33 Cdo 1963/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce
JUDr. T. A. S., zastoupeného JUDr. Přemyslem Kubíčkem, advokátem se sídlem v
Českých Budějovicích, Kasárenská 4, proti žalovanému V. H., zastoupenému JUDr.
Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 1302/18, o
219.740,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 8
C 129/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
22. 10. 2009, č.j. 19 Co 409/2009-119, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Libuše
Svobodové, advokátky.
Dovolání žalobce proti v záhlaví citovanému rozsudku, jímž Krajský soud v Praze
potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 23. 6. 2009, č.j. 8 C
129/2008-73, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a
nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť
napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237
odst. 3 o.s.ř).
V rámci dovolacího přezkumu, jehož přípustnost nemůže být založena jinak, než
ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., nelze uplatňovat výhrady proti
skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst.
3 o.s.ř., tj. námitkami, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze
kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování. Uvedené platí i v případě, kdy právní závěr
odvolacího soudu je prostřednictvím důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
zpochybněn způsobem procesně neregulérním, tedy tak, že jiné právní závěry
dovolatel buduje na vlastních skutkových tvrzeních, odlišných od zjištění, k
nimž dospěl odvolací soud. Stručně řečeno, výhrady proti skutkovým zjištěním –
ať již uplatněným regulérně či nikoliv – nemohou být relevantním hlediskem pro
hodnocení, zda je rozhodnutí zásadního právního významu. Judikatura dovolacího
soudu je pak ustálena v závěru, že zjišťuje-li soud z obsahu smlouvy (případně
jednostranného právního úkonu), a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu §
35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „obč. zák.“), co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke
skutkovým zjištěním, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a
povinnosti účastníků právního vztahu, jde o aplikaci práva na zjištěný skutkový
stav, tedy o právní posouzení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10.
1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek 10/2000 pod č. 73, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001,
sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 3/2002 pod č.
46).
Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, které je – jak vyplývá z
výkladu podaného výše – vyloučeno z přezkumu, že obsahem dohody o právním
zastoupení ze dne 5. 2. 1992 a plné moci z téhož dne bylo poskytnutí právní
pomoci spočívající jednak ve vedení restitučního sporu proti povinným osobám
časově vázané na trvání předmětného soudního sporu (poslední rozhodnutí v
restituční věci nabylo právní moci 19. 11. 1999) a jednak v úkonech
souvisejících (jen) s předáním a převzetím nemovitostí (tyto žalobce provedl
již v roce 1994). Namítá-li žalobce nesprávné právní posouzení otázky zániku
příkazu a potažmo promlčení uplatněného nároku, je jeho argumentace založena na
nesouhlasu s výkladem obsahu dohody o právním zastoupení a plné moci provedeným
odvolacím soudem, konkrétně na předpokladu, že se účastníci dohodli na zmocnění
bez věcného či časového omezení, z čehož pak dovozuje, že příkazní smlouva
zanikla až odvoláním ze strany žalovaného, které mu bylo doručeno 12. 12. 2004,
takže promlčecí doba začala plynout 13. 12. 2004 a nárok není promlčen. Jinak
řečeno, kritiku právního závěru, na němž napadené rozhodnutí spočívá, vybudoval
dovolatel na jiném skutkovém základu, než z jakého vycházel odvolací soud.
Uvedená argumentace je tak typickým případem neregulérního uplatnění dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., a proto ji dovolací soud ponechal
při posuzování přípustnosti dovolání z hlediska § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
bez povšimnutí. Tím rovněž odpadá nutnost zhodnotit, zda dovolatelem výslovně
formulované otázky – „1. zda v případě smlouvy o právní pomoci, zahrnující
nejen zastupování u soudu, ale i další předmět, tato smlouva zaniká právní mocí
posledního rozhodnutí státního orgánu ve věci, nebo až její výpovědí či
odvoláním smlouvy nebo plné moci, 2. zda smlouva o právní pomoci, uzavřená s
advokátem, obsahující klausuli o provádění všech právních úkonů, spojených s
převzatou správou domu a plná moc, vymezující zmocnění advokáta totožně, mohou
být považovány za smlouvu, resp. plnou moc, s věcným či časovým omezením
předmětu právních služeb, advokátem poskytovaných, 3. kdy skutečně vzniká v
případě advokáta nárok na vyúčtování poskytnuté služby, když vyhl. č. 177/96
Sb. – advokátní tarif, neumožňuje, aby advokát požadoval (mimo zálohu, dle
dikce vyhlášky pouze jedinou) dílčí plnění za poskytnuté právní služby a kdy
tedy nastává počátek promlčecí doby, 4. zda na odměnu advokáta se vztahuje
ustanovení § 732 ObčZ, tedy ustanovení, podle něhož zanikla-li příkazní smlouva
odvoláním, je příkazce povinen nahradit příkazníku náklady vzniklé do odvolání,
utrpěnou škodu a přísluší-li příkazníkovi odměna, i její část odpovídající
provedené práci“ – jsou zásadního právního významu. Druhá otázka má z pohledu
výše uvedené judikatury skutkovou povahu a posouzení zbývajících není pro
řešení souzené věci určující. Ke třetí otázce se poznamenává, že Nejvyšší soud
již judikoval (srov. rozsudek ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1475/2008),
že v závazkovém právním vztahu založeném smlouvou o poskytování právní pomoci
(služeb) jsou – pokud jde o odměnu – advokát věřitelem a klient dlužníkem
(srov. § 488 obč. zák.). Okolnost, kdy advokát – při absenci jiného určení doby
plnění (zákony č. 128/1990 Sb. a č. 85/1996 Sb., advokátní tarify, ani jiný
právní předpis dobu plnění nestanoví a tato nebyla určena ani rozhodnutím) –
vyzval klienta k zaplacení odměny a učinil ji tak splatnou (§ 563 obč. zák.),
není z hlediska promlčení určující. Promlčecí doba totiž začne běžet již den
poté, co právo na odměnu (objektivně) vzniklo, protože tímto dnem mohl advokát
své právo vykonat, tj. odůvodněně je uplatnit žalobou u soudu. V případě, že
právní vztah založený smlouvou o poskytování právní pomoci (služeb) zanikl
splněním, vzniklo advokátovi právo na odměnu dnem splnění. Dovodil-li odvolací
soud, že právní vztah založený mezi účastníky příkazní smlouvou (dohodou o
právním zastoupení) zanikl vykonáním veškeré činnosti, k níž se příkazník
zavázal, tj. zanikl splněním, a to ke dni nabytí právní moci rozhodnutí
Nejvyššího soudu v restitučním sporu vedeném žalovaným (19. 11. 1999), a tento
den byl určující pro počátek tříleté promlčecí doby, je jeho závěr o promlčení
práva na odměnu uplatněného žalobou podanou 12. 12. 2007 v souladu s uvedenou
judikaturou.
Nezbývá než dodat, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí nemá oporu námitka
dovolatele, že odvolací soud nevyložil obsah příkazní smlouvy, nýbrž jen plné
moci. Dovolatel patrně přehlédl, že odvolací soud, který sice při výkladu
použil obraty svádějící k takové interpretaci (např. žalobce byl/nebyl zmocněn,
lze předmětnou plnou moc vyložit), vycházel z toho, že „... spočívá-li příkaz v
konání právních úkonů, vystupuje příkazník jako zástupce příkazce; příkazní
smlouva tedy představuje ve smyslu § 23 obč. zák. dohodu o plné moci ...“.
Ostatně na straně páté odůvodnění odvolací soud odkazuje výslovně na obsah
příkazní smlouvy, takže o tom, že se jedná o výklad mezi účastníky uzavřené
dohody, není pochyb.
Při posouzení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
nemůže být přihlédnuto (vyjma případu, o který zde nejde, kdy by samotná vada
řízení splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv.
„spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních) k
okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm.
a/ o.s.ř. Takovou je námitka dovolatele, že odvolací soud za účelem výkladu
právního úkonu neučinil žádné důkazy, zejména nevyslechl žalovaného.
Nepřípustné dovolání proto dovolací soud odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, §
218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §
243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. Žalovaný má právo na náhradu
účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátkou v
dovolacím řízení. Výši odměny dovolací soud určil podle ustanovení § 1 odst. 1,
§ 2, § 3 odst. 1 bod 5., odst. 3, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst.
1, věty první, vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj.
částkou 10.000,- Kč. Součástí nákladů je dále paušální částka náhrady za jeden
úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 1, 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a náhrada za daň z
přidané hodnoty ve výši 2.060,- Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 16. prosince 2011
JUDr. Pavel K r b e k, v. r.
předseda senátu