33 Cdo 1670/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve
věci žalobkyně Bohemia Reality s.r.o. se sídlem v Ústí nad Orlicí, Příčná 1527,
identifikační číslo 25963791, zastoupené JUDr. Radomilem Mackem, advokátem se
sídlem v Lanškrouně, J. M. Marků 92, proti žalovanému Ing. P. Š., zastoupenému
Mgr. Barborou Krásovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Záhřebská 154/30, o
zaplacení 60.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5
pod sp. zn. 7 C 397/2010, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 29. července 2013, č. j. 55 Co 227/2013-153, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
1.980,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Radomila
Macka, advokáta.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. července 2013, č. j. 55 Co
227/2013-153, potvrdil usnesení ze dne 13. března 2013, č. j. 7 C 397/2010-128,
jímž Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl návrh žalovaného došlý 18. 7. 2011, aby
soud rozhodl o neúčinnosti doručení žaloby a předvolání k ústnímu jednání fikcí
dne 11. 3. 2011.
Dovolání, kterým žalovaný napadl usnesení odvolacího soudu, není podle § 237
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12.
2013 (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č.
293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), přípustné. Právní otázka, jejíž řešení
žalovaný zpochybnil (otázka omluvitelných důvodů ve smyslu ustanovení § 50d
odst. 1 o. s. ř.), byla již Nejvyšším soudem vyřešena (viz výklad níže),
napadené rozhodnutí je s touto (konstantní) judikaturou v souladu a odvolací
soud nemá důvod se od ní odchylovat.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud dovolání jako
nepřípustné odmítl, neboť otázky předložené k dovolacímu přezkumu již byly
dovolacím soudem řešeny, popřípadě jako nedůvodné zamítl. S odkazem na
judikaturu Nejvyššího soudu se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a
zdůraznila, že v řízení bylo zjištěno, že žalovanému nebyla poštou služba
„změna ukládací pošty“ poskytována již zhruba rok před doručováním předmětných
písemností; měl tudíž dostatek času učinit potřebná opatření.
Odvolací soud po skutkové stránce vyšel z toho, že žalovaný, který má trvalé
bydliště na adrese v P., K. Z., dlouhodobě fakticky bydlí v H., R. Proto dne 8.
7. 2007 podal u České pošty s. p. v Berouně žádost, aby písemnosti doručované
jeho osobě na adresu trvalého bydliště byly ukládány na poště H. a doručovány
na adresu R., tzn., požádal o službu „změna ukládací pošty“, která byla
avizována jako trvalá. Tato služba byla poštou v roce 2010 jednostranně pro
změnu podmínek zrušena. Žaloba o zaplacení 60.000,- Kč byla podána u soudu 16.
12. 2010 a jednání ve věci bylo soudem nařízeno na 5. 4. 2011. Žaloba spolu s
předvoláním k jednání byla žalovanému doručována na adresu jeho trvalého
bydliště, byla zde uložena a připravena k vyzvednutí 1. 3. 2011; adresát byl
přitom poučen, že desátým dnem je zásilka považována za doručenou. Písemnost se
soudu vrátila jakožto nevyžádaná. Odvolací soud uzavřel, že sama okolnost, že
účastník řízení se v době doručování trvale nezdržuje na adrese pro doručování,
není omluvitelným důvodem podle § 50d odst. 4 o. s. ř. Dále dovodil, že
zjištěné okolnosti případu neumožňují uzavřít, že žalovaný se nemohl s
písemnostmi seznámit z omluvitelných důvodů. Neprokázal, že v době doručování
předmětných písemností byl v dobré víře, že pošta mu nadále poskytuje službu
„změna ukládací pošty“. Pro dobrou víru žalovaného totiž nesvědčí ani
skutečnost, že stav, kdy pošta žalovanému již neukládala poštovní zásilky podle
původního ujednání, trval delší dobu, ani to, že dne 8. 6. 2011 (tedy dříve,
než se o soudním řízení dozvěděl z dopisu zástupkyně žalobkyně) si žalovaný o
zřízení služby „změna ukládací pošty“ znovu požádal. Žalovaný nadto neprojevil
dostatečnou opatrnost, neboť přestože byl zástupkyní žalobkyně dne 21. 10. 2010
upozorněn, že nezaplatí-li požadovanou částku, bude žalován - ponechavše si
doručnou adresu (adresu trvalého pobytu) jinde, než se zdržoval - nedbal o
doručování pošty, nezkontroloval si, zda je mu poskytována služba „změna
ukládací pošty“, popřípadě si jinak nezařídil, aby se pošta dostávala do jeho
dispozice.
Již v rozhodnutí ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 32 Cdo 80/2012, Nejvyšší soud
konstatoval, že právní úprava doručování písemností platná od novely občanského
soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb. s účinností od 1. 7. 2009, je
úpravou přísnější než úprava předchozí a vychází ze zásady, že každý si má svá
práva střežit sám. Adresát je proto odpovědný za existenci adresy pro
doručování a ochrany vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání
písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Tato zásada je
vyjádřena abstraktním vymezením adresy pro doručování v ustanovení § 46b písm.
a/ o. s. ř., z něhož vyplývá, že je věcí adresáta, zda se pojistil proti
doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že
uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka
doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS
2724/10 a v právnické literatuře shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský
soudní řád I, II. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 304-305 s.).
Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že
na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze
sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde
se adresát fakticky zdržuje. Ustanovení § 46a odst. 1 o. s. ř. sice připouští,
že adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu
doručovat na povinnou adresu pro doručování. Ustanovení § 50d odst. 4 o. s. ř.
pak výslovně určuje, že omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit
neúčinnost doručení podle odstavce 1, nemůže být skutečnost, že se fyzická
osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (srov. též rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 20 Cdo 575/2013). Důraz na
odpovědnost účastníka řízení za existenci adresy pro doručování a ochrany
vlastních zájmů je kladen rovněž v judikatuře Ústavního soudu (viz usnesení
Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2012, sp. zn. III. ÚS 3538/11, a ze dne 30. 6.
2010, sp. zn. II. ÚS 1308/10), v níž je dovozováno, že je věcí adresáta, aby se
pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence
obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o niž ví, že mu na ni bude
zásilka bezpečně doručena. Obecně je pak věcí adresáta - účastníka, který dosud
žádný úkon vůči soudu neučinil – aby sám podal písemnou žádost, aby v evidenci
obyvatel byl veden též údaj o adrese, na kterou mají být doručovány písemnosti
podle zvláštního právního předpisu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci
obyvatel). Postupoval-li soud v nalézacím řízení v souladu se zákonnou úpravou
doručování, nelze mu vytýkat, že tím došlo k porušení práv povinného či k
výkonu práva na jeho úkor.
Odvolací soud v posuzovaném případě rozhodl v intencích uvedených závěrů (od
nichž nemá dovolací soud důvodu se odchýlit ani v posuzované věci), dovodil-li,
že žalovaný je odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochrany vlastních
zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu
na to, zda se zde zdržuje. Nelze proto přisvědčit námitce žalovaného, že
skutečnost, že se spolehl na Poštu s. p. jako výlučného držitele státní licence
provozování poštovních služeb, je omluvitelným důvodem ve smyslu ustanovení §
50d odst. 1 o. s. ř.
Závěr odvolacího soudu, že v řízení zjištěné skutečnosti (okolnosti daného
případu), pro které se nemohl s písemnostmi seznámit, nejsou omluvitelnými
důvody, žalovaný zpochybnil procesně neregulérním způsobem, tj. skutkovými
námitkami. Oproti odvolacímu soudu totiž prosazuje, že byl v dobré víře, že
pošta mu nadále (tj. i po změně podmínek služby v roce 2010) poskytuje službu
„změna ukládací pošty“, kterou sám nikdy nezrušil, resp., že o zrušení této
služby nevěděl, a ani se při dostatečné opatrnosti dozvědět nemohl. O zřízení
služby „změna ukládací pošty“ znovu zažádal až 21. 6. 2011, jak se podává z
listinného důkazu („žádosti – opatření adresáta“), nikoli již 8. 6. 2011, jak
nesprávně zjistil odvolací soud. Zjištění, z nichž odvolací soud v tomto směru
vycházel, proto nemají oporu v provedených důkazech. Má za to, že v řízení
prokázal veškerou pečlivost, resp. dostatečnou opatrnost směřující k tomu, aby
se mohl s doručovanými zásilkami seznámit. Správnost rozhodnutí odvolacího
soudu však nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím
soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Skutkový
základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit (je pro dovolací
soud závazný) a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy
způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Samotné
hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení
důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze – ani v režimu dovolacího řízení
podle občanského soudního řádu účinného od 1. 1. 2013 – úspěšně napadnout
dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Podle názoru dovolacího soudu
se v souzené věci nejedná ani o výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem
na její průměr do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne
17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení ÚS ze dne 26. 5. 2015, sp. zn.
IV. ÚS 985/15).
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž
není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle
§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že rozsudek ze dne 20. 11. 2013, č. j. 55 Co 131/2012-167,
jímž Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne
5. 4. 2011, č. j. 7 C 397/2010-25, nebyl napaden dovoláním (řízení ve věci
skončilo a o nákladech předmětného dovolacího řízení tudíž nemůže být
rozhodnuto v rozhodnutí o věci samé), rozhodl dovolací soud i o nákladech
dovolacího řízení podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 a 146 odst. 3 o.
s. ř. Žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto, uložil zaplatit žalobkyni
náklady, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání
prostřednictvím advokáta. Protože Ústavní soud České republiky nálezem ze dne
17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaném ve Sbírce zákonů pod č.
116/2013 Sb. (s platností a účinností k 7. 5. 2013), zrušil vyhlášku č.
484/2000 Sb., postupoval Nejvyšší soud při určení výše nákladů dovolacího
řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění (dále jen „cit. vyhl.“).
Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 1.500,- Kč (§ 9 odst. 1 cit.
vyhl.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1
a § 13 odst. 1 a 3 cit. vyhlášky) s připočtením částky 180,- Kč odpovídající
dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a
náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137
odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí,
může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. ledna 2016
JUDr. Ivana
Zlatohlávková
předsedkyně senátu