33 Cdo 191/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobce RNDr. P. F., zastoupeného JUDr. Ludvíkem Ševčíkem ml., advokátem se
sídlem v Brně, Kobližná 19, proti žalovaným 1) Z. K. a 2) V. K., zastoupeným
JUDr. Čestmírem Viktorjeníkem, advokátem se sídlem v Olomouci, 8. května 21, o
700.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn.
3 C 86/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
17. září 2010, č. j. 49 Co 280/2007-77, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. září 2010, č. j. 49 Co 280/2007-77,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud ve Vyškově („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. února 2007, č. j. 3 C 86/2004-54, uložil žalovaným povinnost společně a
nerozdílně zaplatit žalobci 700.000,- Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 23. 7. 2003 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že syn
žalovaných M. K. se obrátil na žalobce se žádostí o půjčku peněz. Protože ji
žalobce podmiňoval zajištěním, bylo dohodnuto, že smlouvu o půjčce uzavřou
žalovaní, kteří poskytnou zástavu formou svých nemovitostí. Dne 22. 3. 1996 s
nimi žalobce uzavřel smlouvu o půjčce částky 695.000,- Kč a zástavní smlouvu;
peníze převzal na základě zmocnění M. K. Půjčka měla být vrácena ve třech
splátkách: první ve výši 65.000,- Kč do 22. 4. 1996, druhá ve výši 65.000,- Kč
do 23. 5. 1996 a třetí ve výši 565.000,- Kč do 23. 6. 1996. Jelikož žalovaní
dohodnutým způsobem půjčku nevrátili, dne 17. 7. 1997 uzavřeli účastníci řízení
kupní smlouvu ohledně rodinného domu s vedlejší stavbou, studnou, venkovními
úpravami, trvalými porosty, a pozemků parc.č. 133 a parc. č. 220/2, vše zapsáno
na LV č. 242 pro k. ú. K. Na kupní cenu 700.000,- Kč, splatnou do tří měsíců od
uzavření kupní smlouvy (tj. do 17. 10. 1997), žalobce dopisem z 20. 11. 1997
započetl svou pohledávku za žalovanými z titulu nesplacené půjčky. Žaloba na
zaplacení částky 695.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení,
vycházející z požadavku na vrácení půjčky, byla rozsudkem Okresního soudu ve
Vyškově ze dne 20. května 1999, č. j. 6 C 524/98-66, zamítnuta. Důvodem zániku
pohledávky žalobce z titulu smlouvy o půjčce bylo započtení této jeho
pohledávky na dluh (pohledávku žalovaných) z titulu kupní ceny prodaných
nemovitostí. Následně rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. února 2003,
č. j. 49 Co 170/2001-125, byl změněn rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne
4. května 1999, č. j. 4 C 849/97-81, jímž byla zamítnuta žaloba žalovaných (v
procesním postavení žalobců) o určení neplatnosti kupní, zástavní a smlouvy o
půjčce tak, že bylo určeno, že kupní smlouva ze dne 17. 7. 1997 je neplatná; ve
výrocích zamítajících žalobu na určení neplatnosti zástavní smlouvy a smlouvy o
půjčce, obou ze dne 22. 3. 1996, byl rozsudek Okresního soudu ve Vyškově
potvrzen. Soud prvního stupně nepřihlédl k námitce existence překážky věci
pravomocně rozsouzené, se zřetelem k řízení vedenému před týmž soudem pod sp. zn. 6 C 524/98, ani k námitce promlčení uplatněné žalovanými; aplikuje § 107
odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Cituje § 451 odst. 1 a 2 a § 457 obč. zák. uzavřel, že žalobce na základě
neplatné kupní smlouvy ze 17. 7. 1997 vlastnictví k nemovitostem nenabyl,
přičemž závazek zaplatit žalovaným kupní cenu 700.000,- Kč splnil započtením
své vzájemné pohledávky z titulu smlouvy o půjčce z 22. 3. 1996. V důsledku
rozsudku, jímž bylo určeno, že kupní smlouva ze dne 17. 7. 1997 je neplatná,
získali žalovaní majetkovou hodnotu ve výši 700.000,- Kč představující
bezdůvodné obohacení, jež jsou povinni žalobci vydat. Námitky žalovaných o
neplatnosti smlouvy o půjčce z 22. 3. 1996 neshledal důvodnými.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. září 2010, č. j. 49 Co 280/2007-77,
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů. Ztotožnil se s jeho závěrem, že přes
rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 20. května 1999, č. j. 6 C
524/98-66, ve věci neexistuje překážka věci pravomocně rozhodnuté. S odkazem na
§ 107 obč. zák. mu ovšem vytkl chybný závěr o nepromlčení práva žalobce na
vydání plnění z neplatné smlouvy. Podle názoru odvolacího soudu totiž mezi
účastníky v důsledku neplatné kupní smlouvy nevznikl synallagmatický závazek
podle § 457 obč. zák., neboť kupující sice (zápočtem) uhradil kupní cenu, avšak
vlastnické právo k nemovitostem na něj nepřešlo (nevznikla mu povinnost
prodávajícím nemovitosti vydat). Námitka promlčení práva je důvodná, protože v
době podání žaloby (25. 7. 2003) již uplynula tříletá objektivní promlčecí doba
podle § 107 odst. 2 obč. zák. Tři roky uplynuly jak od doby, kdy žalobce učinil
projev k započtení dopisem z 20. 11. 1997, tak od doby, kdy se vzájemné
pohledávky účastníků ze smlouvy o půjčce z 22. 3. 1996 a z kupní smlouvy ze 17. 7. 1997 setkaly, tj. 17. 10. 1997. Odvolací soud jako obiter dictum dodal, že
žaloba nemohla být úspěšná ani v případě, kdyby žalovaní námitku promlčení
nevznesli. Cituje § 457 a § 580 obč. zák. zdůraznil, že absolutní neplatnost
kupní smlouvy ze 17. 7. 1997 má za následek, že nenastaly její právní účinky;
žalovaným nevzniklo právo na zaplacení kupní ceny, a tedy započtení pohledávky
žalobce směřovalo proti neexistující pohledávce. Schází tak zákonný předpoklad
účinného započtení, tj. vzájemnost pohledávek. Není proto správný názor soudu
prvního stupně, že v důsledku započtení vznikla žalovaným majetková výhoda ve
výši 700.000,- Kč, kterou jsou mu povinni podle § 457 obč. zák. vydat.
V dovolání, jehož přípustnost žalobce (dále též „dovolatel“) vyvozuje z § 237
odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Vytýká mu nesprávnou aplikaci § 457 a § 107 odst. 3 obč. zák. Není srozuměn se
závěrem, že mezi účastníky řízení nevznikl synallagmatický závazek podle § 457
obč. zák. Jestliže odvolací soud při řešení této otázky vycházel z rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2005, sp. zn. 32 Odo 1142/2004, podle něhož o
synallagmatický závazek ve smyslu § 107 odst. 3 a § 457 obč. zák. se nejedná,
pokud kupující za základě neplatné kupní smlouvy neobdržel protiplnění –
zaplatil sice kupní cenu předmětných nemovitostí, ale jejich vlastnictví na něj
nebylo převedeno (nedošlo k zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí),
pak toto rozhodnutí bylo překonáno rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu ze
dne 14. července 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009 (publikovaným ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 32/2011), podle něhož z hlediska
aplikace ustanovení občanského zákoníku o promlčení práva na vzájemné vrácení
plnění není rozhodující, že se převod vlastnictví z důvodu neplatnosti smlouvy
neuskutečnil a není rozhodující ani okolnost, zda se již kupující fakticky ujal
držby věci či nikoliv. Z citovaného rozsudku velkého senátu dovolatel dovozuje,
že jeho právo na vrácení jím zaplacené kupní ceny na základě neplatné kupní
smlouvy promlčení nepodléhá, jelikož nemůže namítat promlčení práva žalovaných
k nemovitostem, které byly předmětem převodu. Závěr odvolacího soudu o účinném
dovolání se promlčení práva žalovanými nepovažuje za správný. Zásadně
nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žaloba nemohla být úspěšná rovněž
proto, že vlivem absolutní neplatnosti kupní smlouvy nenastaly její právní
účinky, takže žalovaným nevzniklo vůči němu právo (pohledávka) na zaplacení
kupní ceny 700.000,- Kč a jeho jednostranný právní úkon k započtení směřoval
proti neexistující pohledávce žalovaných. Poukazuje na to, že odvolací soud
usoudil, že vzájemné pohledávky účastníků ze smlouvy o půjčce z 22. 3. 1996 a z
kupní smlouvy ze 17. 7. 1997 se setkaly 17. 10. 1997, a na jiném místě svého
rozhodnutí přijal závěr, že jedna z těchto pohledávek vůbec nevznikla. Žalovaní, aniž by pozbyli vlastnické právo k nemovitostem, získali 700.000,- Kč
odpovídající smluvené kupní ceně; nezáleží na tom, jakým způsobem závazek
zaplatit kupní cenu splnil, tj. zda platbou nebo započtením; započtením svůj
závazek, byť z neplatné smlouvy, splnil. Dovolatel připouští, že neexistující
pohledávka nemůže být splněna, ale pro vydání bezdůvodného obohacení podle §
457 obč. zák. je určující, že bylo plněno. Nelze ponechat stranou, že rozsudkem
Okresního soudu ve Vyškově ze dne 20. května 1999, č. j. 6 C 524/98-66, byla
zamítnuta jeho žaloba o zaplacení půjčky ve výši 695.000,- Kč s odůvodněním, že
jejímu vyhovění brání kompenzace, kterou uplatnil dopisem ze dne 20. 11. 1997. Pravomocně tak bylo rozhodnuto o tom, že závazek ze smlouvy o půjčce ze dne 22. 3. 1996 zanikl započtením.
Je evidentní, že majetkový prospěch lze získat nejen
rozšířením vlastní majetkové podstaty, ale rovněž tak, že se tato podstata
nezmenší proto, že dlužník neuhradí svůj finanční závazek, ač by tak měl
učinit. Plnění z neplatného právního úkonu je plněním, k němuž neexistovala
právní povinnost. Bylo-li přesto plněno, nastupuje povinnost takové plnění
vrátit podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, neboť jednou smluvní
stranou bylo přijato plnění, pro které nebyl platný právní důvod. Ustanovení §
457 obč. zák. přitom nepředstavuje samostatnou právní normu bezdůvodného
obohacení, nýbrž jen zakládá vzájemnou restituční povinnost účastníků neplatné
nebo zrušené smlouvy; jednotlivé případy bezdůvodného obohacení pojmenovává §
451 odst. 2 obč. zák. S tímto odůvodněním žalobce navrhl, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř. Žalobce prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. v prvé řadě zpochybňuje správnost právního závěru odvolacího soudu, že v
důsledku neplatné kupní smlouvy mezi účastníky nevznikl závazek ke vzájemnému
vrácení plnění podle § 457 obč. zák. a z tohoto důvodu nelze ani aplikovat §
107 odst. 3 obč. zák., což vedlo k závěru o promlčení jeho práva na vrácení
plnění podle neplatné kupní smlouvy, neboť žalovaní se promlčení úspěšně
dovolali. Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud
použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval
správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových
zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Podle § 107 odst. 3 obč. zák. jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy
povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce
promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat. Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z
účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Jak správně akcentuje žalobce velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu již v rozsudku 14. července 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009,
přijal a odůvodnil závěr, že ustanovení § 457 obč. zák. upravuje kromě způsobu
i rozsah povinnosti účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy k vrácení
vzájemného plnění a uplatní se v případě, že na základě oboustranně zavazující
smlouvy si obě strany plnily. Typicky oboustranně zavazující smlouvou je
smlouva kupní, kdy práva a povinnosti obou účastníků smlouvy jsou vzájemně
podmíněná, a rovněž tak jsou vzájemně podmíněné jejich nároky na vrácení už
přijatých plnění, je-li jejich smlouva neplatná nebo byla-li zrušena. Obě
smluvní strany jsou zároveň povinným i oprávněným z právního vztahu
bezdůvodného obohacení získaného plněním podle neplatné či zrušené smlouvy. Jde
o jejich synallagmatická práva ve smyslu ustanovení § 560 obč.
zák., podle nějž
mají-li si ze smlouvy plnit účastníci navzájem, může se domáhat splnění závazku
jen ten, kdo sám splnil svůj závazek dříve anebo je připraven jej splnit. Rozdíl oproti § 457 obč. zák. je v tom, že jde-li o vrácení plnění z neplatné
nebo zrušené smlouvy, není synallagmatický vztah založen smlouvou, jako je tomu
v § 560 obč. zák., ale vyplývá přímo ze zákona. V případě koupě nemovitosti
jsou vzájemnými a navzájem podmíněnými plněními ze strany prodávajícího převod
vlastnictví a ze strany kupujícího zaplacení kupní ceny. Zaplacení kupní ceny
je protiváhou vlastnictví k převáděné věci. Je-li smlouva neplatná nebo byla-li
zrušena a kupující tedy není vlastníkem věci, ačkoliv zaplatil kupní cenu,
prodávající je povinen kupní cenu mu vrátit; vrácení kupní ceny je na druhé
straně vyváženo tím, že vlastnictví k předmětu převodu zůstává prodávajícímu. Na charakteru jejich synallagmatického závazku nic nemění okolnost, že (...)
žalovaný v době rozhodování soudu v této věci již žádné právo z částečné
neplatnosti kupní smlouvy proti žalobkyni nemá. Z hlediska aplikace ustanovení
§ 107 odst. 3 obč. zák., dle kterého „jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené
smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k
námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení
namítat“, není tedy rozhodující, že se převod vlastnictví právě z důvodu
neplatnosti smlouvy neuskutečnil a žalobkyně tak vlastnictví k věci podle
smlouvy platně nenabyla, a není rozhodující ani ta okolnost, zda se již
kupující fakticky ujal držby věci či nikoliv. Ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák., jehož smyslem je zachování rovnováhy práv obou smluvních stran neplatné
či později zrušené smlouvy, dopadá na všechny případy, kde synallagmatický
vztah vznikl ze zákona. (...) Shora uvedený závěr odpovídá i důvodové zprávě k
zákonu č. 131/1982 Sb. (resp. důvodové zprávě k vládnímu návrhu zákona ze dne
26. 7. 1982, kterým se mění a doplňuje občanský zákoník a upravují některé
další majetkové vztahy), v níž se výslovně uvádí, že ustanovení § 107 odst. 3
obč. zák. bylo do právního řádu zakotveno právě z důvodu, že dosavadní právní
praxe čelila řadě obtíží vyplývajících z toho, že zejména u neplatných nebo
zrušených kupních smluv nebylo vydání věci uplynutím času pro nepromlčitelnost
vlastnického práva ohroženo, zatímco podle doslovného znění zákona právo na
vydání peněžitého plnění promlčení podléhalo (srov. též Knappová, M. – Tégl, P. – Eliáš, K. in Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. svazek. Praha: Linde Praha, 2008, s. 435). Se zřetelem ke shora řečenému není správný závěr odvolacího soudu, že mezi
účastníky nevznikl v důsledku neplatnosti kupní smlouvy ze dne 17. 7. 1997
závazek ke vzájemnému vrácení plnění, které podle neplatné smlouvy každá ze
stran dostala, ani že z tohoto důvodu nelze aplikovat § 107 odst. 3 obč. zák.,
nýbrž § 107 odst. 1 a 2 obč. zák.
Synallagmatický vztah totiž vznikl ex lege a
k námitce promlčení vznesené žalovanými tak soud neměl přihlédnout, neboť proti
sobě stojí promlčitelné právo žalobce a nepromlčitelné (vlastnické) právo
žalovaných (§ 100 odst. 2 věta prvá obč. zák.). Rozhodnutí odvolacího soudu nemůže obstát ani z pohledu dovoláním napadeného
druhého závěru, že žalobce se nemůže domáhat vrácení částky odpovídající kupní
ceně, na kterou započetl svou pohledávku ze smlouvy o půjčce. Žalobce k zániku své povinnosti zaplatit kupní cenu (neplatnost této smlouvy
byla deklarována až rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. února 2003, č. j. 49 Co 170/2001-125) použil svou pohledávku ze smlouvy o půjčce za žalovanými
(o tom, že povinnost žalovaných vrátit mu půjčku zanikla započtením, byl
utvrzen rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 20. května 1999, č. j. 6 C
524/98-66, jímž byla jeho žaloba o vrácení půjčky zamítnuta). Tím, že započetl
svou (existující) pohledávku na kupní cenu podle neplatné smlouvy (po
dohodnutém termínu splatnosti), nezmenšila se majetková podstata žalovaných,
neboť mu nemuseli zaplatit dluh ze smlouvy o půjčce. Protože je kupní smlouva
ze dne 17. 7. 1997 neplatná, s přihlédnutím ke shora řečeným závěrům o vzájemné
restituční povinnosti účastníků smlouvy podle § 457 obč. zák., v situaci, kdy
žalovaným zůstalo zachováno jejich vlastnické právo k převáděným nemovitostem,
vyvstává otázka, vrácení čeho se má domáhat žalobce. Uskutečněným zápočtem dal
žalobce najevo, že pohledávku ze smlouvy o půjčce již nebude požadovat, neboť
ji použil k úhradě kupní ceny; tím ovšem nemohlo dojít k zániku jeho závazku
pro neplatnost kupní smlouvy, což ovšem nemění nic na tom, že žalobce
jednostranný zápočet provedl. Jelikož uskutečněný zápočet nelze v režimu § 457
obč. zák. „vydat“, je nutno poskytnout žalobci finanční ekvivalent podle § 458
obč. zák. S přihlédnutím k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolateli se prostřednictvím
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. podařilo zpochybnit
správnost napadeného rozhodnutí. Nejvyššímu soudu proto nezbylo než napadený
rozsudek podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušit a věc vrátit
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný. V novém rozhodnutí soud
znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1,
věta prvá a druhá, o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.