33 Cdo 1794/2018-182
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobce I. Š., bytem XY, zastoupeného Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem, se
sídlem Praha 4, Na Hřebenech II 1718/8, proti žalované E. Š., bytem XY,
zastoupené JUDr. Mgr. Jaromírem Peterou, advokátem se sídlem Hradec Králové,
Fráni Šrámka 1139/2, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Hradci
Králové pod sp. zn. 12 C 60/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 6. 11. 2017, č. j. 21 Co 218/2017-144, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Mgr.
Jaromíra Petery, advokáta.
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací
soud“) potvrdil ve výroku o věci samé rozsudek ze dne 21. 4. 2017, č. j. 12 C
60/2016-109, jímž Okresní soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního
stupně“) zamítl žalobu o určení, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemku st.
p. č. XY – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je budova č. p. XY a
pozemek p. č. XY – trvalý travní porost, vše v k. ú. XY, obec XY, změnil výrok
o nákladech řízení mezi účastníky a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Po právní stránce uzavřel, že ustanovení § 2072 odst. 1 občanského zákoníku
(dále jen „o. z.“) umožňuje revokovat darování za podmínek, že obdarovaný dárci
ublíží (úmyslně nebo z hrubé nedbalosti) tak, že zjevně poruší dobré mravy. Z
toho vyplývá, že předpokladem práva požadovat vrácení daru (mimo jiné) není
jakékoliv nevhodné chování obdarovaného, ale pouze takové, které s ohledem na
okolnosti případu lze kvalifikovat jako zjevné porušení dobrých mravů. Podle
odvolacího soudu skutková zjištění v dané věci nenaplňují podmínky pro odvolání
daru (podílu na nemovitostech). Porušení manželské věrnosti vyhodnotil jako
porušení dobrých mravů, přihlédl však i k tomu, že dlouhodobé chování žalobce
naplnilo znaky porušení dobrých mravů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, neboť má za
to, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky, která dosud nebyla v praxi
Nejvyššího soudu řešena, a spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolacímu soudu vytkl, že namísto hodnocení subjektivního vnímání nevděku
hodnotil subjektivní stránku věci na straně obdarovaného. Jestliže soudy
jednání žalované shledaly jako zjevně porušující dobré mravy, pak současně
identifikovaly „esenciální složku nevděku“, s čímž zákonná úprava spojuje
následek – činí obdarovaného ex lege nepoctivým držitelem. Chování dárce není
pro naplnění objektivní podmínky relevantní. S odkazem na základní postuláty
nového občanského zákoníku požádal dovolací soud o vyjádření k otázkám, zda je
veřejná nevěra zjevným porušením dobrých mravů, a zda je pro posouzení, zda
obdarovaný ublížil dárci, podstatné, jak zjevné porušení dobrých mravů vnímá
dárce, a zda lze ustanovení § 2073 o. z. vykládat způsobem liberalizujícím
nevděčného obdarovaného. Žalovaná navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout, popř. jako nedůvodné
zamítnout. Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud po skutkové stránce vyšel (krom jiného) z toho, že dlouhodobá
nespokojenost žalované v manželství se žalobcem a jeho chování vyústily v
navázání mimomanželského vztahu. Jestliže oproti uvedenému žalobce v dovolání
prosazuje, že příčinou rozvratu manželství účastníků byl výlučně mimomanželský
vztah žalované, pak dovolací soud upozorňuje, že správnost rozhodnutí
odvolacího soudu nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než
odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu. Uplatňuje-li tedy žalobce v
dovolání svou verzi skutku, - bez zohlednění všech zjištěných skutkových
okolností, přehlíží, že v dovolacím řízení nelze úspěšně napadnout skutková
zjištění, z nichž při právním posouzení věci vycházel odvolací soud. Platí, že
skutkový stav věci, k němuž soudy nižších stupňů dospěly hodnocením provedených
důkazů (§ 132, § 211 o.s.ř.), nelze – až na výjimečný případ extrémního rozporu
mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je
založeno na libovůli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I.
ÚS 3093/13) – dovoláním úspěšně zpochybnit a je pro dovolací soud závazný (§
241a odst. 1 o.s.ř.). Nesprávná skutková zjištění totiž nejsou podle stávající
úpravy způsobilým dovolacím důvodem. Stejně tak ani způsob ani výsledek
hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při
rozhodování vycházely, nelze regulérně zpochybnit dovolacím důvodem uvedeným v
§ 241a odst. 1 o. s. ř. Žalobce dále zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu, že nebyly naplněny
předpoklady odvolání daru pro nevděk. Odvolací soud zjištění, že žalovaná
navázala vztah s jiným mužem vyhodnotil tak, že „nelze pochybovat o tom, že
tímto svých chováním žalobci ublížila“; dále posuzoval, zda toto jednání je v
kolizi s dobrými mravy. Porušení manželské věrnosti vyhodnotil jako neslušné
chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi a porušení dobrých mravů, s
přihlédnutím ke všem zjištěným okolnostem dané věci - včetně chování samotného
žalobce - nakonec uzavřel, že toto selhání žalované nenaplnilo předpoklady pro
důvodné odvolání daru. Dlouhodobé chování žalobce totiž rovněž naplnilo znaky
porušení dobrých mravů, jeho chování na veřejnosti muselo na žalovanou doléhat
s takovou intenzitou, že z hlediska „společenského a objektivizovaného“ není
pochyb o jeho kolizi s dobrými mravy. Takto negativně dle odvolacího soudu
muselo žalobce vnímat i jeho okolí a „ve všech souvislostech hodnotit nevěru
žalované“. Žalobci uštědřenou facku odvolací soud vyhodnotil jako ojedinělý
exces žalované, kterýžto nelze charakterizovat jako zjevné porušení dobrých
mravů. Dovolací soud shledal dovolání přípustným, neboť dovolatelem formulovaná otázka
posouzení naplnění podmínek pro odvolání daru pro nevděk podle § 2072 odst. 1
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), nebyla dosud v
judikatuře Nejvyššího soudu výslovně řešena. Dovolání však není důvodné. Podle § 2072 odst. 1 o. z. ublížil-li obdarovaný dárci úmyslně nebo z hrubé
nedbalosti tak, že zjevně porušil dobré mravy, může dárce, neprominul-li to
obdarovanému, od darovací smlouvy pro jeho nevděk odstoupit. Byl-li dar již
odevzdán, má dárce právo požadovat vydání celého daru, a není-li to možné,
zaplacení jeho obvyklé ceny. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení odůvodňují-li to okolnosti, považuje se
za nevděk vůči dárci také zjevné porušení dobrých mravů vůči osobě obdarovanému
blízké. Podle § 2073 o. z. nevděk činí obdarovaného co do jeho osoby nepoctivým
držitelem. Podle § 2072 odst. 1 o. z. platí, že nevděkem již není jen chování v rozporu s
dobrými mravy, tak jak to vyžadovala předchozí úprava, ale musí se jednat o
jednání úmyslné či z hrubé nedbalosti, které dárci ublíží. Do posuzování, zda
došlo k naplnění podmínek pro odvolání daru tak vstupuje i subjektivní
kritérium ublížení dárci (srov. Hulmák a spol. Občanský zákoník VI. Závazkové
právo. Zvláštní část (§ 2055-3014), 1. vydání, C. H. Beck, 2014, str. 21 – 24).
Z hlediska naplnění podmínek pro možnost odvolání daru pro nevděk je proto
třeba se zabývat tím, zda se obdarovaný vůči dárci dopustil jednání zjevně
porušujícího dobré mravy, včetně toho, zda takovým jednáním úmyslně nebo z
hrubé nedbalosti dárci ublížil. Pojmem zjevného porušení dobrých mravů
zákonodárce patrně nezamýšlel synonymum pro dříve užívaný pojem „hrubé porušení
dobrých mravů“, ale jde-li o zjevnost, pak se tím myslí jeho očividnost
navenek, kterou není třeba bez dalšího hlouběji dokazovat (srov. též komentář k
§ 2072 o. z. v ASPI). Zodpovězení otázky, zda v konkrétní situaci došlo k činu,
který lze označit za zjevně porušující dobré mravy a který má z toho důvodu
vést k úspěšné revokaci daru, spočívá v komplexním hodnocení závadného chování,
jež v sobě nese prvky subjektivního a objektivního vyhodnocení tvrzeného
revokačního důvodu. Rozhodujícím má být především objektivní hledisko, teprve
na místě druhém má nastoupit úvaha, jak nemravné chování pociťoval sám dotčený
dárce. Nepochybně je třeba vyhodnotit, jak moc intenzivně dárce vnímá závadné
chování obdarovaného, tj. jak moc se cítí amorálním činem ublížen. Teprve
vzájemným srovnáním a následným vyhodnocením obou hledisek lze dospět k
důvodnému závěru o patřičnosti revokace. Uvedené však neznamená, že pouhé
subjektivní přesvědčení dárce o tom, že obdarovaný se vůči němu zachoval
nevděčně (tj. vnímá skutek obdarovaného jako ublížení), samo o sobě postačuje k
revokaci; závěr o patřičnosti revokace je třeba objektivizovat testem dobrých
mravů. Je třeba posoudit všechny skutkové okolnosti chování jak obdarovaného,
tak i samotného dárce – je třeba věc posoudit v závislosti na tom, jak k
chování došlo, z jakých příčin a mezi kým. Odvolací soud na straně jedné vyhodnotil nevěru žalované jako neslušné
chování, kterým žalobci ublížila, aby dále dovodil, že její „selhání“ jako
zjevné porušení dobrých mravů ve smyslu ustanovení § 2072 odst. 1 o. z. kvalifikovat vzhledem k chování samotného žalobce nelze. Byť uvedl, že sice
nelze z pohledu mravního jakkoliv rehabilitovat jednání žalované, „neshledal
tak výrazný zásah do práv dárce, aby to odůvodnilo odvolání daru“. Uvedené
implikuje závěr, že nevěra žalované zjevně porušuje dobré mravy, ale pokud se i
žalobce jako dárce choval k obdarované v rozporu s dobrými mravy, pak takové
jednání obdarované nemůže vést k odvolání daru. Taková úvaha však nemůže
obstát, neboť nelze akceptovat, že jednání určité osoby, jež je zjevně
považováno za jednání v rozporu s dobrými mravy, lze „ospravedlnit“ (resp. lze
je shledat nikoliv nemravným či méně nemravným) jen proto, že se nemravně
zachová i někdo další. Jinak řečeno neobstojí dílčí závěr odvolacího soudu, že
při nemravném chování dárce i obdarovaného nelze chování samotného obdarovaného
považovat za jednání porušující dobré mravy.
Pro právní posouzení naplnění podmínek pro odvolání daru je z pohledu
ustanovení § 2072 odst. 1 o. z. podstatné, zda a do jaké míry bylo chování
žalované způsobilé žalobci zjevně ublížit. Žalobce jako účastník v řízení o
rozvod manželství učinil nesporným, že příčinou rozvratu manželství se
žalovanou byla dlouhodobá nespokojenost žalované v manželství, která následně
vyústila v navázání nového vztahu s jiným mužem. Jestliže z celého provedeného
dokazování vyplývá, že žalovaná mimomanželský vztah navázala v době, kdy její
manželství se žalobcem již dlouhodobě nebylo funkční, přičemž na jeho rozvratu
se výrazně podílelo amorální chování samotného žalobce, pak z takto učiněných
skutkových zjištění nelze dovodit opodstatněný závěr, že by její chování bylo
za daných okolností objektivně způsobilé žalobci zjevně ublížit. Podmínky pro
odvolání daru pro nevděk tudíž splněny nebyly.
K dalším námitkám uvedeným v dovolání je třeba uvést, že se žalobce mýlí, má-li
za to, že odvolací soud v rámci hodnocení subjektivního vnímání nevděku
hodnotil subjektivní stránku věci na straně obdarované, neboť subjektivní
stránku na straně obdarované odvolací soud zmiňoval toliko v souvislosti se
zaviněním, resp. s posouzením úmyslu či hrubé nedbalosti na její straně.
Z výše uvedeného vyplývá, že zde není důvod pro změnu či zrušení napadeného
rozhodnutí, a proto Nejvyšší soud dovolání zamítl [§ 243d odst. 1 písm. a) o.
s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §
243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná má právo na náhradu
účelně vynaložených nákladů. Tyto tvoří odměna za zastupování advokátem ve výši
2 500 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k?dovolání) podle § 7 ve
spojení s § 9 odst. 3 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., náhrada
hotových výdajů 300 Kč za uvedený úkon podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, a 21 %
DPH ve výši 588 Kč (§ 137 o. s. ř.), což je celkem 3 388 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. 2. 2019
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu