Judikát 33 Cdo 1774/2025
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:31.03.2026
Spisová značka:33 Cdo 1774/2025
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:33.CDO.1774.2025.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D 33 Cdo 1774/2025-196
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně RegioJet a. s., se sídlem v Brně, náměstí Svobody 86/17, identifikační číslo osoby 28333187, zastoupené JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, proti žalovanému J. K., zastoupenému JUDr. Davidem Pytelou, MBA, LL.M., advokátem se sídlem v Olomouci, Litovelská 1349/2b, o zaplacení 23 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 12 C 97/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 18. 2. 2025, č. j. 69 Co 224/2024-161, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 988,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Zdeňka Hrouzky, advokáta. Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení přirážky k jízdnému podle čl. XIII bodu 2 a 4 jejích smluvních přepravních podmínek. Okresní soud v Přerově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 6. 2024, č. j. 12 C 97/2023-102, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 23 000 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 2. 2025, č. j. 69 Co 224/2024-161, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil jej ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud uzavřel, že účastníci uzavřeli smlouvu o přepravě podle § 2550 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), přičemž součástí smluvních ujednání se staly smluvní přepravní podmínky a v podrobnostech se uplatnil i přepravní řád [§ 2578 o. z. a § 37 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách (dále jen „drážní zákon“)]; jednalo se o smlouvu spotřebitelskou (§ 1811 o. z.). Ztotožnil se se závěrem, že byla naplněna skutková podstata článku V.
odst. 1.7, 1.9 smluvních přepravních podmínek a § 37 odst. 4 písm. b) drážního zákona, neboť žalovaný se i přes upozornění vlakvedoucí k ní choval nevhodně a agresivně a zároveň nedodržoval její pokyny a příkazy. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně nepřehlédl, že předpokladem vyloučení z přepravy podle uvedeného ustanovení je právě předchozí upozornění, a i s touto otázkou se výslovně v odůvodnění svého rozsudku vypořádal. Předchozí upozornění podle čl. V. nevyžaduje zvláštní formu, stačí tak neformální sdělení, z něhož je cestujícímu zřejmé, že porušuje smluvní podmínky a že je třeba, aby svého jednání zanechal.
Takové upozornění se obsahově žalovanému dostalo, jelikož v průběhu sporu, do kterého se s vlakvedoucí dostal, nevyslyšel její pokyny a porušoval dále smluvní podmínky způsobem popsaným v čl. V. bod 1.7, 1.9. Jeho tvrzení, že byl vyloučen z přepravy bez předchozího upozornění po příchodu svědkyně H. do kupé je v rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Žalovanému tak vznikla povinnost zaplatit smluvní pokutu podle článku XIII. odst. 2 smluvních přepravních podmínek, která je závislá na délce zpoždění.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí podle jeho přesvědčení závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která doposud nebyla v praxi dovolacího soudu řešena, případně by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Za takové považuje otázky, jaké jednání cestujícího odůvodňuje jeho vyloučení z přepravy, jakou formu a obsah má mít upozornění ve smyslu § 37 odst. 4 písm. b) drážního zákona, a zda k prokázání nevhodného jednání stačí výpověď zaměstnanců přepravce.
Žalobkyně navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout. Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle § 237 o.
s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolatel svoji argumentaci řešení dovoláním formulovaných otázek staví na vlastním hodnocení provedených důkazů, tvrdí-li, že ze skutkových zjištění soudů nevyplývá, že by jeho chování odůvodňovalo vyloučení z přepravy. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; skutkový stav, na němž odvolací soud založil meritorní rozhodnutí, přezkumu nepodléhá a pro dovolací soud je závazný.
Dovolatel se tak domáhá přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem. Namítá-li dovolatel nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, ale vytýká soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě dovolací soud ovšem přihlíží jen v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s.
ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není. V části, ve které dovolání směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o.
s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 31. 3. 2026 JUDr. Václav Duda předseda senátu