33 Cdo 1716/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobce Ing. E. K., zastoupeného Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem se sídlem v
Praze 4, CITY TOWER, Hvězdova 1716/2b, proti žalované ZKL-VRL Praha a. s., se
sídlem v Praze 10, Ke Kablu 378, zastoupené Mgr. Petrem Poláchem, advokátem se
sídlem v Blansku, Bezručova 52 (adresa pro doručování: Brno, Koliště 55), o
zaplacení 134.984,- Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na zaplacení
172.390,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.
zn. 6 C 79/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 21. února 2008, č. j. 20 Co 5/2008-128, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. února 2008, č. j. 20 Co 5/2008-128,
se v části, jíž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17.
července 2007, č. j. 6 C 79/2002-101, tak, že se zamítá žaloba o zaplacení
částky 134.984,- Kč s příslušenstvím, a že žalobce je povinen zaplatit žalované
172.390,50 Kč s 3,5% úrokem z prodlení od 27. 11. 2002 do zaplacení, a bylo
rozhodnuto o nákladech řízení, ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému
soudu v Praze k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. července 2007, č. j. 6 C 79/2002-101, uložil žalované povinnost zaplatit
žalobci 134.984,- Kč s 6,5% úrokem z prodlení od 4.12. 2000 do 1. 5. 2002 a 10%
úrokem z prodlení od 2. 5. 2002 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu o
zaplacení 3,5% úroku z prodlení z částky 134.984,- Kč od 4. 12. 2000 do 1. 5. 2003 (výrok II.), zamítl vzájemný návrh žalované o zaplacení částky 172.390,50
Kč s 10% úrokem z prodlení od 5. 12. 2000 do zaplacení (výrok III.) a rozhodl o
nákladech řízení (výrok IV.). Vzal za prokázané, že účastníci dne 30. 11. 1999
uzavřeli smlouvu, kterou žalobce postoupil žalované svou pohledávku vůči
dlužníku - Moravia Bance a. s. ve výši 63.207,14 USD za částku 34.768 USD. Splatnost úplaty měla nastat do 14 kalendářních dnů poté, co žalovaná (v
postavení postupníka) obdrží od dlužníka potvrzení (popř. i výpisem z účtu) o
zániku pohledávky dlužníka vůči postupníkovi v té části, na kterou bude
postupníkem započtena pohledávka postoupená podle shora uvedené smlouvy. Žalovaná se zavázala dohodnutou částku zaplatit v USD, a pokud to nebude možné
v korunách českých podle středního devizového kurzu ČNB ke dni splatnosti
úplaty. Dne 4. 12. 2000 žalovaná vyplatila žalobci 1,238.815,- Kč. K zániku
smlouvou postoupené pohledávky žalobce vůči Moravia Bance a. s. došlo ke dni
30. 11. 1999. O provedeném zaúčtování byla žalovaná informována dopisem ze dne
6. 9. 2000, který podal správce konkursní podstaty úpadce Moravia Banky a. s. téhož dne na poště ve Frýdku-Místku 12, jako doporučenou zásilku R 13081;
zásilka nebyla vrácena odesílateli jako nedoručená. Bližší informace o této
zásilce již nemůže pošta dohledat, neboť příslušné doklady jsou již skartovány. Obsahem listiny ze dne 6. 9. 2000 bylo sdělení, že dne 9. 8. 2000 byly
provedeny se zpětnou platností zápočty pohledávek, které žalovaná oznámila
bance a jež byly uznány správcem konkursní podstaty, včetně pohledávky
postoupené žalobcem. Soud prvního stupně vyšel na základě vlastních poznatků o
délce doručování poštovních zásilek ze závěru, že oznámení o zániku pohledávky
žalované vůči Bance Moravia a. s. muselo být doručeno žalované nejpozději 8. 9. 2000 a v důsledku toho splatnost odměny za postoupení nastala 22. 9. 2000. K
tomuto dni se podle středního devizového kurzu prodával 1 USD za 41,691 Kč. Na
základě těchto skutkových zjištění uzavřel, že pro určení výše odměny za
postoupení pohledávky byl rozhodující směnný kurs k datu 22. 9. 2000, a žalobci
měla být vyplacena částka 1,449.304,233 Kč a jeho žaloba na zaplacení sporné
částky je důvodná. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. února 2008, č. j. 20 Co 5/2008-128,
změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku a zamítl žalobu o
zaplacení částky 134.984,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), potvrdil jej v
zamítavém výroku ohledně 10% úroku z prodlení z částky 172.390,50 Kč od 5. 12. 2000 do 26. 11. 2002 a ohledně 6,5% úroku z prodlení z téže částky od 27. 11.
2002 do zaplacení (výrok II.), změnil jej v zamítavém výroku o vzájemném návrhu
žalované tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit jí 172.390,50 Kč s 3,5%
úrokem z prodlení od 27. 11. 2002 do zaplacení (výrok III.) a rozhodl o
nákladech řízení (výroky IV. a V.). Neztotožnil se se závěrem o okamžiku
splatnosti úplaty. Pro určení splatnosti považoval za určující den, kdy se
potvrzení o zániku postoupené pohledávky započtením na pohledávku banky vůči
žalované (viz čl. IV. bod 2 smlouvy) dostalo do faktické dispozice žalované. Jelikož dnes již nelze zjistit, kdy bylo oznámení správce konkursní podstaty
Moravia Banky a. s. datované dnem 6. 9. 2000 doručeno žalované, neobstojí závěr
soudu prvního stupně o splatnosti úplaty za postoupenou pohledávku dne 22. 9. 2000. Neshledal z hlediska okamžiku splatnosti důvodnými námitky žalobce, že
žalovaná v případě jiných smluv o postoupení pohledávek zaplatila dohodnutou
úplatu a že nepřihlásila postoupenou pohledávku do konkursního řízení, stejně
tak jako výhradu, že na výpisu z účtu žalobce u úpadce byl k 31. 12. 1999
zjištěn nulový zůstatek. Žalobce netvrdil ani neprokazoval, že žalované
předložil výpis ze svého účtu ze dne 9. 8. 2000 jako podklad pro žalovanou
zaplacenou úplatu dne 4. 12. 2000. Ze zápisu ze dne 28. 11. 2002 o jednání mezi
žalovanou a Moravia Bankou a. s. plyne, že teprve tehdy byla žalovaná seznámena
s tím, že postoupená pohledávka byla „použita“ k započtu a že „po přesném
propočtu zániku vzájemných pohledávek bude žalované následně sdělena konkrétní
výše nezaniklé části úvěrového dluhu.“ Odvolací soud uzavřel, že až 28. 11. 2002 žalovaná obdržela - smlouvou o postoupení pohledávky předpokládané -
potvrzení o zániku postoupené pohledávky započtením. Protože splatnost úplaty
za postoupenou pohledávku nastala 12. 12. 2002, s přihlédnutím k devizovému
kurzu USD a Kč platnému k témuž dni, v situaci, kdy žalovaná žalobci uhradila
1,238.815,- Kč, je oprávněný její požadavek na zaplacení 172.390,50 Kč (rozdíl
částek 1,238.815 a 1,066.424,50), představující bezdůvodné obohacení získané
žalobcem na její úkor plněním bez právního důvodu.
V dovolání, jehož přípustnost žalobce (dále též „dovolatel“) dovozuje z § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř., při uplatnění všech v úvahu přicházejících
dovolacích důvodů, odvolacímu soudu vytýká chybný skutkový závěr, že potvrzení
o zániku pohledávky dlužníka (Moravia Banky a. s.) vůči postupníkovi (žalované)
v té části, na kterou byla postupníkem započtena žalobcem postoupená
pohledávka, obdržela žalovaná teprve 28. 11. 2002. Odvolací soud přehlédl, že
dne 4. 12. 2000 vyplatila žalovaná žalobci částku 1,238.815,- Kč a v
souvislosti s tím vystavila „potvrzení o vypořádání práv a povinností ze
smlouvy o postoupení pohledávky“, z něhož vyplývá, že poskytnutá částka
představuje úplatu za postoupení pohledávky podle smlouvy ze dne 30. 11. 1999. Pominul, že dne 6. 9. 2000 správce konkursní podstaty odeslal žalované poštou
shora uvedené oznámení a že žalovaná nepřihlásila postoupenou pohledávku, a to
ani podmíněně, do probíhajícího konkursu na Moravia Banku a. s. Ze všech těchto
skutečností rezultuje závěr, že žalovaná v okamžiku výplaty částky 1,238.815,-
Kč měla k dispozici potvrzení o zániku její pohledávky, na které byla vázána
splatnost úplaty. Odvolací soud odmítl - bez bližšího zdůvodnění - provést
žalobcem navržený důkaz přihláškou pohledávky žalované u Krajského soudu v
Ostravě, v důsledku čeho neúplně zjistil skutkový stav věci. S odkazem na
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. .s . ř. v návaznosti na § 45
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) argumentuje opětovně ve prospěch
závěru, že prokázal doručení oznámení o zániku dluhu žalované započtením
postoupené pohledávky. Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu,
vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak byly obsahově vymezeny (§
242 odst. 3 o. s. ř.). I když žalobce avizuje uplatnění dovolacích důvodů podle § 241a odst. 1 písm. a) a b) a § 241a odst. 3 o. s. ř., odvolacímu soudu ve skutečnosti vytýká, že
jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části
oporu v provedeném dokazování, tedy uplatňuje jen dovolací důvod podle § 241a
odst. 3 o. s. ř. Dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou
účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen
ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého
napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části
oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo
dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky
bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové
závěry. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba
považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu
vyplývajícímu z § 132 o. s.
ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z
provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za
řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v
hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo
které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti,
pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje
ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném
dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné
pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, Svazku
1, pod č. C 8). Pro vyřešení otázky okamžiku splatnosti úplaty za postoupenou pohledávku bylo
stěžejní zjištění, zda žalovaná obdržela dopis (byla seznámena) správce
konkursní podstaty ze dne 6. 9. 2000 o zániku pohledávky. Odvolací soud při formulaci skutkového závěru, že žalovaná obdržela potvrzení o
uznání provedeného zápočtu pohledávky žalobce za Moravia Bankou a. s. na
pohledávku této banky vůči žalované až na jednání, které se uskutečnilo dne 28. 11. 2002, a sjednaná úplata se tak stala splatnou dne 12. 12. 2002, pominul, že
správce konkursní podstaty Moravia Banky a. s. JUDr. Karel Konečný dne 6. 9. 2000 podal na poště ve Frýdku-Místku 12 doporučenou zásilku R 13081, jejímž
obsahem bylo jeho sdělení o uznání zápočtu pohledávky žalobce a o aktuální výši
dluhu žalované, nehodnotil obsah „potvrzení o vypořádání práv a povinností ze
smlouvy o postoupení pohledávky“ ze dne 4. 12. 2000, potažmo listiny ze dne 6. 12. 2000, kterou se na žalovanou obracel právní zástupce žalobce Mgr. Lukáš
Trojan, konstatující, že dnem splatnosti odměny za postoupení byl 4. 12. 2000,
a to v kontextu jednání žalované, která dne 4. 12. 2000 vyplatila žalobci
částku 1,238.815,- Kč z titulu úplaty za postoupení shora specifikované
pohledávky žalobce. Při posuzování uvedených skutkových okolností se odvolací
soud chybně omezil jen na konstatování, že žalobce neprokázal doručení
potvrzení (popř. výpisu z účtu) o zániku postoupené pohledávky započtením na
pohledávku banky vůči žalované. Shora zmíněné okolnosti naopak ústí v závěr, že
žalovaná si dne 4. 12. 2000 byla – s ohledem na nikoliv nepatrnou výši
postoupené pohledávky a částky sjednané odměny za postoupení - jista tím, že
pohledávka žalobce byla již 4. 12. 2000 splatná. I přesto, že již nelze s
jistotou určit přesný den doručení dopisu správce konkursní podstaty ze dne 6. 9. 2000, není důvod pochybovat o tom, že žalovaná v okamžiku výplaty částky
1,238.815,- Kč měla k dispozici potvrzení o zániku její pohledávky, na které
byla vázána splatnost úplaty (srovnej dále sdělení správce konkursní podstaty
ze dne 17. 8. 2005 čl. 35 spisu). Vzhledem ke shora uvedenému lze uzavřít, že odvolací soud při hodnocení důkazů
pominul podstatné skutečnosti.
Skutkový stav, který byl podkladem pro napadené
rozhodnutí, tak nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování, neboť výsledek hodnocení důkazů odvolacím soudem neodpovídá postupu
vyplývajícímu z § 132 o. s. ř. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. byl tedy užit opodstatněně a jeho
prostřednictvím se žalobci podařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
V Brně dne 30. listopadu 2010
JUDr. Václav Duda, v. r.
předseda senátu