102/2012-225, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž bylo žalované
uloženo zaplatit žalobci 399.987,- Kč se 4% úrokem z prodlení ročně od 18. 10. 2002 do zaplacení, a v části, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení úroků z
prodlení ve výši 16 % z částky 245.830,- Kč od 18. 10. 2002 do zaplacení a ve
výši 16 % z částky 399.987,- Kč za dobu od 18. 10. 2002 do zaplacení; ve
zbývající části změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované
povinnost zaplatit žalobci dalších 245.830,- Kč se 4 % úrokem z prodlení ročně
od 18. 10. 2002 do zaplacení. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy
obou stupňů. Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, na rozdíl od něho
dovodil, že „Čestné prohlášení“ neopravňovalo žalovanou provést započtení svých
pohledávek proti pohledávce žalobce. Připomněl, že základní podmínkou započtení
je, že si subjekty započtení musí být navzájem věřitelem a dlužníkem. V listině
označené jako „Čestné prohlášení“ žalobce (coby fyzická osoba) pouze deklaroval
určité skutečnosti. Že by šlo o dvoustranný právní úkon zakládající právní
důvod vzniku pohledávek žalované vůči žalobci nelze dovodit pouze z toho, že
žalobce byl v době sepisu prohlášení současně jediným jednatelem žalované. Jednostranným právním úkonem nebylo možné změnit ujednání smluvních stran ve
smlouvě o převodu obchodního podílu; v ní Moravskoslezská, s. r. o. mimo jiné
prohlásila, že se seznámila s účetnictvím žalované, z něhož vyplývá, že
žalovaná má k 8. 10. 2002 závazky ve výši 3,660.914,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Nesouhlasí se závěry
odvolacího soudu, že „Čestné prohlášení“ obsahuje jednostranný právní úkon
žalobce, který nebyl žalovanou akceptován, a že nezakládá žádné konkrétní
závazky. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že šlo o dvoustranný právní
úkon, neboť žalobce byl v době sepisu prohlášení současně jediným společníkem a
jednatelem žalované. Připomíná, že žalobce prohlášení předal spolu s dalšími
dokumenty nastupujícímu jednateli žalované při uzavření smlouvy o převodu
obchodního podílu. V důsledku „Čestného prohlášení“ vznikla žalobci povinnost
odečíst od zůstatku půjčky, kterou jí poskytl, jím deklarované částky.
Pohledávka žalobce z titulu půjčky tak zanikla započtením vzájemných
pohledávek. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 [srov. část první, čl. II, bod
7. zákona č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř.“)].
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas k tomu
oprávněným subjektem (žalovanou) řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1, §
241 odst. 1, 4 o. s. ř.); Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda je dovolání
přípustné.
Předmětem řízení byl nárok na dělitelné plnění. Soud prvního stupně (v pořadí
druhým rozsudkem) žalobě zčásti vyhověl (co do 399.987,- Kč s příslušenstvím) a
zčásti ji zamítl (co do 245.830,- Kč s příslušenstvím). Odvolací soud
vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil a zamítavý výrok změnil
ohledně částky 245.830,- Kč se specifikovaným příslušenstvím. Došlo tak k tzv.
rozštěpení uplatněného práva na dvě práva se samostatným skutkovým základem
(399.987,- Kč s příslušenstvím a 245.830,- Kč s příslušenstvím). Přípustnost
dovolání se ve smyslu § 236 odst. 1 o. s. ř. posuzuje ve vztahu k jednotlivým
výrokům rozsudku odvolacího soudu, týkajícím se rozštěpených nároků, samostatně.
Dovolání směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným
ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího
soudu nemá v této části ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237
odst. 3 o. s. ř).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o. s. ř. se
nepřihlíží.
Žalovaná sice zpochybnila právní závěr odvolacího soudu, že „Čestné prohlášení“
je jednostranným právním úkonem, své dovolací námitky ale založila výhradně na
zpochybnění skutkového zjištění, na němž odvolací soud založil své právní
posouzení věci. Procesně neregulérním způsobem odvolacímu soudu vytýká, že
nesprávně interpretoval obsah „Čestného prohlášení“, dospěl-li k závěru, že
neobsahuje žádný projev vůle žalované. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor,
že „Čestné prohlášení“ obsahuje jak projev vůle žalobce (coby fyzické osoby)
odečíst od své pohledávky za žalovanou určité částky za tam specifikovaných
podmínek, tak akceptační projev vůle žalované (zastoupené žalobcem jako
jednatelem). Otázka, co je obsahem právního úkonu, je otázkou skutkovou, nikoli
právní. Právním posouzením je taková činnost soudu, při níž soud aplikuje
konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových
zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu
práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy (popř. jednostranného
právního úkonu), a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu §
35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod
označením SJ 46/2002). Námitky žalované jsou založeny výhradně na kritice
správnosti (pro právní posouzení věci relevantního) skutkového zjištění, že
„Čestné prohlášení“ neobsahovalo žádný její projev vůle, neboť z toho, že
žalobce, který jediný prohlášení podepsal, byl současně jednatelem žalované,
nelze dovodit, že akceptovala závazek žalobce uhradit jí určité částky zápočtem
proti své pohledávce. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním
posouzením věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve
svých skutkových závěrech a vyšel z jí formulované skutkové verze (tj. vyložil-
li by obsah právního úkonu správně), musel by návazně dospět k odlišnému
právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že na základě dvoustranného právního
úkonu obsaženého v „Čestném prohlášení“ vznikla žalobci povinnost (a jí
odpovídající právo) při splnění určených podmínek odečíst z půjčky určené
částky (tj. započíst vzájemné pohledávky). Jak již bylo uvedeno výše, skutkový
stav, z něhož odvolací soud při rozhodování vycházel, je v poměrech
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezpochybnitelný,
resp. k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se v případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nepřihlíží. Lze uzavřít, že proti té části rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně ukládající žalované povinnost zaplatit žalobci 399.987,-
Kč s 4% úrokem z prodlení ročně od 18. 10. 2002 do zaplacení, není dovolání
přípustné; dovolací soud je proto v tomto rozsahu podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl. Dovolání proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 245.830,- Kč s 4 % úrokem z
prodlení ročně od 18. 10.
2002 do zaplacení, je přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a/ o. s. ř. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém bylo napadeno; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení. Z § 242 odst. 3 věty
druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným
v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a / a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i
k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovaná takové vady v dovolání nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z
obsahu spisu. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze
namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, žalovaná zpochybnila
závěr odvolacího soudu, že „Čestné prohlášení“ neobsahuje její projev vůle. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba
považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu
vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z
provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za
řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v
hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo
které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti,
pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje
ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy,
týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska
hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru pod č. C 8). Skutkový závěr, že „Čestné prohlášení“ neobsahuje projev vůle žalované a že z
něho „nelze dovodit nic více, než že určité skutečnosti v něm žalobce jako
fyzická osoba (toliko) deklaruje“, dovodil odvolací soud z listiny sepsané
žalobcem dne 8. 10. 2002. Tomuto závěru odvolacího soudu nelze nic vytknout. Z obsahu listiny označené
jako „Čestné prohlášení“ sice vyplývá, že jí formuloval „jediný společník a
jednatel obchodní společnosti AUTOCITY KADET, s. r. o. pan J. K.“, avšak
podepsána je výlučně žalobcem jako fyzickou osobou. Pokud by žalobce listinu
podepsal rovněž jako tehdejší jednatel žalované, resp. pokud by v ní i žalovaná
projevila svou vůli, muselo by to být z listiny seznatelné (například jako v
listině z 18. 10. 2002 obsahující dodatek ke smlouvě o půjčce, kterou žalobce
podepsal nejen jako fyzická osoba, ale opatřil ji i razítkem AUTOCITY KADET,
s.r.o. a podepsal jako její jednatel). Listina s názvem „Čestné prohlášení“
není žalovanou signována a z jejího textu nevyplývá, že by obsahovala ujednání
mezi dvěma smluvními stranami - žalobcem jako fyzickou osobou a žalovanou
zastoupenou žalobcem jako jednatelem, případně společností Moravskoslezská, s. r.
o., na niž žalobce převedl svůj obchodní podíl. Jakkoliv zde žalobce uvedl,
že se „zavazuje“ odečíst tam specifikované částky od dluhu, který vůči němu má
žalovaná z titulu půjčky, projev vůle žalované přijmout takový závazek žalobce
v prohlášení absentuje. Nedostatek písemného projevu vůle zaznamenaného v
čestném prohlášení nelze odstranit logickým, popř. teleologickým výkladem, jak
nabízí dovolatelka. Takové řešení by znamenalo nahrazení (resp. doplnění)
obsahu písemného projevu vůle a porušení zásady, že vůle toho, kdo učinil
právní úkon, nesmí být v rozporu s jeho jazykovým projevem (k tomu srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96,
uveřejněný v sešitě č. 6 z roku 1997 na straně 145 časopisu Soudní rozhledy). Je proto irelevantní, že žalované, resp. jejím novým jednatelům, byl obsah
„Čestného prohlášení“ znám, jestliže z textu listiny není objektivně
zjistitelné, mezi jakými účastníky a jaká vzájemná práva a povinnosti mají být
založena, popř. že jsou jí modifikována práva a povinností vyplývající ze
smlouvy o převodu obchodního podílu uzavřené téhož dne, v níž Moravskoslezská,
s. r. o. jako nabyvatel 100% obchodního podílu žalované potvrdila, že se
seznámila s účetnictvím žalované a že bere na vědomí, že závazky žalované činí
ke dni převodu obchodního podílu 3,660.914,- Kč. Ve světle shora uvedeného je
bezvýznamná rovněž námitka žalované, že její projev vůle přijmout nabídku
žalobce, že uhradí ze svého některé její dluhy, lze dovodit z ostatních
skutkových okolností (z toho, že disponovala s originálem „Čestného prohlášení“
a že odmítla vrátit žalobci zbytek půjčky). Namítá-li žalovaná v dovolání, že má k dispozici písemnost, v níž její nový
jednatel dodatečně akceptoval nabídku žalobce zaznamenanou v „Čestném
prohlášení“, tvrdí novou skutečnost, která nebyla v předchozím řízení uplatněna
(a tedy ani prokazována). Podle § 241a odst. 4 o. s. ř. však v dovolání nové
skutečnosti ve věci samé uplatnit nelze. Lze uzavřít, že náležitě zdůvodněný skutkový závěr odvolacího soudu, že „Čestné
prohlášení“ neobsahuje projev vůle žalované, tak má oporu v provedeném
dokazování a nic nenasvědčuje tomu, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků,
které vyplynuly z obsahu listin čestného prohlášení a smlouvy o převodu
obchodního podílu, a z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je z
hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti logický
rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být
odvolacím soudem zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř. tak nebyl naplněn. V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaná
zpochybnila právní závěry odvolacího soudu dovozující, že „Čestné prohlášení“
je jednostranný právní úkon a že není titulem pro započtení (tj. zánik)
žalobcovy pohledávky za žalovanou.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice
správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Žalovaná se v dovolání snaží prosadit názor, že „Čestné prohlášení“ bylo
způsobilé založit právní vztah mezi žalobcem jako věřitelem žalované a
žalovanou jako dlužníkem žalobce. K tomuto závěru nelze na základě učiněných
skutkových zjištění dospět. Obstojí-li skutkový závěr odvolacího soudu, že
„Čestné prohlášení“ podepsal pouze žalobce jako fyzická osoba, resp. že
obsahuje výlučně projev vůle žalobce, musí nutně - s odkazem na shora uvedený
výklad - obstát i jeho právní závěr, že jde o jednostranný právní úkon, jímž
žalobce deklaruje, co za určitých okolností (např. v případě neúspěšnosti
opravného prostředku proti rozhodnutí správního orgánu o uložení pokuty nebo v
případě účetní ztráty převyšující ztrátu daňovou) nastane (budou od dluhu,
který vůči němu má žalovaná, odečteny určité částky). Nejde o dvoustranný
právní úkon (smlouvu či dohodu), z něhož by vyplývalo právo žalované odečíst od
částky, kterou žalobci dluží z titulu půjčky, částky představující její dluhy
vůči třetím osobám, které vyšly dodatečně najevo (tj. převýšily dluhy v
deklarované výši 3,660.914,- Kč). Jinak řečeno „Čestné prohlášení“ jako
jednostranný právní úkon žalobce nezakládá žádná práva a povinnosti mezi
účastníky řízení; tím méně je způsobilé změnit jejich ujednání obsažené ve
smlouvě o převodu obchodního podílu (vyčíslení závazků žalované). Opodstatněná není ani další námitka žalované, jíž brojí proti závěru odvolacího
soudu, že „Čestné prohlášení“ nebylo předpokladem pro započtení. Podle § 580 obč. zák., mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž
plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí,
jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení. Již ze zákonné úpravy vyplývá, že podmínkou pro započtení dvou pohledávek je v
prvé řadě existence vzájemných pohledávek; nejde-li o vzájemné pohledávky mezi
týmiž subjekty, k zániku pohledávek započtením nemůže dojít. Žalovaná se dožadovala započtení pohledávek, které vůči ní mají třetí osoby,
vůči pohledávce, kterou vůči ní má žalobce, a to právě na základě prohlášení
žalobce. Je zřejmé, že podmínky pro započtení nebyly splněny, neboť se
nejednalo o započtení pohledávek, u nichž by dlužníkem a věřitelem byly totožné
osoby (žalobce a žalovaná). Závěr odvolacího soudu, že „Čestné prohlášení“
nemohlo být titulem pro započtení již proto, že si účastníci nebyli zároveň
věřitelem i dlužníkem, tudíž obstojí. Ani dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tak nebyl uplatněn důvodně.
Protože rozsudek odvolacího soudu je v části, jíž odvolací soud změnil rozsudek
soudu prvního stupně, z hlediska uplatněných dovolacích důvodů a jejich
obsahového vymezení správný, dovolací soud dovolání v části směřující proti
měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2
část věty před středníkem o. s. ř.). Přestože žalovaná v dovolání výslovně uvádí, že jím brojí proti všem výrokům
napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, žádné konkrétní výhrady proti té části
rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části
napadeného zamítavého výroku II. ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobci
úroky z prodlení ve výši 16% z částky 245.830,- Kč od 18. 10. 2002 do zaplacení
a ohledně 16% úroku z prodlení z částky 399.987,- Kč za dobu od 18. 10. 2002 do
zaplacení, v dovolání neuplatnila. Ostatně dovolání proti tomuto výroku by
nebylo ani subjektivně přípustné, neboť dovolání může podat pouze ten účastník
řízení, jemuž byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma odstranitelná
zrušením napadeného rozhodnutí. Přípustné by nebylo rovněž dovolání proti
nákladovému výroku (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod označením R 4/2003). O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobci, který by
podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.