33 Cdo 1771/2025-143
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce N. V., zastoupeného JUDr. Markem Janstou, LL.M., advokátem v Mladé Boleslavi, náměstí Míru 14, proti žalované A. S., zastoupené JUDr. Janem Horychem, Ph.D., advokátem v Karových Varech, Bělehradská 1094/4, o zaplacení 100 699,72 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 17 C 168/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 3. 2025, č. j. 14 Co 25/2025-123, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 763,90 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta JUDr. Jana Horycha, Ph.D.
1. Okresní soud v Karlových Varech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. 12. 2024, č. j. 17 C 168/2024-88, zamítl žalobu požadující zaplacení 100 699,72 Kč se specifikovaným příslušenstvím (úrokem z prodlení) a rozhodl o nákladech řízení.
2. Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 11. 3. 2025, č. j. 14 Co 25/2025-123, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud požadavek na zaplacení předmětné částky neshledal opodstatněným, neboť z učiněných zjištění dovodil, že žalobce vědomou úhradou dluhů žalované jednal na vlastní nebezpečí a s úmyslem žalovanou obdarovat, tudíž žalovaná nemá povinnost mu obohacení vydat (§ 2992 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“) .
3. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí podle jeho přesvědčení závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a jedná se „též částečně“ o otázku, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla dosud vyřešena.
4. Dovolatel konkrétně vyjadřuje přesvědčení, že prokázal, že neplnil v prospěch žalované, ale jejím věřitelům, a nesprávnost posouzení věci soudem prvního stupně vychází z nesporných tvrzení učiněných účastníky, přičemž nesprávnost posouzení věci spatřuje v tom, že „byla zcela potlačena skutková podstata bezdůvodného obohacení, jelikož předpokladem vzniku práva na vydání majetkového prospěchu podle § 2991 o. z. je v těchto případech vědomí toho, kdo zapravuje cizí dluh, (že) neplní vlastní povinnost“. Žalobce má provedeným dokazování za vyvrácenou procesní obranu žalované, že „se žalobcem žila jako družka ve společné domácnosti s tím, že veškerá plnění ve prospěch účtů třetích osob měla charakter plnění s vědomím, že k tomu není povinen“. Důkazy předloženými žalovanou (SMS zprávami) z jeho pohledu ve vztahu k bezdůvodnému obohacení ani ke kvalitě a reálnosti partnerského vztahu mezi ním a žalovanou nic prokázáno nebylo. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 208/2019, má za to, že právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním za žalovanou není vyloučeno podle § 2997 odst. 1 věty druhé o. z. samotnou skutečností, že ochuzený (žalobce) vědomě poskytl plnění namísto obohacené (žalované), ač k tomu nebyl povinen, ani tím, že si na věřiteli žalované nevymínil postoupení pohledávky; stejně tak se domnívá, že názor odvolacího soudu, který hodnoty plnění jeho osoby vůči žalované jako vědomé darování, není správným způsobem posouzení projednávané věci. Z uvedených důvodů žalobce navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl.
6. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
7. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
8. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
9. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jak je tomu v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „R 4/2014“, a dále např. usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, odmítl).
10. Z právní úpravy přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (předpokladů přípustnosti dovolání) vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání; splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu právní otázku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, přičemž ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, a závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 3762/16).
11. Dovolatel sice ohlašuje, že splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a jedná se „též částečně“ o otázku, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla dosud vyřešena, přičemž v dalším textu sice
namítá, že právní posouzení věci koliduje s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 208/2019, aniž v dovolání takovou právní otázku (kterou odvolací soud řešil a na jejímž řešení jeho rozhodnutí závisí) formuluje. Takovou otázku nelze vyvodit z celého obsahu podaného dovolání, ani z odkazovaného rozhodnutí. Obsahem dovolání je pouze polemika s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy a jak ve věci rozhodl. Samotný nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu (s jeho skutkovými závěry) k řádnému vymezení přípustnosti dovolání a dovolacího důvodu nepostačuje. Přípustnost dovolání nezakládají námitky vůči způsobu hodnocení provedených důkazů.
12. Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. 8. 2025
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu