U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce
V. H., zastoupeného Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem se sídlem v
Litoměřicích, Nerudova 22, proti žalované KOVOHUTĚ HOLDING DT a.s. se sídlem v
Čelákovicích, Křižíkova 270 (identifikační číslo 46357033), zastoupené JUDr.
Milanem Kružíkem, CSc., advokátem se sídlem v Brně, Příkop 2a, o 27.125.000,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 7 C
230/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2.
12. 2010, č.j. 27 Co 346/2010-630, takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Milana
Kružíka, CSc., advokáta.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil v pořadí druhý
rozsudek ze dne 17. 3. 2010, č.j. 7 C 230/2006-584, kterým Okresní soud
Praha-západ zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení
27.125.000,- Kč s úroky z prodlení, nepřiznal (státu a žalované) právo na
náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Odvolací soud uzavřel, že odpovědnost žalované za škodu
způsobenou žalobci tím, že v letech 2003 a 2004 prodala 70 tisíc tun
korundového kameniva FLAG METAL s.r.o., čímž vyčerpala úložiště, není dána,
neboť žalobce se vlastníkem strusky ani na základě kupní smlouvy z 1. 4. 1999 a
jejího dodatku z 4. 4. 1999, ani uplynutím vydržecí doby nestal.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jímž – podle
obsahu – uplatnil všechny dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 a 3 zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „o.s.ř.“). Za vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), považuje zpracování znaleckého
posudku nikoliv nezávislým ústavem; závěry posudku vyzněly v jeho neprospěch,
protože zpracovatel kontaktoval žalovanou a vycházel z údajů jí poskytnutých. I
když takový návrh žalobce učinil, soud prvního stupně nedal posudek přezkoumat
jiným znalcem. Prostřednictvím důvodu uvedeného v § 241a odst. 3 o.s.ř.
(rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování) namítá, že od společnosti
NIMETAL koupil již přepracovaný materiál, který dále s V. M. upravovali tak,
aby byl způsobilý k dalšímu prodeji. V letech 2000 až 2002 žalobce ostřivo
drtil a s takto upraveným materiálem obchodoval. V době, kdy zpracovatel
posudku prohlížel deponii, bylo již korundové ostřivo odtěženo a na místo
skládky navezla firma Slabihoudek „městský rund.“ Právní předchůdkyně žalované
rovněž obchodovala s ostřivem jako se zbožím, které mělo ekonomický význam a
užitnou hodnotu, neevidovala ho jako odpad a jako s odpadem s ním nenakládala.
Po granulometrické úpravě byl materiál používán zpět do pecí jako přísada do
taveb A 1203 a magnetickou separací se z něho získával niklový koncentrát.
Ostřivo, uložené na deponii, tedy nebylo odpadem, ale zbožím (movitou věcí). V
intencích dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné
právní posouzení věci) žalobce vytýká, že odvolací soud neaplikoval zákon o
odpadech ve znění novely provedené zákonem č. 154/2010 Sb. (z novelizovaných
ustanovení § 3 odst. 5 a 6 vyplývá, že korundové ostřivo je zbožím) a že
přehlédl přechodná ustanovení zákona, která umožňovala v roční lhůtě počítané
od 1. 1. 2002 obstarat si potřebná povolení a oprávnění k nakládání s odpady. Žalovaná se ztotožnila se skutkovými i právními závěry soudů obou
stupňů a navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – rozsudek
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání
přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (soud
prvního stupně sice rozhodoval – poté, co jeho v pořadí první rozsudek odvolací
soud zrušil – znovu, ale s výsledkem stejným jako v dřívějším rozsudku /v obou
případech žalobu zamítl/), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem
dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam (citované ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno až uplynutím dne 31. 12. 2012). O takový
případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-
li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 se
nepřihlíží (srov. § 237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1
písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce
právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek
právních, navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž
lze dovolání odůvodnit, je tedy důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/
o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí –
a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení
odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uplatněnými dovolacími
důvody, pokud jsou způsobilé, včetně jejich obsahového vymezení, vázán (§ 242
odst. 3, věta první, o.s.ř.). Protože dovolatelem vytýkané vady řízení nevycházejí ze střetu odlišných
právních názorů na výklad procesněprávních předpisů (a tudíž nemohou splňovat
podmínku vyjádřenou v § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nezabýval se dovolací
soud tím, zda řízení před soudy obou stupňů jimi skutečně trpí (srov. § 237
odst. 3, část věty za středníkem, o.s.ř.). V rámci dovolacího přezkumu, jehož přípustnost může být založena jen na úvaze o
zásadním právním významu rozhodnutí odvolacího soudu, nelze – jak vyplývá z §
237 odst. 3, části věty za středníkem, o.s.ř.
– uplatňovat výhrady proti
skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. Uvedené platí i v případě, kdy právní závěr odvolacího soudu je
prostřednictvím důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. zpochybněn způsobem
procesně neregulérním, tedy tak, že jiné právní závěry dovolatel buduje na
vlastních skutkových tvrzeních (týkajících se stavu deponie a kvality ostřiva),
odlišných od zjištění, k nimž v souladu s procesními pravidly dospěl odvolací
soud. Stručně řečeno, výhrady proti skutkovým zjištěním – uplatněným regulérně
či nikoliv – nemohou být relevantním hlediskem pro hodnocení, zda je rozhodnutí
zásadního právního významu. Skutkový základ projednávané věci, představující zejména zjištění, že na
pozemcích žalované parc. č. 1965/28 a 2071/3 v katastrálním území M. p. B. bylo
úložiště strusky z aluminotermické výroby Ni a FeV, tj. zůstatku průmyslového
procesu výroby neželezných kovů, a že v letech 1998 až 2000 byly ze strusky z
podstatné části vytěženy podíly obsahující kovový nikl, čímž se však charakter
deponovaného materiálu nezměnil, takže po celou dobu skladování naplňoval znaky
odpadu podle § 3 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, ve znění účinném
do 30. 6. 2010, je pro dovolací soud závazný. Soudy obou stupňů k těmto
skutkovým závěrům, týkajícím se povahy a složení materiálu, který byl předmětem
kupní smlouvy z 1. 4. 1999 (a dodatku z 4. 4. 1999), dospěly hodnocením
provedených důkazů, zejména znaleckého posudku Vysoké školy baňské - Technické
univerzity Ostrava, Fakulty metalurgie a materiálového inženýrství, z 22. 12. 2008, vypracovaného Prof. Ing. Miroslavem Kursou, CSc., vedoucím katedry
neželezných kovů, rafinace a recyklace. Zpracovatel posudku vycházel nejen z
prohlídky deponie (včetně konzultací na místě samém a videozáznamů z původní
skládky), ale i z rozborů odebraných vzorků strusky, obecné charakteristiky
pyrometalurgických procesů výroby kovů a popisu procesu výroby Ni a FeV v
kovohutích Mníšek, n.p. Skutkem, který nelze v případě přípustnosti dovoláním podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. zpochybnit, je i zjištění, že smlouvou o dílo z 1. 4. 1998 se NIMETAL
spol. s r.o. (zhotovitel) zavázal, že na své náklady a nebezpečí odstraní 70
tisíc tun korundového ostřiva z deponie právní předchůdkyně žalované (Kovohutě
Mníšek, a.s.) a pozemky rekultivuje; závazek splněn nebyl. Smlouvou z 1. 4. 1999 žalobce a V. M. koupili od NIMETALu spol. s r.o. 70 tisíc tun korundového
kameniva uloženého v deponii na parcelách č. 1965/28 a 2071/3 v katastrálním
území M. p. B. za 8.540,- Kč. Dodatkem z 4. 4. 1999 strany dohodly přechod
vlastnického práva ke dni podpisu dodatku. Skutečnost, že smlouvu i její
dodatek za prodávající společnost podepsal Z. P. (zaměstnanec NIMETALu spol. s
r.o.), který nebyl statutárním orgánem společnosti ani jejím zástupcem, nebyla
mezi účastníky sporná. Okolnosti, které nasvědčují tomu, že žalobci struska (na
základě neplatné smlouvy a jejího dodatku) patří, shledaly soudy obou stupňů v
tom, že JUDr. J. P. (osoba práva znalá) ho ujistil, že smlouva je v pořádku, že
Z. P.
byl nadřízeným žalobce a že žalobce se následně k předmětu koupě choval
jako vlastník (strusku částečně odtěžil a prodal). Zbývá posoudit, zda otázky, které dovolatel v rámci důvodu podle § 241a odst. 2
písm. b/ o.s.ř. nabídl k přezkumu, splňují znaky uvedené v § 237 odst. 3 o.s.ř. Závěry, že na základě smlouvy o dílo z 1. 4. 1998 se NIMETAL spol. s r.o. nestal vlastníkem strusky uložené na pozemcích žalované, protože se nejednalo o
zhotovení nové věci, ale o úpravu věci ve smyslu § 542 odst. 1, 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, že kupní
smlouvou z 1. 4. 1999 nemohl NIMETAL spol. s r.o. platně převést na žalobce (a
V. M.) vlastnické právo strusky, protože její vlastnicí byla právní
předchůdkyně žalované, a že žalobce se stal ve smyslu § 130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), oprávněným držitelem strusky, jemuž uzavřením dodatku kupní smlouvy z
4. 4. 1999 počala běžet tříletá vydržecí doba (§ 134 odst. 1, 4 obč. zák.),
jejíž běh skončil za účinnosti zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, nebyly
dovolatelem zpochybněny; hodnotit jejich právní význam z hlediska přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nepřichází v úvahu. Není pochyb o tom, že odvolací soud nemohl na zjištěný skutkový stav aplikovat
zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech, ve znění účinném po novelizaci zákonem č. 154/2010 Sb., tj. po 1. 7. 2010. Jestliže pro rozhodnutí o žalobou uplatněném
nároku bylo určující posouzení toho, zda se žalobce stal uplynutím vydržecí
doby v roce 2002 vlastníkem předmětu oprávněné držby, představovalo by užití
právního předpisu ve znění účinném až po více než devíti letech od rozhodné
skutečnosti pravou zpětnou účinnost, která je nepřípustná (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2525/99, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 5/2001 pod č. 34). Ustanovení § 83 odst. 3 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, ve znění účinném do
30. 6. 2010, umožňující osobám, které k 1. 1. 2002 provozovaly zařízení k
odstraňování nebo využívání odpadů, k jejichž provozování podle zákona č. 125/1997 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů, nebyl třeba souhlas
příslušného orgánu státní správy, provozovat toto zařízení po uplynutí jednoho
roku od účinnosti zákona č. 185/2001 Sb. pouze se souhlasem k provozování
těchto zařízení podle tohoto zákona, a ustanovení § 83 odst. 4 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, ve znění účinném do 30. 6. 2010, ukládající osobám,
které k 1. 1. 2002 prováděly sběr nebo výkup odpadů a chtějí tuto činnost
nadále vykonávat, povinnost získat souhlas k provozování zařízení ke sběru nebo
výkupu odpadů podle tohoto zákona do jednoho roku od jeho účinnosti, na které
žalobce v dovolání odkazuje, neměly za následek stavění vydržecí doby. Jedná se
o přechodná ustanovení veřejnoprávního charakteru týkající se toliko nakládání
s odpady. Účinky vydržení, zejména okolnost, že v okamžiku uplynutí tříleté
vydržecí doby nesmí objektivní právo vylučovat nabytí vlastnictví k určitým
věcem – zde odpadu ve smyslu § 12 odst. 3 zákona č.
185/2001 Sb., o odpadech,
ve znění účinném do 30. 6. 2010 (srov. § 125 odst. 2, § 134 odst. 2 obč. zák.), – těmito ustanoveními nejsou dotčeny. Z toho, co je uvedeno shora, je zřejmé, že dovolání žalobce směřuje proti
rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští;
Nejvyšší soud je proto odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/
o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §
243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. Žalovaná má právo na náhradu
účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v
dovolacím řízení. Výši odměny dovolací soud určil podle ustanovení § 1 odst. 1,
§ 2, § 3 odst. 1, 3, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1, věty
první, vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. 2. 2012, tj. částkou
10.000,- Kč. Součástí nákladů je dále paušální částka náhrady za jeden úkon
právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a náhrada za 20 % daň z přidané
hodnoty ve výši 2.060,- Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 30. srpna 2012
JUDr. Pavel K r b e k, v. r.
předseda senátu