33 Cdo 1809/2020-146
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců
JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně J. M., bytem
XY, zastoupené JUDr. Tomášem Pokorným, advokátem se sídlem Praha 2, Lazarská
11/6, proti žalované ALEXANDRIA a. s., se sídlem Praha 7, Poupětova 1128/22,
identifikační číslo osoby 25661507, zastoupené JUDr. Ing. Petrem Machálkem
Ph.D., advokátem se sídlem Vyškov, Pivovarská 58/8, o zaplacení 27 041 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 382/2017,
o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2019,
č. j. 12 Co 290/2019-120, takto:
I. Dovolání proti části výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
3. 12. 2019, č. j. 12 Co 290/2019-120, jíž byl změněn rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 7 ze dne 16. 4. 2019, č. j. 10 C 382/2017-84, v části jeho
vyhovujícího výroku II tak, že byla zamítnuta žaloba ohledně úroků z prodlení z
částky 8 370 Kč za dobu od 19. 9. 2017 do 30. 9. 2017, se odmítá.
II. Dovolání proti části výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 3. 12. 2019, č. j. 12 Co 290/2019-120, jíž byl v části jeho vyhovujícího
výroku III potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 16. 4. 2019, č.
j. 10 C 382/2017-84, se odmítá.
III. Výrok I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2019, č. j.
12 Co 290/2019-120, jímž byl potvrzen vyhovující výrok II rozsudku Obvodního
soudu pro Prahu 7 ze dne 16. 4. 2019, č. j. 10 C 382/2017-84, kterým byla
žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 8 370 Kč s úrokem z
prodlení ve výši 8,05 % ročně od 19. 9. 2017 do zaplacení, výrok II rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2019, č. j. 12 Co 290/2019-120, jímž byl
změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 16. 4. 2019, č. j. 10 C
382/2017-84, v části jeho zamítavého výroku III tak, že žalované byla uložena
povinnost zaplatit žalobkyni 6 671 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 1.
10. 2017 do zaplacení, a výrok III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3.
12. 2019, č. j. 12 Co 290/2019-120, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení
před soudy obou stupňů, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu
v Praze k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16.
4. 2019, č. j. 10 C 382/2017-84, připustil změnu žaloby navrženou žalobkyní v
podání ze dne 10. 10. 2018 (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit
žalobkyni částku 8 370 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně od 19. 9.
2017 do zaplacení (výrok II), zamítl žalobu co do povinnosti žalované zaplatit
žalobkyni částku 18 671 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně od 19. 9.
2017 do zaplacení (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 12. 2019,
č. j. 12 Co 290/2019-120, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím
výroku II tak, že ohledně úroku z prodlení z částky 8 370 Kč za období od 19.
9. 2017 do 30. 9. 2017 se žaloba zamítá, jinak se v tomto výroku potvrzuje
(výrok I), změnil v zamítavém výroku III tak, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobkyni 6 671 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% od 1. 10. 2017 do
zaplacení a jinak se v tomto výroku potvrzuje (výrok II) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolacím soudem
dosud neřešené otázky, „zda je zákazník povinen přijmout pořadatelem přijaté
opatření (nabídnuté náhradní plnění), resp. za jakých podmínek může zákazník
pořadatelem nabídnuté náhradní plnění odmítnout (co je považováno za řádný
důvod pro odmítnutí opatření přijatého pořadatelem zájezdu)“, a otázky, „zda
rozhodnutí zákazníka o nepřijetí pořadatelem nabídnutého náhradního plnění z
jiného než řádného důvodu snižuje povinnost pořadatele zájezdu k náhradě
vzniklé újmy zákazníka“.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud dovolání jako
nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017
Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání žalované v části směřující do výroku I. napadeného rozsudku, jíž
odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v části jeho vyhovujícího
výroku II tak, že byla zamítnuta žaloba ohledně úroků z prodlení z částky 8 370
Kč za dobu od 19. 9. 2017 do 30. 9. 2017, a v části směřující proti výroku II
rozsudku napadeného rozsudku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v
části jeho vyhovujícího výroku III, není přípustné, neboť v tomto rozsahu není
splněna podmínka tzv. subjektivní přípustnosti dovolání [§ 243b odst. 4, § 218
odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. K podání dovolání je totiž (subjektivně) oprávněn
pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma,
odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např.
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2000, pod číslem 138).
Odstranění (zrušení) výroku rozhodnutí odvolacího soudu, kterým došlo ve
výsledku k zamítnutí části žalobou uplatněného nároku, by nevedlo ke stavu pro
žalovanou příznivějšímu; potud tedy nemohla být uvedenou částí odvolacího
rozhodnutí žalované způsobena žádná újma, jíž by bylo lze zhojit v dovolacím
řízení. Jsou proto splněny podmínky pro odmítnutí dovolání v uvedené části
podle § 243c odst. 3 věty první a § 218 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s.
ř.).
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně
vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť rozhodnutí
odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Za takovou je třeba považovat otázku
posouzení podmínek, za nichž je zákazník oprávněn odmítnout pořadatelem
nabízenou nápravu vad zájezdu. Nejprve je třeba uvést, že soud prvního stupně – jak vyplývá z odůvodnění jeho
rozhodnutí, zejména z citací znění právní úpravy, podle níž věc posuzoval - na
projednávanou věc aplikoval aktuálně platnou a účinnou právní úpravu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ač posuzoval smlouvu uzavřenou dne 6. 6. 2017, přičemž platí obecné pravidlo, že každé právní jednání se posuzuje
zásadně podle právní úpravy platné a účinné ke dni jeho vzniku. Odvolací soud
uvedenou skutečnost nijak nereflektoval, ani neuvedl, jaké rozhodné znění
právní úpravy na věc sám aplikoval. Již z tohoto důvodu je naplněn dovolací
důvod nesprávného právního posouzení věci. Dovolací soud proto v prvé řadě uzavírá, že na věc je třeba aplikovat právní
úpravu účinnou k 6. 6. 2017, kdy účastníci uzavřeli smlouvu o zájezdu. Podle § 2537 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění k
datu 6. 6. 2017, tedy k datu, kdy byla uzavřena smlouva zakládající práva a
povinnosti účastníků (dále jen „o. z.“), nemá-li zájezd vlastnosti, o nichž
pořadatel zákazníka ujistil nebo které zákazník vzhledem k nabídce a zvyklostem
důvodně očekával, zajistí pořadatel nápravu, pokud si nevyžádá neúměrné
náklady. Podle § 2540 o. z. má-li zájezd vadu a vytkl-li ji zákazník bez zbytečného
odkladu, má zákazník právo na slevu z ceny ve výši přiměřené rozsahu a trvání
vady. Nevytkl-li zákazník vadu zájezdu bez zbytečného odkladu vlastním
zaviněním, soud mu právo na slevu z ceny nepřizná, jestliže pořadatel namítne,
že zákazník své právo neuplatnil ani do jednoho měsíce od skončení zájezdu ani
u něho, ani u osoby, která uzavření smlouvy zprostředkovala. Soud prvního stupně zjistil, že smlouvou o zájezdu uzavřenou dne 6. 6. 2017 se
žalovaná (pořadatelka) zavázala pro žalobkyni (zákaznici) obstarat předem
připravený soubor služeb cestovního ruchu - zájezd v termínu od 13. 8. 2017 do
27. 8. 2017, destinace: Bulharsko - Zlaté Písky - Hotel Meliá Grand Hermitage
kat. 5*, ubytování: 1 dvoulůžkový pokoj s možností 2 přistýlek – 1 dospělý
(žalobkyně) pevné lůžko, 1. dítě (2-13 let) pevné lůžko, 2. dítě (2-13 let)
přistýlka, 3x výhled na moře (za příplatek 3 x 2.790 Kč), stravování: all
inclusive, za souhrnnou cenu 108 165 Kč. Žalobkyně ihned po příjezdu do hotelu
reklamovala velikost pokoje, kvalitu přistýlky a chybějící výhled na moře. I
když si – míní soud prvního stupně - žalobkyně objednala pokoj s možností dvou
přistýlek, zaplacena byla pouze přistýlka jedna, která (po výměně) odpovídala
sjednaným podmínkám.
Žalobkyni byl sice po příjezdu do hotelu přidělen pokoj
bez výhledu na moře, druhý den jí však byl nabídnut pokoj jiný - s výhledem na
moře, který však žalobkyně odmítla s tím, že je menších rozměrů. Rozdíl plochy
činil 2 až 3 metry, podle provozovatele hotelu se jednalo o standardní velikost
pokojů s výhledem na moře. Soud prvního stupně proto shledal důvodným pouze
nárok na vrácení příplatku za výhled na moře; sleva z ceny zájezdu za pokoj
menších rozměrů, za kvalitu přistýlky (došlo k její výměně) a za špatný úklid
(ten nebyl prokázán) jí však nepřísluší. Požadavku na náhradu nemajetkové újmy
nevyhověl, protože byl žalobkyni nabídnut jiný pokoj s přímým výhledem na moře,
který odmítla. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Oproti soudu
prvního stupně však kromě nároku „na vrácení rozdílu v ceně za výhled na moře“
shledal opodstatněným i nárok na náhradu nemajetkové újmy za narušení dovolené. Vyšel z toho, že ač si žalobkyně „výslovně objednala dvoulůžkový pokoj s
výhledem na moře s možností dvou přistýlek“, takový pokoj jí poskytnut nebyl,
neboť „přidělený pokoj výhled na moře neměl“. Z takto řečeného dovodil, že
žalovaná neposkytla plnění podle uzavřené cestovní smlouvy, žalobkyně vady
zájezdu řádně reklamovala, přičemž za imateriální újmu přitom je třeba
považovat situaci, kdy pořadatelka - oproti ujednání v cestovní smlouvě -
nezajistila pro žalobkyni a její rodinu požadovanou kvalitu ubytování - pokoj s
výhledem na moře. Dále (bez dalšího) konstatoval, že nebylo povinností
žalobkyně přistupovat na nabídky menších pokojů, jakožto nabídnuté náhradní
plnění, které „rovněž nesplňovaly požadavky žalobkyně podle cestovní smlouvy“. Konstatování odvolacího soudu, že nebylo povinností žalobkyně přistupovat na
nabídky menších pokojů, které nesplňovaly její požadavky podle cestovní
smlouvy, je závěrem právním, u něhož však absentuje jakékoliv vyhodnocení k
němu náležejících právně relevantních skutkových zjištění. Jinak řečeno -
uvedený závěr odvolacího soudu je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, neboť
učiněným zjištěním sice odpovídá právně kvalifikační závěr o existenci rozporu
se smlouvou ohledně chybějícího výhledu na moře, nikoliv však závěr, že
nabízený náhradní pokoj „nesplňoval požadavky žalobkyně podle cestovní
smlouvy“. Tento právní závěr odvolací soud neopatřil žádnými skutkovými
zjištěními ohledně toho, jaké parametry z hlediska velikosti pokoje obsahovala
samotná smlouva a neučinil jejich porovnání s nabízenými náhradními pokoji a s
důvody, pro které je žalobkyně odmítla. Jeho právně kvalifikační závěr, že
žalobkyně nebyla povinna přistupovat na nabídky menších pokojů, proto nemůže
obstát a tudíž je naplněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Přitom ze skutkových zjištění vyplývá, že žalobkyně si v den příjezdu do hotelu
stěžovala (vytkla), že přidělený pokoj (i) nemá výhled na moře, (ii) není
dostatečně velký pro dvě přistýlky a (iii) přistýlka na pokoji je zchátralá a
nestabilní.
Následující den jí byl nabídnut jiný pokoj – s výhledem na moře,
který žalobkyně odmítla z důvodu, že „pokoj je menší a nebyl dostatečně velký
pro umístění dvou přistýlek“. Další náhradní pokoj jí byl nabídnut 16. 8. 2017,
žalobkyně jej opět odmítla z důvodu, že „postel je příliš malá“. Z uvedených zjištění vyplývá, že žalobkyně krom vady spočívající v chybějícím
výhledu na moře reklamovala též velikost pokoje, která - dle jejího mínění -
neodpovídala uzavřené smlouvě. Odvolací soud učinil správný dílčí právní závěr,
že nebyl-li žalobkyni přidělen pokoj s výhledem na moře, jedná se o vadné
plnění smlouvy. V takovém případě má zákazník povinnost bez zbytečného odkladu
vadu vytknout, což žalobkyně učinila. Nešlo přitom o vadu podstatnou, která
bránila pokračování zájezdu, právní úprava tudíž počítá s tím, že zákazník má
primárně nárok na její odstranění. Otázkou, zda pokoje (tedy jak pokoj
přidělený, tak i následně nabízené náhradní pokoje s výhledem na moře) byly či
nebyly velikostně v souladu s kupní smlouvou, se odvolací soud nezabýval. Nevyhodnotil tudíž řádně otázku, zda důvody pro odmítnutí nabízených náhradních
pokojů byly (a to v obou případech) ze strany žalobkyně opodstatněné. Pokud žalobkyně velikost pokoje reklamovala s tvrzením, že „si zaplatila za
dvoulůžkový pokoj s možností dvou přistýlek, ale do pokoje se vešla sotva dvě
lůžka a přistýlka“, a odmítla-li náhradní pokoj proto, že „pokoj nebyl
dostatečně velký pro umístění dvou přistýlek“, pak soud prvního stupně sice
vcelku přiléhavě podotkl, že bylo-li ve smlouvě o zájezdu sjednáno ubytování:
dvě pevná lůžka a jedna přistýlka, pak žalobkyně nemohla při uzavření smlouvy
důvodně očekávat, že pokoj bude mít velikost pro přistýlky dvě, nicméně za
vadné plnění může být považován i nedostatek pokoje spočívající v nedodržení
deklarované plochy pokoje daného typu (např. dvoulůžkový standard vs. dvoulůžkový deluxe apod.) či nedodržení typu pokoje (např. dvoulůžkový namísto
rodinného), ale též i nedostatek ve vybavení pokoje (např. deklarovaný druh
postelí double, twin či king size apod.). Je proto třeba blíže zkoumat a
vyhodnotit konkrétní okolnosti toho, zda přidělený pokoj, případně pokoje
nabízené na výměnu měly – z pohledu specifikace plnění podle uzavřené smlouvy
(počítaje v to i podmínky ubytování deklarované například v katalogu) –
vytýkané nedostatky a zda se jednalo o nedostatky zakládající rozpor se
smlouvou. Podle toho bude možné učinit právně kvalifikační závěr o tom, zda
žalovaná plnila vadně a zda žalobkyni přísluší (a jaká) práva. V tomto směru
soudy doposud vycházely pouze ze zjištění, že dotyčný hotel na svých
internetových stránkách nabízí pokoje s výhledem na moře o standardní velikosti
43 m2, přičemž pokoje s výhledem na moře jsou ve vyšších patrech „někdy“ o 2 až
3 metry menší, než ostatní, aniž by zkoumaly a porovnaly, zda žalobkyni
nabízené náhradní pokoje odpovídaly (velikostně a vybavením) typu pokoje, jenž
byl ve smlouvě označen jako „DBL s možností dvou přistýlek“ a zda tedy
žalobkyně mohla nabízené náhradní pokoje důvodně odmítnout.
Odvolací soud
přitom neopomene, že došlo k dvojí nabídce nápravy, tudíž bude třeba vyhodnotit
i nabídku na výměnu pokoje z 16. 8. 2017, který žalobkyně odmítla z důvodu, že
„postel je příliš malá“. Z výše vyložených důvodů považuje dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za
nesprávný, a proto jej v rozsahu uvedeném ve výrokové části (v částech výroků
I, II a III – s výjimkou části měnícího výroku I, kterým odvolací soud změnil
vyhovující výrok I rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl ohledně
úroků z prodlení z částky 8 370 Kč za dobu od 19. 9. 2017 do 30. 9. 2017, a s
výjimkou části potvrzujícího výroku II, jímž byl v části vyhovujícího výroku
III rozsudek soudu prvního stupně potvrzen) podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v
konečném rozhodnutí (§ 243g odst. 1 ve spojení s § 151 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.