33 Cdo 1917/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobce M. U., zastoupeného JUDr. Marinem Páskem, advokátem se sídlem v Praze
1, Senovážné náměstí 23, proti žalované Ekonomické stavby s.r.o. se sídlem ve
Zruči – Senci, Ke Křižovatce 466, identifikační číslo 25224476, zastoupené
JUDr. Hanou Kapitánovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Sady 5. května 36, o
zaplacení 986.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever
pod sp. zn. 8 C 198/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Plzni ze dne 18. ledna 2012, č. j. 12 Co 494/2011-396, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 1. 2012, č. j. 12 Co 494/2011-396, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever
ze dne 24. 6. 2011, č. j. 8 C 198/2008-357, v meritorním výroku, jímž byla
žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 986.500,- Kč se specifikovaným
příslušenstvím, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), a nebylo shledáno
přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek
odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř). Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o. s. ř. se
nepřihlíží. Dovolatelka sice zpochybňuje správnost právního závěru odvolacího soudu, že
žalobce platně odstoupil od smlouvy o dílo, činí tak ale výhradně skutkovými
námitkami. Oproti odvolacímu soudu totiž prosazuje názor, že z ujednání
účastníků obsaženého v článku IV. odst. 4 smlouvy o dílo lze seznat, na čem se
smluvní strany dohodly, co se týče sankcí za porušení smluvních závazků. Otázka, co je obsahem ujednání účastníků vyjádřeného ve smlouvě, je otázkou
skutkovou, nikoli právní. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy (a to i pomocí výkladů
projevů vůle smluvních stran ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák.), jde o skutkové
zjištění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon
1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R
73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný
v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Dále dovolatelka
namítá, že v řízení dostatečně prokázala, že žalobci poskytla plnění řádně a
včas a že naopak žalobce byl v prodlení s úhradou sjednaných záloh na cenu
díla. Rovněž tyto námitky vystihují dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř., jenž míří na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci. Skutkový
základ sporu však nelze při zvažování přípustnosti dovolání jen podle § 237
odst. 1 písm c/ o. s. ř. zpochybnit; je pro dovolací soud závazný. Při posouzení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nemůže být přihlédnuto ani k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §
241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že soud zatížil řízení
vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z hlediska
přípustnosti dovolání jsou tudíž bezcenné námitky dovolatelky, že odvolací soud
se nevypořádal dostatečně s jejími odvolacími námitkami, že toleroval nesprávný
postup soudu prvního stupně, který nevyloučil pro předpojatost soudního znalce
Ing.
Zdeňka Němce, ani jím vypracovaný znalecký posudek nerevidoval posudkem
novým, a že „soudy obou stupňů zcela neoprávněně a bezdůvodně porušily ústavně
zakotvené rovné postavení účastníků občanskoprávního sporu“. Způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybňující
právní posouzení věci odvolacím soudem uplatnila žalovaná námitkou, že na
vypořádání vztahů mezi účastníky po zrušení smlouvy o dílo měl odvolací soud
správně aplikovat § 642 odst. 1 obč. zák., nikoli § 457 a § 458 obč. zák. Tato
obecná výhrada však není v dovolání náležitě obsahově vymezena (není
zdůvodněna). Odkaz žalované na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo
639/2006 je nepřiléhavý a pro posuzovanou věc pro skutkové odlišnosti
nevyužitelný (na rozdíl od posuzované věci soudy ve zmíněné věci dovodily, že
objednatel odstoupil od smlouvy podle § 642 odst. 1 obč. zák., a dovolací soud
navíc uzavřel, že odstoupení od smlouvy o dílo bylo neplatné a důsledky s ním
spojené nenastaly). V této souvislosti se sluší připomenout, že již v
rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 4820/2008 Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že
ustanovení § 642 odst. 1 obč. zák. se pro posouzení výše bezdůvodného obohacení
v případě odstoupení od smlouvy podle § 642 odst. 2 obč. zák. neuplatní, neboť
jde o zvláštní ustanovení upravující vypořádání stran smlouvy o dílo v případě,
kdy objednatel od smlouvy odstoupil bez udání důvodu, tj. i v případě, kdy
zhotovitel plnil řádně a včas; tehdy je namístě poskytnout ochranu zájmu
zhotovitele, který zrušení smlouvy nezpůsobil, a má proto právo na zaplacení
poměrné části ceny díla, která připadá na práce již vykonané, nemůže-li jejich
výsledek použít jinak, jakož i právo na zaplacení účelně vynaložených nákladů.
Odstupuje-li však objednatel od smlouvy podle § 642 odst. 2 obč. zák., tedy pro
neplnění smluvních povinností zhotovitelem, jde o kvalitativně nesouměřitelnou
situaci, a proto nelze zhotoviteli přiznat plnění, které představuje poměrnou
část ceny díla, a to s tím důsledkem, že pro vypořádání stran je třeba použít
obecných ustanovení § 457 a § 458 obč. zák. To samé platí tím spíše pro
odstoupení od smlouvy podle § 517 odst. 1 obč. zák. Opačný závěr se nepodává
ani z komentářů k uvedenému ustanovení, na které dovolatelka stroze odkazuje.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu,
proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je
proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobci v souvislosti
s dovolacím řízením nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl
vůči žalované právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. října 2013
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu