U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně L. J., zastoupené Mgr. Miroslavem Hoferem, advokátem se sídlem v Leštině, Komenského 107, proti žalovanému Ing. K. L., zastoupenému JUDr. Igorem Krajčíkem, advokátem se sídlem v Lipové - lázně 3, Horní Lipová 271, o 170.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 5 C 123/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 17. 12. 2008, č.j. 40 Co 1447/2007-254, takto :
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalovaného proti v záhlaví uvedenému rozsudku, kterým krajský soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jeseníku ze dne 27. 6. 2007, č.j. 5 C 123/2002-169, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále jen „o.s.ř.“), protože soud prvního stupně rozhodoval – poté, co jeho první rozsudek odvolací soud zrušil – znovu, ale s výsledkem stejným jako v dřívějším rozsudku (v obou případech žalobě vyhověl), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť hodnocením v dovolání obsažené argumentace nelze dospět k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o.s.ř).
Při posouzení přípustnosti dovolání v intencích § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. může být – výjimečně – relevantní i dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesněprávního předpisu. Výtky dovolatele – že nebyly splněny „podmínky k zahájení řízení“ spojované s věcnou legitimací žalobkyně, že žalobkyně nepřipojila k žalobě nezbytné listinné důkazy, že „nedobrý zdravotní stav pana předsedy senátu“ ovlivnil jeho posuzovací a rozhodovací schopnosti, že nebyly provedeny důkazy, které navrhoval (přepis zvukových záznamů rozhovorů žalobkyně a jejího syna, znalecký posudek vědeckého ústavu nebo jiné instituce z oboru grafologie, listiny k porovnání shody typu, formy a tisku písma syna žalobkyně), že některé důkazy soud neprovedl „zákonným způsobem“ a že nevyžádal vyjádření k osobám ustanovených znalců – přesah do roviny zásadního posouzení procesních předpisů zjevně postrádají.
Výhrady žalovaného, že soudy obou stupňů nesprávně zhodnotily provedené důkazy (výpovědi žalobkyně, svědků P. J., K. L. st.) a dospěly tak k nesprávným skutkovým zjištěním, vystihují dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jenž míří na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci. Takové námitky jsou však v řízení o dovolání přípustném jen podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nevýznamné, neboť skutkový základ sporu je pro dovolací soud závazný a při zvažování přípustnosti dovolání ho nelze zpochybnit (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.).
Dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné
právní posouzení věci) lze podřadit jen námitku, jíž žalovaný oponuje závěru odvolacího soudu, že právo na vrácení peněz z půjčky se nepromlčelo. Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázky promlčení uplatnil právní názory nestandardní, resp. odporující hmotnému právu. Žalovaný (dlužník) se smlouvou o půjčce z 24. 11. 1997 zavázal vrátit dluh do 31. 12. 1998; podala-li žalobkyně u soudu prvního stupně žalobu dne 28. 12. 2001 (§ 82 odst. 1 o.s.ř.), vykonala právo včas, tj. před uplynutím tříleté promlčecí doby (§ 100 odst. 1, § 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů). Skutečnost, že žalobkyně smlouvou z 10. 10. 2001 postoupila pohledávku Damon company s.r.o., je bezvýznamná; splněním rozvazovací podmínky obsažené v postupní smlouvě (ve lhůtě devadesáti dnů od uzavření smlouvy nebyl dluh postupníkovi uhrazen) se smlouva o postoupení pohledávky zrušila a žalobkyně se opět stala věřitelkou. Protože pro posouzení práv a povinností účastníků řízení z hlediska hmotného práva je rozhodující stav v době vyhlášení soudního rozhodnutí (srov. § 154 odst. 1, § 211 o.s.ř.), není důležité, že v době zahájení řízení byla věřitelkou podle „podmíněné“ postupní smlouvy jiná osoba než žalobkyně. Dovolatel ostatně své závěry stran promlčení staví na nepochopení rozdílu mezi procesní a věcnou legitimací účastníků řízení (procesně legitimován k žalobě je každý, kdo učiní podání, z něhož vyplývá požadavek, aby jeho záležitost byla projednána a rozhodnuta soudem, věcná legitimace již představuje posouzení, zda ten, kdo učinil podání, je nositelem subjektivního práva, o které ve sporu nebo jiném řízení jde). Z toho, co bylo uvedeno shora, je zřejmé, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští; Nejvyšší soud je proto odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.). O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. Žalobkyni, jíž by příslušela jejich náhrada, však v tomto stadiu řízení náklady nevznikly, neboť za náklady potřebné k účelnému uplatňování (bránění) práva nelze považovat vyjádření, jehož obsahem je sdělení, že „k dovolání ... nemá co dodat“, protože „s opakovanými důvody, na které se žalovaný ve svém dovolání odvolává, se při několika předcházejících jednáních okresní i odvolací soud vypořádal.“ Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 14. října 2010
JUDr. Pavel K r b e k , v. r. předseda senátu