33 Cdo 1862/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka
ve věci žalobkyně J. p., s. r. o., zastoupené advokátem, proti žalovanému J.
J., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 40.000,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 209/2005, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2006, č. j.
17 Co 38/2006-29, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku na nákladech dovolacího řízení částku 5.550,- Kč k rukám advokáta.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 2. srpna 2005, č. j. 42 C
209/2005-14, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 40.000,- Kč
s 2% úrokem z prodlení ročně z této částky od 19. 3. 2004 do zaplacení a
rozhodl o nákladech řízení. Učinil tak poté, co Okresní soud Praha - západ
vyhověl žalobě vydáním platebního rozkazu ze dne 10. března 2005, č. j. 7 C
27/2005-7; jeho součástí bylo i usnesení s výzvou podle § 114b odst. 1 o. s.
ř., aby se žalovaný v případě, že podá odpor, ve lhůtě třiceti dnů od podání
odporu vyjádřil ve věci. Zároveň byl poučen o náležitostech tohoto vyjádření a
o následcích neuposlechnutí výzvy ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. Proti
platebnímu rozkazu podal žalovaný prostřednictvím svého zástupce včas blíže
neodůvodněný odpor, v němž pouze vznesl námitku místní nepříslušnosti Okresního
soudu Praha - západ. Okresní soud Praha - západ nato usnesením ze dne 31.
května 2005, č. j. 7 C 27/2005-11, vyslovil svou místní nepříslušnost a věc
postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 4 (§ 105 odst. 1 o. s. ř.). Protože
žalovaný kvalifikované vyjádření ve stanovené lhůtě a ani později nepodal,
Obvodní soud pro Prahu 4 vyšel z fikce uznání uplatněného nároku a rozhodl
rozsudkem pro uznání (§ 114b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s § 153a odst. 3 o. s.
ř.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. dubna 2006, č. j. 17 Co 38/2006-29,
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, změnil jej ve
výroku
o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se zcela
se soudem prvního stupně, že byly splněny všechny zákonné předpoklady
pro rozhodnutí rozsudkem pro uznání. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR
ze dne 16. 9. 2003, sp. zn. 32 Odo 616/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod R 56/2005, neshledal opodstatněnou námitku
žalovaného, že je nepřípustné, aby usnesení s výzvou k vyjádření podle § 114b
odst. 1 o. s. ř. bylo obsaženo v platebním rozkazu. Nepřisvědčil žalovanému ani
v tom, že vydání rozsudku pro uznání bránila skutečnost, že usnesení s výzvou k
vyjádření vydal místně nepříslušný soud. Konstatoval, že řízení před soudem je
zahájeno dnem, kdy soudu došel návrh na jeho zahájení (příp. dnem, kdy bylo
vydáno usnesení o zahájení řízení), bez ohledu na to, zda byl návrh podán u
místně nepříslušného soudu. I tak dochází k hmotněprávním a procesním účinkům
spojeným s podáním návrhu. Jelikož z žádného ustanovení občanského soudního
řádu nevyplývá, že nelze přihlížet k rozhodnutím vydaným místně nepříslušným
soudem, vznikla na základě usnesení Okresního soudu Praha - západ obsaženého v
platebním rozkaze ze dne 10. března 2005, č. j. 7 C 27/2005-7, fikce uznání
nároku žalovaným, podle níž soud prvního stupně
po vyslovení místní nepříslušnosti Okresním soudem Praha - západ správně
rozhodl rozsudkem pro uznání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
dovozoval z § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu
podle
§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnil správnost závěru odvolacího soudu,
že byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání. Zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí spatřuje v řešení otázky závaznosti úkonů učiněných
místně nepříslušným soudem. Má zato, že k usnesení podle § 114b odst 1 o. s. ř.
nebylo možno přihlédnout proto, že bylo vydáno místně nepříslušným soudem a to
jako k jeho v pořadí druhém procesním úkonu. Byť platební rozkaz a usnesení
podle § 114b odst. 1 o. s. ř. jsou včleněny do jedné listiny, jde o dvě
rozhodnutí odlišné povahy. Jestliže proti v pořadí prvnímu rozhodnutí
(platebnímu rozkazu) podal odpor, který je prvním úkonem účastníka ve věci, a v
něm uplatnil námitku místní nepříslušnosti, již soud akceptoval, pak usnesení s
výzvou podle § 114b odst. 1 o. s. ř. je rozhodnutím „vědomě nepříslušného
soudu“. Z uvedených důvodů navrhl rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit a věc
vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem, poukázala
na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod R 56/2005, a vyslovila názor, že otázka závaznosti rozhodnutí místně
nepříslušného soudu není zásadně významná.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem při splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o.
s. ř.); Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) se
proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno v pořadí první rozhodnutí
soudu prvního stupně, se řídí § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/
o. s. ř. je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze
samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený
v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolací soud je ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. vázán
uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (až na výjimky zde
uvedené v případě přípustného dovolání), mohou se předmětem dovolacího přezkumu
stát jen ty právní otázky, z jejichž řešení vychází rozhodnutí odvolacího soudu
a jež byly dovoláním napadeny.
Žalovaný spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí s řešením otázky,
zda jsou dány podmínky pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 114b a
§ 153a odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy v odporu proti platebnímu rozkazu,
který obsahoval též výrok s usnesením podle § 114b odst. 1 o. s. ř., byla
uplatněna námitka místní nepříslušnosti, již soud akceptoval. Jelikož takto
nastíněná právní otázka nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena,
představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam, a dovolání žalovaného je přípustné podle
§ 237 odst.1 písm.c/ o. s. ř.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle § 153a odst. 1 o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok
nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud
rozsudkem podle tohoto uznání. Podle § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro
uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je
proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5 o. s. ř.).
Vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu,
s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 o. s.
ř.), a věcí uvedených v § 118b a § 120 odst. 2 o. s. ř., místo výzvy podle §
114a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas
vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v
případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil
rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil
listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých
tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než třicet dnů
od doručení usnesení (§ 114b odst. 1 o. s. ř.). Usnesení může být vydáno, i
když soud rozhodl o věci platebním rozkazem. Lhůtu k podání vyjádření v tom
případě soud určí až ode dne podání odporu proti platebnímu rozkazu (§ 114b
odst. 2 o. s. ř.). Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu včas
nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom
brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o
tomto následku (§ 153a odst. 3 o. s. ř.) musí být poučen (§ 114b odst. 5 o. s.
ř.).
Podle § 105 odst. 1 o. s. ř. místní příslušnost zkoumá soud před tím, než začne
jednat o věci samé. Rozhodl-li soud o věci samé bez jednání, zkoumá místní
příslušnost jen před vydáním rozhodnutí; to neplatí, jde-li o platební rozkaz.
Později ji zkoumá jen k námitce účastníka, je-li uplatněna při prvním úkonu,
který účastníku přísluší.
Při zkoumání místní příslušnosti se nepřihlíží k jednáním a k úkonům provedeným
před věcně nepříslušným soudem a k rozhodnutím vydaným věcně nepříslušným
soudem.
Usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. je právním prostředkem přípravy jednání,
kterou soud v občanském soudním řízení provádí se záměrem, aby bylo možné věc
rozhodnout zpravidla při jediném jednání. Jak vyplývá z § 114b odst. 2 o. s.
ř., může být usnesení podle § 114b odst.1 o.s.ř. vydáno i tehdy, rozhodl-li
soud o věci platebním rozkazem. Tímto usnesením je žalovaný vyzýván k písemnému
vyjádření ve věci jen \"podmíněně\", tedy pouze pro případ, že podá proti
platebnímu rozkazu odpor. Smyslem a účelem usnesení podle § 114b odst.1 o. s.
ř. je v tomto případě zajistit řádnou přípravu jednání, které soud případně
nařídí po zrušení platebního rozkazu včas podaným odporem (§ 174 odst.2 o. s.
ř.), aniž by musel jednání připravovat až po podání odporu. Soudní praxe se
ustálila v právním názoru, že usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. může být
obsaženo i ve výroku platebního rozkazu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 16. 9. 2003, sp. zn. 32 Odo 616/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod R 56/2005). V tom případě žalovaný povinnost
vyjádřit se ve věci splní buď tím, že v podaném odporu vylíčí rozhodující
skutečnosti, na nichž stanoví svou obranu, nebo tím, že po podání
neodůvodněného odporu se ve stanovené lhůtě písemně vyjádří ve věci v
samostatném podání. Tuto povinnost však nesplní, uvede-li ve vyjádření jen
námitky procesní povahy, aniž současně uvede údaje týkající se věci samé, na
nichž staví svoji obranu. Taková situace má pro žalovaného stejné procesní
následky, jako kdyby se vůbec nevyjádřil, tedy vznik fikce uznání nároku podle
§ 114b odst. 5 o. s. ř.
K přípravě jednání - a v jejím rámci též k vydání usnesení podle § 114b odst. 1
o. s. ř. - soud přistoupí až tehdy, jsou-li splněny podmínky řízení a byly-li
odstraněny případné vady v žalobě. Podmínkami řízení se přitom v občanském
soudním řízení rozumí, jak vyplývá z § 103 o. s. ř., podmínky, za nichž soud
může rozhodnout ve věci samé. Jen v takovém případě je totiž možné řádně
připravit jednání a jen za těchto okolností mohou být též splněny podmínky, za
nichž se má za to, že žalovaný uznal nárok, který je proti němu uplatňován
žalobou. Fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř. se nemůže uplatnit,
jsou-li důvody k zastavení řízení podle § 104 o. s. ř. nebo byl-li proti
žalovanému uplatněn nárok žalobou, která vykazuje takové vady, jež brání
dalšímu pokračování v řízení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8.
2003 sp. zn. 21 Cdo 968/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod
označením SJ 153/ 2003).
Je nepochybné, že místní příslušnost soudu patří mezi podmínky, za nichž může
soud rozhodnout ve věci samé (§ 103 o. s. ř.), která ovšem nemá povahu
neodstranitelného nedostatku podmínky řízení a jejíž zkoumání se soustředí na
začátek řízení. Místní příslušnost zkoumá soud z vlastní iniciativy před tím,
než začne jednat
o věci samé (zpravidla do doby, než je přednesena, resp. přečtena žaloba),
později jedině k námitce účastníka, je-li uplatněna při prvním úkonu, který mu
přísluší. Rozhodl-li soud o věci samé bez jednání (vydá-li platební rozkaz,
rozsudek pro uznání nebo rozsudek pro zmeškání), zkoumá místní příslušnost jen
před vydáním rozhodnutí ve věci samé; to neplatí v případech, kdy rozhodl o
věci platebním rozkazem. Byl-li účinkem podaného odporu vydaný platební rozkaz
zrušen, zůstává účastníku řízení, jenž odpor podal, zachována námitka místní
nepříslušnosti nejpozději do okamžiku prvního procesního úkonu, kterým se na
soud obrací po zrušení platebního rozkazu. Nebyla-li využita časově omezená
možnost zkoumat místní příslušnost z iniciativy soudu nebo k námitce účastníka
a tím odstranit nedostatek místní příslušnosti, je případný nedostatek místní
příslušnosti nadále zhojen.
V posuzovaném případě žalovaný poté, co mu byl dne 15. 4. 2005 doručen
do vlastních rukou platební rozkaz s usnesením podle § 114b odst. 1 o. s. ř.
vydaný Okresním soudem Praha-západ, reagoval jen tak, že proti platebnímu
rozkazu podal neodůvodněný odpor, v němž vznesl námitku místní nepříslušnosti
Okresního soudu Praha - západ. Protože se na výzvu soudu ve věci nevyjádřil ani
samostatným podáním ve lhůtě k tomu určené (a nesdělil, jaký vážný důvod mu v
tom brání), ač byl poučen
o následku s tím spojeným, nastala fikce uznání nároku žalobkyně podle § 114b
odst. 5 o. s. ř. Okolnost, že Okresní soud Praha-západ k námitce žalovaného
posléze vyslovil svou místní nepříslušnost a věc postoupil Obvodnímu soudu pro
Prahu 4, tedy že usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. vydal místně
nepříslušný soud, je ve vztahu k již nastalé fikci uznání nároku irelevantní.
Usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. je totiž institutem přípravy jednání,
tedy úkonem soudu, který byl učiněn za účelem přípravy jednání. I ve vztahu k
němu platí zásada, podle níž úkony místně nepříslušného soudu učiněné před
vznesením námitky místní nepříslušnosti mají stejné účinky jako úkony soudu
místně příslušného. Lze tedy uzavřít, že podmínky pro vydání rozsudku pro
uznání podle § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř. jsou splněny i tehdy,
jestliže usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. vydal soud, který na základě
následně vznesené námitky žalovaného vyslovil svou místní nepříslušnost a věc
postoupil místně příslušnému soudu, který teprve rozsudek pro uznání vydal.
Žalovanému se tak nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí,
a protože řízení netrpí žádnou z vad uvedených v § 229 odst. 1, odst. 2 písm.
a/ a b/ a odst. 3 o. s. ř., případně vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud jeho dovolání zamítl (§ 243b odst.
2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., za stavu, kdy
žalobkyni vznikly náklady v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání
prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši
5.250,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č.
484/2000 Sb., ve znění před 1. 9. 2006), a z paušální částky náhrad hotových
výdajů v částce 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb., v platném znění).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. července 2009
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu