33 Cdo 1691/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy
a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce JUDr. M. Č., proti žalované Z. B.,
zastoupené JUDr. Karlem Davidem, advokátem se sídlem v Lounech, Beneše z Loun
50, jako procesní nástupkyni Renáty Masopustové, zemřelé asi 31. 5. 2006,
posledně bytem v Praze 3, Seifertova 353/69, o nahrazení prohlášení vůle,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 595/2004, o dovolání
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. ledna 2008, č. j. 22 Co
461/2007-51, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se po právní předchůdkyni žalované domáhal nahrazení prohlášení
vůle uzavřít kupní smlouvu, jejímž předmětem je bytová jednotka č. 3062/2 v P.
Uváděl, že s ní uzavřel dne 3. 2. 2004 smlouvu o budoucí kupní smlouvě a ona
odmítla svůj závazek vyplývající z této smlouvy splnit.
Protože právní předchůdkyně žalované dne 31. 5. 2006, tedy po podání žaloby,
zemřela a z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. 5. 2007, č.j. 13 D
511/2006-118, vyplývá, že její jedinou dědičkou (ze zákona) je žalovaná (matka
R. M.), Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) usnesením ze dne 3.
září 2007, č. j. 21 C 595/2004-44, podle § 107 o. s. ř. rozhodl, že v řízení
bude pokračováno s žalovanou jako s procesní nástupkyní původně žalované R. M.
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 8. ledna 2008,
č. j. 22 Co 461/2007-51, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Postup soudu
prvního stupně shledal správným. Nepřisvědčil námitce odvolatelky, že povaha
žalobou uplatněného nároku neumožňuje pokračovat v řízení s procesním nástupcem
zemřelé původní žalované, neboť případné porušení povinností vyplývajících ze
smlouvy o budoucí smlouvě má právní důsledky jen pro účastníky této smlouvy.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Nesouhlasí s názorem
odvolacího soudu, že práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy o budoucí
smlouvě nejsou ryze osobní povahy, že smrtí původně žalované R. M. nezanikly a
že povaha věci umožňuje pokračovat v řízení s jejím procesním nástupcem. Vytýká
odvolacímu soudu, že nesprávně interpretoval rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
26. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1244/99. Připomíná, že nebyla účastnicí smlouvy o
budoucí kupní smlouvě. Připomíná, že Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí
dovodil, že převedl-li účastník smlouvy o budoucí smlouvě právo k věci, jejíž
zamýšlený převod je obsahem této smlouvy, na třetí osobu, zaniknou práva a
povinnosti ze smlouvy o budoucí smlouvě pro nemožnost plnění. S odkazem na tuto
judikaturu prosazuje názor, že povinností původního vlastníka věci nemůže být
vázán ani nový vlastník, na kterého přešlo vlastnické právo ze zákona. Je
přesvědčena, že v posuzovaném případě nebyl namístě postup podle § 107 o. s. ř.
a řízení mělo být zastaveno, jelikož povaha věci neumožňuje v řízení
pokračovat. Navrhla proto, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů
zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 - dále opět jen „o. s.
ř.“ (srovnej bod 12, čl. II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony).
Dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu a je podle §
239 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. přípustné.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, popř. ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení
dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda
v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení
přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením (§ 107
odst. 1 o. s. ř.).
Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha
věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak,
její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení
převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde (§ 107 odst. 2 o. s. ř.).
Povahou věci se z hlediska § 107 odst.1 věty první o. s. ř. rozumí hmotně
právní povaha předmětu řízení a spočívá v posouzení, zda práva a povinnosti, o
něž v řízení jde, přešla (mohla přejít) podle hmotného práva ze zaniklého
účastníka na někoho jiného. Umožňuje-li povaha věci pokračování v řízení, soud
dále posoudí, zda v řízení je možné pokračovat ihned nebo zda řízení musí být
přerušeno. Okolnost, zda je možné v řízení ihned pokračovat, se odvíjí od
povahy předmětu řízení a od osoby, která ztratila způsobilost být účastníkem
řízení, popřípadě též od stavu řízení, v němž jsou zjišťováni její právní
nástupci.
Z dosavadních zjištění soudů vyplývá, že původně žalovaná R. M. zemřela dne 31.
5. 2006, tj. po zahájení řízení o nahrazení prohlášení její vůle uzavřít podle
smlouvy o budoucí smlouvě ze dne 3. 2. 2004 kupní smlouvu, a jedinou její
dědičkou je žalovaná, jíž Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 23. 5.
2007, č. j. 13 D 511/2006-118, potvrdil, že dědictví nabyla; předmětem dědění
byla i bytová jednotka 3062/2 s podílem 313/23192 na společných částech domů
čp. 3062, 3063, 3064 postavených na parcelách 1364/2, 1364/3 a 1365 v
katastrálním území S., obec P., okres hl. m. P. (LV 10106 a 3863), která měla
být předmětem realizační (kupní) smlouvy.
Smlouvou o budoucí smlouvě (pactum de contrahendo) se zakládá mezi subjekty
smluvní (kontraktační) povinnost. Podstata smlouvy o uzavření budoucí smlouvy
spočívá v tom, že si její subjekty v souladu se širokou smluvní volností
písemně shodně a tím závazně ujednají, že spolu do sjednané doby uzavřou
budoucí (někdy též označovanou jako hlavní) resp. realizační smlouvu, na
jejíchž podstatných náležitostech se musí dohodnout. Není-li do dohodnuté doby
budoucí (realizační) smlouva uzavřena a povinný subjekt návrh na uzavření
realizační smlouvy nepřijme vůbec či realizační smlouvu podle předjednaných
podmínek a náležitostí odmítá uzavřít, může se oprávněný subjekt do jednoho
roku od doby, kdy měla být realizační smlouva uzavřena domáhat ochrany u soudu.
Děje se tak žalobou podle § 80 písm. b/ o. s. ř., aby bylo smluvní prohlášení
druhého subjektu, který odmítá realizační smlouvu uzavřít buď vůbec nebo podle
předjednaných náležitostí, nahrazeno soudním rozhodnutím (§ 161 odst. 3 o. s
.ř.).
V posuzovaném případě se R. M. ve smlouvě o budoucí smlouvě ze dne 3. 2. 2004
zavázala uzavřít s žalobcem ve sjednané lhůtě kupní smlouvu, jejímž předmětem
bude zde specifikovaná bytová jednotka. Protože tento závazek nesplnila, domáhá
se žalobce u soudu, aby její prohlášení vůle bylo nahrazeno soudním
rozhodnutím.
Práva a povinnosti vyplývající se závazkových právních vztahů zásadně
nezanikají smrtí oprávněné či povinné osoby, nýbrž přecházejí na jejich právní
nástupce; zanikají pouze ta práva a povinnosti, jež jsou vázány svým trváním na
určitou osobu; tato vázanost vyplývá buď z dohody, nebo ze zákona, nebo z
vlastní povahy a účelu závazku (§ 579 obč. zák.). Vázanost podle § 50a obč.
zák. trvá zásadně i v případě smrti jedné ze stran. Lze proto přisvědčit
odvolacímu soudu, že z hlediska § 107 odst.1 věty první o. s. ř. hmotněprávní
povaha předmětu řízení nebrání tomu, aby po smrti fyzické osoby, která uzavřela
smlouvu o budoucí smlouvě, jíž mělo dojít k převodu vlastnického práva k věci,
bylo v řízení pokračováno s tím, kdo tuto věc zdědil. Odkaz žalované na
judikaturu, v niž se Nejvyšší soud vyjadřoval k nemožnosti plnění ze smlouvy o
budoucí smlouvě, je nepřiléhavý. V posuzovaném případě totiž nedošlo k přechodu
vlastnického práva k věci, jejíž zamýšlený převod je obsahem smlouvy o budoucí
(kupní) smlouvě, před podáním žaloby na nahrazení prohlášení vůle uzavřít
realizační (kupní) smlouvu. Na žalovanou přešlo (děděním) vlastnické právo k
bytové jednotce, jejíž zamýšlený převod je obsahem smlouvy o budoucí kupní
smlouvě, smrtí R. M., tj. dnem 31. 5. 2006. Žalovaná jako jediná (universální)
dědička R. M., které soud pravomocným rozhodnutím potvrdil nabytí dědictví,
vstoupila do všech jejích práv a povinností a je jejím procesním nástupcem v
daném řízení.
Otázkou, zda tvrzená kontraktační povinnost R. M. skutečně vznikla či nikoli
(tzn. je-li smlouva o budoucí smlouvě platným právním úkonem, popř. nedošlo-li
k zániku závazku např. ve smyslu § 50a odst. 3 obč. zák.), se dovolací soud
nezabývá, neboť ta se týká již posouzení věci samé, ke které se nelze
vyjadřovat při zkoumání procesního nástupnictví, ale jen v rozhodnutí o věci
samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo
306/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2003, pod číslem
136).
Usnesení odvolacího soudu je tedy správné a Nejvyšší soud proto dovolání
žalované podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. jako neopodstatněné
zamítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. srpna 2010
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu