33 Cdo 1615/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových
proti žalovaným 1) J. U. a 2) J. U., oběma zastoupeným advokátkou, o částku
130.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 7
C 240/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
23. listopadu 2006, č. j. 27 Co 609/2006-70, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 10. července
2006, č. j. 7 C 240/2005-49, uložil žalovaným
povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni do patnácti dnů od právní
moci rozsudku částku 130.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 20. 7. 2000 do
zaplacení, rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku. Dospěl k závěru, že
žalovaní porušili podmínky smlouvy o poskytnutí státního příspěvku uzavřené dne
19. 6. 1990 podle vyhlášky č. 136/1985 Sb., neboť ve lhůtě deseti let od
okamžiku jejího uzavření nepředložili pravomocné kolaudačního rozhodnutí na
výstavbu rodinného domku a vznikla jim tak povinnost poskytnutý příspěvek ve
výši 130.000,- Kč vrátit. Námitku promlčení neshledal důvodnou s tím, že v této
otázce je třeba vycházet ze zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve
znění k datu uzavření smlouvy, tj. k 19. 6. 1990 (dále též „obč. zák.“).
Konstatoval, že závazek k případnému vrácení státního příspěvku byl zajištěn
omezením převodu nemovitosti podle § 58 obč. zák., právo tímto způsobem
zajištěné omezením převodu nemovitostí se promlčovalo podle § 109 obč. zák. v
desetileté promlčecí době. Podle § 874 občanského zákoníku, ve znění platném od
1. 1. 1992, desetiletá promlčecí doba začala běžet ode dne, kdy marně uplynulo
deset let stanovených pro kolaudaci nemovitosti (tj. od 20. 6. 2000). Protože
žaloba byla u soudu podána 29 9. 2005, stalo se tak před uplynutím promlčecí
doby a právo žalobkyně nemůže být promlčeno.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. listopadu 2003,
č. j. 27 Co 609/2006-70, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o
zaplacení částky 130.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 22. 8. 2006 zamítl,
do zbytku (tj. 10 % úroku z prodlení z částky 130.000,- Kč od 20. 7. 2000 do
zaplacení a poplatkové povinnosti) jej potvrdil a rozhodl o nákladech řízení
před soudy obou stupňů. Zcela se ztotožnil s právním posouzením věci soudem
prvního stupně. Poněvadž však žalovaní v průběhu odvolacího řízení dne 22. 8.
2006 žalovanou částku žalobkyni uhradili, změnil odvolací soud v rozsahu
dobrovolného plnění rozsudek soudu prvního stupně a ve zbývající části jej
potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost
dovozují z § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.; v něm s podrobnou argumentací
napadli správnost právního závěru, že právo žalobkyně na vrácení poskytnutého
příspěvku není promlčeno. Zdůraznili, že žalovanou částku žalobkyni zaplatili
jen proto, aby jim nenarůstaly úroky z prodlení. Rozsudek odvolacího soudu
navrhli zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaní v dovolání sice avizují, že jím napadají rozsudek odvolacího soudu ve
všech jeho výrocích, avšak podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) žádné
konkrétní námitky proti výroku o nákladech řízení neuplatnili. I kdyby dovolání
proti nákladovému výroku směřovalo, nebylo by přípustné (srovnej rozhodnutí
Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R
4/2003). Totéž pak platí o výroku, kterým bylo rozhodnuto o poplatkové
povinnosti.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, v platném znění - dále opět jen „o. s. ř.“) po
zjištění, že dovolání bylo podáno včas, se nejdříve zabýval přípustností
dovolání jako mimořádného opravného prostředku.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 237 až 239 o. s. ř.).
Zkoumání, zda dovolání je objektivně přípustné podle uvedených ustanovení, však
předchází posouzení, zda dovolání podal účastník k tomu subjektivně oprávněný.
Již v usnesení ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura č. 3/1998, Nejvyšší soud vyslovil názor, že stejně
jako u dalších opravných prostředků i u dovolání platí, že k jeho podání je
subjektivně oprávněn jen ten účastník, v jehož poměrech nastala rozhodnutím
odvolacího soudu újma odstranitelná tím, že bude opravnému prostředku vyhověno
(tzv. subjektivní přípustnost dovolání). Stejný názor pak zaujal i v rozsudku
ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 154, a v
usnesení ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněném v časopise
Soudní judikatura pod č. 7/2000.
V projednávané věci není dovolání žalovaných proti výroku rozsudku odvolacího
soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, subjektivně
přípustné. Tímto výrokem byl totiž žalobou uplatněný nárok žalobců na zaplacení
částky 130.000,- Kč s příslušenstvím zamítnut (byť z toho důvodu, že žalovaní
uvedenou částku v průběhu odvolacího řízení uhradili). Je zřejmé, že žalovaným
tím nebyla - objektivně vzato - způsobena újma na jejich právech odstranitelná
„odklizením“ uvedeného výroku. Zrušení měnícího výroku rozsudku odvolacího
soudu by za této situace nemohlo přivodit pro žalované příznivější výsledek než
ten, k jakému již odvolací soud dospěl (žalobu proti nim zamítl). Dovolání
žalovaných směřující proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu proto bylo
z uvedených důvodů jako subjektivně nepřípustné odmítnuto (§ 243b odst. 5 věta
první o. s. ř. ve spojení s § 218 písm. b/ o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno v
pořadí první rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, je upravena v § 237
odst. 1 c/ o. s. ř. Dovolání podle § 237 odst. 1 o. s. ř. (tedy i podle jeho
písm. c/) však není podle § 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. přípustné ve věcech,
v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství
pohledávky se přitom nepřihlíží. Podle § 237 odst. 2 písm b/ o. s. ř. pak není
dále dovolání přípustné ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o
rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení
jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení.
Jelikož potvrzujícím výrokem odvolací soud rozhodl o úrocích z prodlení ve výši
10 % ročně z částky 130.000,- Kč za období od 20. 7. 2000 do 21. 8. 2006, když
následujícího dne byla zaplacena jistina, je přípustnost dovolání proti
takovému výroku vyloučena (§ 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Kapitalizované
příslušenství, ohledně něhož odvolací soud rozhodl potvrzujícím výrokem, totiž
nepřesahuje částku 20.000,- Kč. Dovolací soud proto dovolání proti tomuto
výroku rozsudku odvolacího soudu odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c/ o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalobkyni v
této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž úhradu by jinak měla vůči
žalovaným právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2007
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu