33 Cdo 1770/2023-166
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně SD Bohemia Group a. s., se sídlem v Praze 10, Ukrajinská 1488/10, identifikační číslo 28992466, zastoupené Mgr. Lukášem Blažkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod Děkankou 435/27, proti žalovanému A. P., zastoupenému JUDr. Robertem Černým, advokátem se sídlem v Praze 10, Pražská 1173/45, o 1 500 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 266/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2022, č. j. 13 Co 208/2022-146, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1 500 000 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 12. 2022, č. j. 13 Co 208/2022-146, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaný byl vlastníkem pozemků, o jejichž odkup projevila zájem žalobkyně. Za tímto účelem účastníci uzavřeli 1. 8. 2018 rezervační smlouvu, kterou změnili dodatkem č. 1 ze dne 4. 12. 2018 tak, že rezervační lhůta platí do 31. 1. 2019. Podle bodu 2.10. rezervační smlouvy se žalovaný zavázal žalobkyni zaplatit smluvní pokutu ve výši 1 500 000 Kč a vrátit jí rezervační poplatek v plné výši v případě, že a) výhradně z důvodu na jeho straně nebude žalobkyni umožněno uzavřít kupní smlouvu v rezervační lhůtě, b) žalovaný poruší jakýkoliv ze závazků stanovených v bodu 2.3.
smlouvy (tj. mimo jiné nenabízet pozemky žádným jiným zájemcům, přijímat nabídky jiných zájemců na odkup), c) ukáží se jako nepravdivá jeho prohlášení uvedená v odst. 1.1. smlouvy. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Uzavřel, že žalovaný porušil povinnost vyplývající pro něj z bodu 2.3. rezervační smlouvy, konkrétně povinnost poskytnout zájemci/žalobkyni veškerou rozumně požadovanou součinnost k naplnění účelu (rezervační) smlouvy podle bodu 2.1., tedy aby nejpozději ve sjednané lhůtě mohla být uzavřena kupní smlouva.
Žalobkyní uplatněný nárok na smluvní pokutu [bod 2.10. písm. b)] je proto po právu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí podle jeho přesvědčení závisí na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud nesprávně posoudil otázku, jaký je rozlišující znak mezi jednáním neplatným pro rozpor se zákonem podle § 580 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a následnou právní nedovoleností plnění podle § 2006 o. z. Má za to, že ujednání v rezervační smlouvě ohledně povinnosti zajistit rozdělení předmětného pozemku ho zavazovalo, aby jednal v rozporu se zákonem, a takové ujednání je neplatné s odkazem na § 580 odst. 1 o. z. Svou argumentaci podpořil odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se neplatnosti právního úkonu dle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až § 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Odvolací soud založil své právní posouzení na závěru, že žalovaný porušil povinnost vyplývající z rezervační smlouvy, kterou utvrzovala smluvní pokuta. Na řešení právní otázky rozdílu mezi jednáním neplatným pro rozpor se zákonem podle § 580 o. z. a následnou právní nedovoleností plnění podle § 2006 o. z. rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Dovoláním vymezená právní otázka tak nemůže založit jeho přípustnost. Skutkový stav věci, k němuž dospěl hodnocením provedených důkazů odvolací soud, nelze – až na výjimečný případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13) – dovoláním úspěšně zpochybnit (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). O případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy v souzené věci nejde. Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2024
JUDr. Václav Duda předseda senátu