33 Cdo 1900/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobkyně ROY Praha s. r. o. se sídlem Praha, Uralská 634/10, identifikační
číslo: 639 97 908, zastoupené JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem
Ostrava - Moravská Ostrava, Škroupova 1114/4, proti žalovanému P. U.,
zastoupenému JUDr. Marcelou Urbanovou, advokátkou se sídlem Opava, Nákladní
895/41, o zaplacení 6,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Opavě pod sp. zn. 106 EC 174/2010, o dovolání žalobkyně proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. ledna 2013, č. j. 8 Co 51/2013-156, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. ledna 2013, č. j. 8 Co
51/2013-156, a usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 12. listopadu 2012, č.
j. 106 EC 174/2010-132, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Opavě k
dalšímu řízení.
specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Poté, co
žalobkyně napadla tento rozsudek odvoláním, návrhem došlým soudu dne 27. dubna
2012 požádala o přiznání osvobození od soudních poplatků s odůvodněním, že se
dostala do ekonomické situace, která jí neumožňuje soudní poplatek za odvolání
uhradit.
Okresní soud v Opavě usnesením ze dne 12. listopadu 2012, č. j. 106 EC
174/2010-132, žalobkyni osvobození od soudních poplatků nepřiznal. Uzavřel, že
neosvědčila své poměry natolik dostatečně, aby bylo možno posoudit, zda jsou u
ní dány důvody pro osvobození od soudních poplatků, jestliže nepředložila
veškeré soudem požadované listiny. K výzvě soudu pouze sdělila, že výsledek
hospodaření za účetní období roku 2011 je 5,294.000,- Kč, přičemž v účetním
zisku je v důsledku odpisu promlčeného závazku ve výši 8,000.000,- Kč, dále že
nemá žádné další příjmy a jejím majetkem je pouze žalovaná pohledávka za
žalovaným; ke sdělení připojila - až na přiznání k dani z příjmu za rok 2011,
jež nebylo zpracováno - výkaz zisku a ztrát a rozvahu, obojí k 31. 12. 2011, s
vymezením svých dluhů.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. ledna 2013, č. j. 8 Co 51/2013-156,
usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního
stupně, že žalobkyně dostatečně nedoložila své majetkové poměry, na základě
kterých by bylo možné dospět k závěru, že ve smyslu § 138 odst. 1 o. s. ř.
splňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu. Vyjádřil
názor, že plné osvobození od soudních poplatků lze přiznat pouze výjimečně,
pokud jsou pro to zvlášť závažné důvody. Konstatoval, že ani předložené daňové
přiznání žalobkyně za rok 2011 neprokazuje skutečný stav jejího majetku. Navíc
z něho vyplývá, že roční úhrn čistého obratu v roce 2011 činil 8,000.000,- Kč.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost
spojuje s právní otázkou, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud
řešena, a to otázkou rozsahu dokazování pro potřeby posouzení oprávněnosti
žádosti účastníka řízení (odvolatele) o přiznání osvobození od soudního
poplatku za odvolání. Zpochybňuje správnost závěru odvolacího soudu, že
nesplňuje podmínky podle § 138 odst. 1 o. s. ř. pro přiznání osvobození od
soudního poplatku za odvolání námitkou, že z údajů vyplývajících z jí
předložených listinných důkazů (tj. daňového přiznání za rok 2011, rozvahy k
30. 9. 2012 a výkazu zisku a ztrát k témuž datu a dalších účetních dokladů) je
zřejmé, že nedisponuje žádnými likvidními finančními prostředky, z nichž by
mohla soudní poplatek za odvolání ve výši 300.000,- Kč uhradit. V uvedených
listinách se sice uvádí, že v roce 2011 dosáhla obratu 8,000.000,- Kč, jde však
pouze o účetně evidenční údaj, který neosvědčuje její skutečnou finanční
likviditu. Do stávající platební neschopnosti jí přivedl žalovaný tím, že
nesplnil svůj závazek zaplatit jí částku 6,000.000,- Kč a ona nemá na účtu ani
v hotovosti žádné prostředky, z nichž by mohla soudní poplatek za odvolání
zaplatit. Odvolacímu soudu vytýká, že jí napadeným rozhodnutím znemožnil
projednání jejího nároku v odvolacím řízení. Připomíná, že soudní poplatek za
žalobu uhradila. Z uvedených důvodů dovolacímu soudu navrhuje, aby rozhodnutí
soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (srovnej článek II body 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“). Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř.;
Nejvyšší soud proto zkoumal, zda je přípustné podle § 237 o. s. ř. (pro daný
případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.,
vypočtených v § 238 o. s. ř.). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak. Usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o
nepřiznání osvobození od soudních poplatků, je usnesením, kterým se odvolací
řízení (ohledně návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků) končí
(srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo
1301/2013), a dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, neboť napadené
rozhodnutí závisí na posouzení otázky procesního práva, konkrétně na posouzení
podmínek pro přiznání osvobození od soudních poplatků ve smyslu § 138 o. s. ř.,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Dovolání je i důvodné.
Podle § 138 odst. 1 o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi
zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a
nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva;
přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně,
jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má
i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však
nevracejí. Účelem právního institutu osvobození od soudních poplatků je zajistit
navrhovateli přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho práv i v podmínkách
jeho tíživé materiální a sociální situace. Posouzení naplnění tohoto účelu je
ale vázáno na konkrétní věc a konkrétní uplatňované právo (srovnej nález
Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2856/08). Osvobození od soudních poplatků podle ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. lze
přiznat i právnické osobě - podnikateli (srovnej např. usnesení Krajského soudu
v Ostravě ze dne 31. 8. 1998, sp. zn. 15 Co 539/98, uveřejněné ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61/1999). Nejvyšší soud ve svém aktuálním rozhodnutí, a to usnesení ze dne 17. 7. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, s odkazem na komentářovou literaturu (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 953) vyložil, že účastníku nesmí být jen
pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své
právo u soudu a naplnit své právo na právní pomoc v občanském soudním řízení od
počátku řízení. Zdůraznil, že při rozhodování o osvobození od soudních poplatků
soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku,
k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného
nároku a k dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere v úvahu také
jejich sociální poměry, zdravotní stav apod. Přihlédne nejen k výši příjmů
žadatele a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho
možnosti si tyto prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho
poměry mohlo mít zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v
příslušném řízení předpokládaných). U právnických osob a u fyzických osob,
které jsou podnikateli, lze vzít v úvahu rovněž povahu jejich podnikatelské
nebo jiné činnosti, stav a strukturu majetku, platební (ne)schopnost; je však
též nutno přihlížet k tomu, zda se spekulativně nezbavily majetku či jiných
výhod, aby se poplatkové povinnosti vyhnuly. Soud tedy zkoumá nejen faktické
poměry žadatele v době podání žádosti, ale musí zvažovat, zda ze strany
žadatele nejde o obcházení zákona za účelem získání neoprávněné výhody
(osvobození od soudních poplatků).
Celkové zhodnocení všech okolností, které
vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník
(vedlejší účastník) je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky
a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím
právní pomoci (se zastoupením). Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud
povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků (v plném
rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony). Účastník je
přitom povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou
rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti. S poukazem na usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 5. 3. 1997, sp. zn. 11 Cmo 18/97, uveřejněné ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6/1998, a na nález Ústavního soudu ze
dne 2. 10. 2008, sp. zn. II. ÚS 1619/08, Nejvyšší soud uzavřel, že při splnění
ostatních předpokladů pro přiznání plného nebo částečného osvobození od
soudního poplatku podle § 138 odst. 1 o. s. ř. nelze právnické osobě -
podnikateli takové osvobození odepřít jen proto, že její objektivní neschopnost
k úhradě soudního poplatku je důsledkem její podnikatelské činnosti (že potud
nese „podnikatelské“ nebo „hospodářské“ riziko). V posuzovaném případě odvolací soud při své úvaze, zda poměry žalobkyně
odůvodňují (byť částečně) přiznání osvobození od soudních poplatků nepřihlédl -
v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu - ke všem relevantním hlediskům. Pouze
obecně (stejně jako soud prvního stupně) konstatoval, že žalobkyně dostatečně
nedoložila své majetkové poměry…a že předložené doklady skutečný stav majetku
žalobkyně nedokládají, aniž by ovšem uvedl, jaké konkrétní (soudem požadované)
doklady žalobkyně přes výzvu soudu nepředložila. Z obsahu spisu se podává, že
žalobkyně byla soudem prvního stupně urgována pouze k doložení přiznání k dani
z příjmu právnických osob za rok 2011, přičemž tento doklad do spisu založila
dne 20. 11. 2012. Ačkoli odvolací soud konstatoval, že zkoumání poměrů
podnikatelského subjektu směřuje do celé jeho majetkové sféry, nezabýval se
povahou podnikatelské činnosti žalobkyně, stavem a strukturou jejího majetku a
její platební (ne)schopností (zejména z hlediska jejího tvrzení, že vykázaný
obrat za rok 2011 ve výši 8,000.000,- Kč je zapříčiněn odepsáním promlčeného
závazku v této výši a že její majetek je tvořen pouze zúčtovanou pohledávkou za
žalovaným ve výši 6,000.000,- Kč), ani nepoměřoval její poměry výší soudního
poplatku, případně též jiných výloh v řízení předpokládaných (zejména nákladů
zastoupení advokátem a záloh na náklady důkazů). Nejvyšší soud proto dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také
na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, 2 o. s. ř.). Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).