Právním posouzením věci je činnost soudu, spočívající v subsumaci zjištěného skutkového stavu pod skutkovou podstatu vyhledané právní normy, jež vede k závěru, zda-li a komu soud právo přiznává nebo oduznává. Právní posouzení věci je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tj. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jiný právní předpis, než který správně měl použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej interpretoval, anebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno (správnost těchto zjištění dovolatelka nenapadá), že žalobkyně, která je podle živnostenského listu vydaného M.ú. v. U.H. od 26. 2. 1992 oprávněna na dobu neurčitou podnikat v oboru zprostředkovatelská činnost, uzavřela dne 11. 8. 1994 se zájemci S. V.(žalovanou) a Z.V. písemně smlouvu, v níž se zavázala zprostředkovat jim za odměnu uzavření kupní smlouvy na dům čp. 51 s pozemky č. 59, 58/2, 60/2 a 343 v katastrálním území K.S. s třetí osobou, a zájemci se pak mimo jiné zavázali poskytnout zprostředkovatelce za zprostředkování věci odměnu ve výši 5 % kupní ceny nemovitostí s tím, že tato odměna náleží zprostředkovatelce po předání písemného projevu vůle třetí osoby uzavřít se zájemci kupní smlouvu; zprostředkovatelská smlouva byla uzavřena na dobu 6 měsíců od jejího podpisu. Od 8. 9. 1994 získala žalobkyně zájemce o koupi nemovitostí – manželé B. a K P., zprostředkovala i osobní kontakt těchto osob se žalovanou. Přestože žalobkyně na základě předchozí ústní úmluvy obstarala i sepis kupní smlouvu, kterou po podpisu Z.V. předložila k podpisu žalované, žalovaná odmítla kupní smlouvu podepsat a sdělila žalobkyni, že k ní ztratila důvěru a že si nepřeje, aby kupní smlouvu sepisovala ona. Faxovou kopii příslibu Č.s., a.s. k poskytnutí úvěru na koupi předmětných nemovitostí ani oznámení, že K. P. složil kauci na koupi nemovitostí, které žalobkyně žalované opakovaně zaslala, si žalovaná na poště nevyzvedla.
Se zřetelem k právnímu posouzení zjištěného skutku odvolacím soudem a k podstatě dovolacích námitek podléhá dovolacímu přezkumu kontrola správnosti závěru dovozujícího, že v posuzovaném případě žalobkyni nevznikl nárok na odměnu za zprostředkování prodeje nemovitostí; posouzení správnosti tohoto závěru předpokládá prejudicielně vyřešit otázku, zda předpoklad pro vyplacení odměny zprostředkovateli („předání písemného projevu vůle třetí osoby uzavřít kupní smlouvu“), byl naplněn tím, že žalobkyně žalované písemně sdělila, že konkrétní třetí osoby - manželé B. a K.P. - mají vážný zájem o koupi nemovitostí, jejichž prodej byl zprostředkováván, nemovitostí, přičemž toto své sdělení doložila posléze fotokopií příslibu banky poskytnout těmto osobám úvěr na koupi předmětných nemovitostí a oznámením, že byla složena kauce na koupi .
Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§ 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů /dále jen „ObčZ“/). Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 ObčZ nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání.
Lze souhlasit s odvolacím soudem, že ujednání účastníků zprostředkovatelské smlouvy uzavřené dne 11. 8. 1994 o tom, kdy náleží zprostředkovateli smluvní odměna, případně v jaké výši, je – pokud jde o význam jednotlivých použitých pojmů, jejich vzájemnou návaznost a řazení ve struktuře celé smlouvy - zcela jednoznačné a srozumitelné. Dohodly-li se smluvní strany (tj. žalobkyně jako zprostředkovatel na straně jedné a žalovaná a její bývalý manžel Z.V. jako zájemci na straně druhé), že zprostředkovatel obstará zájemci za odměnu uzavření kupní smlouvy s třetí osobou na zde specifikované nemovitosti, a že odměna za takovou službu mu náleží po předání písemného projevu vůle třetí osoby uzavřít se zájemcem kupní smlouvu, pak nelze než dovodit, že předpokladem vyplacení odměny zprostředkovateli bylo předat zájemcům písemnost, v níž třetí osoba sděluje (prohlašuje), že její vůlí je uzavřít se zájemci kupní smlouvu na nemovitosti, jejichž prodej je zprostředkováván. Takové prohlášení třetí osoby nelze pak nahradit – jak tomu bylo i v posuzovaném případě - prohlášením jiného subjektu, ať již jde o zprostředkovatele (v posuzovaném případě žalobkyni) či další osoby fyzické či právnické (v posuzovaném případě banku), že má vědomost o vůli třetí osoby kupní smlouvu se zájemci uzavřít. Nahrazení vlastního (osobního) projevu vůle třetí osoby, tj. toho, kdo míní nemovitosti odkoupit, projevem jiného subjektu nebylo obsaženo v ujednání účastníků smlouvy a nepřípustně by smluvní ujednání jednostranně rozšiřovalo, resp. měnilo.
Lze proto uzavřít, že v mezích dovolacího přezkumu daných obsahovou formulací dovolacího důvodu uvedeného v § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. je napadené rozhodnutí odvolacího soudu správné; Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně zamítl (§ 243b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy v dovolacím řízení neúspěšná žalobkyně nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v souvislosti s tímto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. listopadu 2001
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu