U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobkyně PROLUX Consulting Int. s.r.o. se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí
819, identifikační číslo 26731908, zastoupené JUDr. Janou Kudrnovou, advokátkou
se sídlem v Ostravě, Na Hradbách 119/3, proti žalovanému H. W., zastoupenému
JUDr. Josefem Havlůjem, advokátem se sídlem v Praze 5, Staropramenná 3117/17, o
zaplacení 144.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod
sp. zn. 14 C 39/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 22. listopadu 2012, č. j. 19 Co 506/2012-57, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Kolíně rozsudkem pro uznání ze dne 28. června 2012, č. j. 14 C
39/2012-30, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 144.000,- Kč s
blíže specifikovanými úroky z prodlení a rozhodl o nákladech řízení
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. listopadu 2012, č. j. 19 Co
506/2012-57, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že v
posuzovaném případě nebyly splněny zákonné podmínky pro vydání rozsudku pro
uznání, neboť žaloba neobsahovala jasné, určité, srozumitelné a přezkoumatelné
údaje. Je přesvědčen, že žalobkyni ke dni podání žaloby nevznikl nárok na
zaplacení sjednané odměny, neboť nedoložila prodej členského podílu. Má rovněž
za to, že řádně doložil vážný důvod, pro který zmeškal lhůtu k vyjádření ve
věci samé. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Dovolání žalovaného není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012
(srovnej čl. II. bod 7 zákona 404/2012 Sb. /dále jen „o. s. ř.“/), a nebylo
shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť rozsudek
odvolacího soudu nemá podle § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé zásadní právní
význam. K dovolacímu přezkumu předestřená právní otázka splnění podmínek pro postup
soudu podle § 153a o. s. ř. nepatří z hlediska rozhodovací činnosti dovolacího
soudu mezi ty, které by dosud nebyly řešeny, a její řešení odvolacím soudem je
konformní s již ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud se již ve svém rozsudku ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo
1951/2004, zabýval výkladem ustanovení § 114b o. s. ř., konkrétně revidoval
postup, kdy soud rozhodl o věci rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy se žalovaný po výzvě podle § 114b o. s. ř. bez vážného
důvodu ve věci nevyjádřil včas (ve stanovené lhůtě), ale učinil tak ještě před
vydáním rozsudku pro uznání. Dospěl k závěru, že má-li se za řízení ve smyslu
ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. za to, že žalovaný nárok uplatněný proti
němu žalobou uznal, soud rozhodne podle § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro
uznání, i když se žalovaný ještě před vydáním rozsudku pro uznání ve věci
písemně vyjádřil tak, že nárok žalobce neuznává, a i když ve svém opožděném
vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji procesní
obranu. Jestliže žalovaný podal vyjádření ve věci až po uplynutí lhůty určené v
usnesení o výzvě k vyjádření vydaném podle § 114b odst. 1 o. s. ř., nenastane
fikce uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě jen tehdy, jestliže
prokáže, že mu v podání vyjádření bránil vážný důvod, a současně, jestliže
takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření
nebo jestliže šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil v tom, aby soudu byť jen
sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal (§ 114b odst. 5 o. s. ř.). Tyto
závěry je na místě respektovat i v posuzovaném případě, kdy se žalovaný ve věci
samé k výzvě soudu ve stanovené lhůtě k žalobě prokazatelně nevyjádřil a ani
soudu nesdělil důvod, který mu ve vyjádření brání. Za situace, kdy si žalovaný
výzvu k vyjádření převzal osobně a následně nahlížel do spisu, nelze než
dovozovat, že důvod, jímž argumentoval následně (tj. pracovní pobyt v
zahraničí), mohl soudu sdělit již v jím určené třicetidenní lhůtě k vyjádření,
resp.
mohl soudu byť jen sdělit, že u něj tento vážný důvod nastal. To však
neučinil. Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.
s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci, žalovaný soudů vytýká,
že dovodily předpoklady pro rozhodnutí o věci samé rozsudkem pro uznání podle §
153a odst. 3 o. s. ř., aniž přihlédly k tomu, že žaloba trpěla vadami, neboť z
ní jednoznačně nevyplývá opodstatněnost žalobou uplatněných nároků. Zejména
zdůrazňuje, že žalobkyně nedoložila, že došlo k převodu členského podílu a
vzniku souvisejícího nároku na zaplacení odměny.
Ze zákonné úpravy (§ 153a odst. 1 a 3, § 99 odst. 1 a 2 o. s. ř., § 205 odst. 2
písm. a/ o. s. ř. a § 205b o. s. ř.) vyplývá, že přezkoumání rozsudku pro
uznání je možné - vedle vad uvedených v § 205 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. - jen z
hlediska naplněnosti všech zákonem stanovených předpokladů pro jeho vydání ve
smyslu § 153a o. s. ř. V případě, že rozsudek pro uznání byl vydán na základě
fikce uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.), jsou formálními předpoklady pro vydání
rozsudku pro uznání předpoklady, za nichž tato fikce uznání vzniká (§ 114b o.
s. ř.). Jsou-li tyto předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání splněny, právní
posouzení věci se omezuje již jen na to, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít
nebo schválit smír, zda nejde o některou z věcí vypočtených v § 120 odst. 2 o.
s. ř. a zda nejde o řízení, které je podle § 118b odst. 1 o. s. ř.
koncentrováno ze zákona.
Uznání nároku podle § 153a odst. 1 o. s. ř. zakládá povinnost soudu rozhodnout
o nároku, který je předmětem sporu, podle tohoto uznání, a to bez ohledu na to,
zda jsou žalobní tvrzení podložena důkazy či zda dosavadní výsledky řízení
prokazují oprávněnost nároku nebo zda se podle nich naopak požadavky žalobce
jeví nedůvodnými (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2000, sp.
zn. 32 Cdo 906/98, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
č. 93/2001). Rozsudek pro uznání vydá soud i v případě, že podle § 114b odst. 5
o. s. ř. nastala za splnění podmínek odstavců 1 až 4 tohoto ustanovení fikce,
že žalovaný nárok uznal.
Z obsahu žaloby ze dne 27. 6. 20011 je seznatelné, že žalobkyně uplatňuje nárok
na zaplacení odměny ve výši 144.000,-Kč za služby, které žalovanému poskytla v
souvislosti se „Smlouvou o podpoře prodeje členského podílu“ ze dne 20. 1.
2009. V podané žalobě žalobkyně uvedla, že své povinnosti ze smlouvy splnila a
převod členských práv, na který byl vázán vznik jejího nároku na sjednanou
odměnu, se uskutečnil dne 5. 10. 2010. S přihlédnutím k závěrům vyjádřeným v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2003 (ohledně
otázky vad žaloby a možnosti vydat rozsudek pro uznání), výhrada nedostatku
podmínek pro vydání rozsudku pro uznání tedy neobstojí, neboť odvolací soud
rozhodl v intencích závěrů Nejvyššího soudu.
Nepřípustné dovolání dovolací soud odmítl (§ 243b odst. 5 věta první a § 218
písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni
v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla
právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 24. července 2013
JUDr. Ivana Z l
a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu