33 Cdo 1848/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy
ve věci žalobce M. E., proti žalovanému M. H., zastoupenému advokátem, o
zaplacení 14.342,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod
sp. zn. 54 C 241/2002, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně
ze dne 30. září 2008, č. j. 49 Co 341/2008-230, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. září 2008, č. j. 49 Co 341/2008-230,
změnil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 15. července 2008, č. j. 54 C
241/2002-202, ve výroku o nákladech řízení tak, že žalobci uložil povinnost
„zaplatit žalovanému na náhradě nákladů doplnění rozsudku 300,- Kč do tří dnů
od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta (výrok I.). Současně rozhodl o
nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá, že „bylo
vydáno na základě nedodržení dobrých mravů ze strany senátu KS 49 Co“ a že
„obsahuje vážná pomýlení a vnitřní zmatečnost“. Připomíná, že se svým nárokem
na zaplacení 11,- Kč byl plně úspěšný a přesto byl uznán povinným hradit
žalovanému náklady řízení. Navíc je přesvědčen, že advokát, který žalovaného v
řízení zastupoval, „není oprávněn přijímat za žalovaného jakékoli finanční
plnění“. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu ve výroku I.
zrušil a ve výroku II. změnil tak, že žalovaný bude uznán povinným zaplatit mu
na nákladech odvolacího řízení 75,- Kč.
Dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo sice podáno včas k
tomu legitimovaným subjektem (žalobcem), směřuje však proti rozhodnutí, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až 239 o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 o. s. ř. nepřichází v úvahu, neboť
usnesení
o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího
soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přípustnost dovolání není založena
ani ustanoveními § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., neboť napadené výroky, tedy
výrok, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o
nákladech řízení, a výrok, jímž rozhodl o nákladech odvolacího řízení, nelze
podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Za dané procesní situace, kdy nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání,
dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání podle § 243b odst. 5 věty první o. s. ř.
ve spojení s § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné bez jednání odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy
žalovanému v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly žádné náklady, na
jejichž náhradu by jinak měl vůči žalobci právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. května 2009
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu