33 Cdo 2001/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve
věci žalobce Ing. M. B., zastoupeného Mgr. Petrou Schinnenburgovou, advokátkou
se sídlem v Praze 10, V Nových Domcích 13, proti žalované M & M reality
holding, a. s. se sídlem v Praze 1, Krakovská 1675/2, identifikační číslo
27487768, zastoupené Mgr. Janem Kaplanem, advokátem se sídlem v Pardubicích,
náměstí Republiky 2686, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Okresního soudu v
Pardubicích pod sp. zn. 15 C 7/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích ze dne 18. prosince
2013, č. j. 18 Co 529/2013-67, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
30. 7. 2013, sp. zn. 15 C 7/2013-45, zamítl návrh žalobce na prominutí zmeškání
lhůty k podání žaloby o zrušení rozhodčího nálezu rozhodce JUDr. Štefana
Páleníka z 14. 11. 2011, č. j. R 014/2011-58 (výrok I.), zamítl žalobu o
zrušení rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem JUDr. Štefanem Páleníkem ze dne
14. 11. 2011, č. j. R 014/2011-58 (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení
(výrok III.). Vzal za prokázané, že ve sporu účastníků řízení vydal dne 14. 11.
2011 rozhodce JUDr. Štefan Páleník rozhodčí nález, jímž zamítl žalobu žalobce o
zaplacení částky 50.000,- Kč s příslušenstvím. Rozhodčí nález byl doručen
zástupkyni žalobce 23. 11. 2011. Jelikož žaloba o zrušení rozhodčího nálezu
byla podána až 2. 8. 2012 (tj. po uplynutí tří měsíců od doručení nálezu té
straně, která se domáhá jeho zrušení), v situaci, kdy byl zamítnut návrh na
prominutí zmeškání lhůty k jejímu podání, soud prvního stupně zamítl žalobu pro
opožděnost. Vysvětlil, že v řízení je nutno aplikovat zákon č. 216/1994 Sb., o
rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „z. r. ř.“) ve znění
účinném do 31. 3. 2012, a to se zřetelem k okamžiku uzavření rozhodčí doložky
(13. 3. 2008). Uvedené pak znamená, že podle § 32 odst. 1 z. r. ř. nebyl návrh
na zrušení rozhodčího nálezu podán v zákonné lhůtě.
Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 18. 12.
2013, č. j. 18 Co 529/2013-67, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; současně
rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dovodil,
že nejsou předpoklady pro prominutí zmeškání lhůty. Ve vztahu k závěru o
opožděnosti žaloby uzavřel, že podle § 32 odst. 1 z. r. ř. i ve znění po novele
provedené zákonem č. 19/2012 Sb., musí být lhůta tří měsíců pro podání žaloby o
zrušení rozhodčího nálezu vždy dodržena. Odvolací soud má zato, že druhá věta §
32 odst. 1 z. r. ř. v novelizovaném znění se nevztahuje ke lhůtě tří měsíců k
podání žaloby, nýbrž ukládá soudu rozhodujícímu o takové (včasné) žalobě
zkoumat, zda nejsou dány ve sporu ze spotřebitelské smlouvy důvody pro zrušení
rozhodčího nálezu podle § 31 písm. a) až d) nebo h) z. r. ř. V zájmu právní
jistoty není přijatelné, aby bylo možno podat žalobu o zrušení rozhodčího
nálezu v neomezené lhůtě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání,
které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), maje obsahově (§ 41 odst. 2 o. s. ř.)
zato, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního
práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Domnívá se, že odvolací soud (a potažmo i soud prvního stupně) přijal nesprávný
právní závěr, o opožděnosti žaloby o zrušení rozhodčího nálezu. Zdůrazňuje, že
žalobu o zrušení rozhodčího nálezu podal proto, že sjednaná rozhodčí smlouva je
neplatná, neboť byla uzavřena v rozporu s ustanoveními na ochranu spotřebitele
obsaženými v § 52 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.“) a obsahem obchází zákon. Ustanovení čl. II. bodu 1. zákona č. 19/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o
výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, a další související
zákony, neupravuje otázku aplikace procesních předpisů pro řízení o zrušení
rozhodčího nálezu vydaného před účinností novely. V tomto řízení zahájeném po
účinnosti zákona č. 19/2012 Sb., které není rozhodčím řízením, nutno postupovat
podle procesních předpisů platných (a účinných) v době zahájení řízení o
zrušení rozhodčího nálezu. Proto podal-li žalobu o zrušení rozhodčího nálezu
dne 2. 8. 2012, mělo být v řízení postupováno podle zákona č. 216/1994 Sb. ve
znění účinném od 1. 4. 2012. Jestliže pak podle § 32 odst. 1 věty druhé z. r. ř. platí, že byl-li rozhodčí nález vydán ve sporu ze spotřebitelské smlouvy a
návrh na jeho zrušení podal spotřebitel, soud vždy přezkoumá, zda nejsou dány
důvody pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. a) až d) nebo h), znamená
to, že jde o výjimku z § 32 odst. 1 věty prvé z. r. ř., podle něhož musí být
žaloba o zrušení rozhodčího nálezu podána ve lhůtě tří měsíců od doručení
rozhodčího nálezu té straně, která se zrušení rozhodčího nálezu domáhá. Jinými
slovy řečeno, domáhá-li se žalobce jako spotřebitel zrušení rozhodčího nálezu
ve sporu ze spotřebitelské smlouvy, z důvodu podle § 31 písm. b) z. r. ř., tj. z důvodu neplatnosti rozhodčí smlouvy, není omezen lhůtou tří měsíců, a soud je
povinen i po uplynutí této lhůty zkoumat, zda nejsou dány důvody pro zrušení
rozhodčího nálezu podle § 31 písm. a) až d) nebo h) z. r. ř. V tomto výkladu
jej utvrzuje znění § 35 z. r. ř., které připouští, aby ve sporech ze
spotřebitelských smluv, mohl být po nařízení výkonu rozhodčího nálezu podán -
bez ohledu na uplynutí tříměsíční lhůty – návrh na zastavení probíhajícího
výkonu rozhodnutí, řízení o výkonu rozhodnutí přerušeno, a dotčená povinná
strana vyzvána k podání žaloby o zrušení rozhodčího nálezu. Odvolací soud sice
otázku včasnosti žaloby posuzoval podle zákona č. 216/1994 Sb. ve znění zákona
č. 19/2012 Sb., avšak nesprávně dovodil, že věta druhá § 32 odst. 1 z. r. ř. v
novelizovaném znění nemá vliv na požadavek dodržení lhůty k podání žaloby.
Přitom podle jejího systematického zařazení je patrný úmysl zákonodárce
vztáhnout ji k otázce lhůty pro podání žaloby o zrušení rozhodčího nálezu. Žalovaná navrhla dovolání jako nedůvodné zamítnout. Podle § 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II. bod 1. zákona č. 404/2012
Sb. a čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), dovoláním
lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti
rozsudku odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a napadené
rozhodnutí závisí na otázce včasnosti žaloby o zrušení rozhodčího nálezu
vydaného před 1. 4. 2012 v řízení o jeho zrušení zahájeném po 1. 4. 2012, která
dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena, a její řešení bylo určující pro
rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolání není důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (§ 242
odst. 1 o. s. ř.), vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej
dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
V mezích jediného přípustného dovolacího důvodu se dovolací soud zabýval v
první řadě otázkou, v jakém znění má být při posuzování dovoláním vymezené
otázky použit zákon č. 216/1994 Sb., tzn., zda ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 19/2012 Sb., či ve znění citované novely. Odvolací soud veden
úvahou, že na řízení o zrušení rozhodčího nálezu, který byl vydán před
účinností zákona č. 19/2012 Sb., je nutno v řízení o zrušení rozhodčího nálezu
- byla-li žaloba o jeho zrušení podána po 1. 4. 2002 - aplikovat zákon č.
216/1994 Sb. ve znění účinném od 1. 4. 2012, otázku včasnosti podané žaloby
poměřoval ustanovením § 32 odst. 1 z. r. ř. v novelizovaném znění.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle čl. II bodu 1. zákona č. 19/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 216/1994
Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších
předpisů, a další související zákony, rozhodčí řízení zahájená přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona, včetně řízení v případě sporů ze
spotřebitelských smluv, se dokončí podle dosavadních právních předpisů.
Podle § 32 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. ve znění účinném do 31. 3. 2012,
návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem musí být podán do tří měsíců od
doručení rozhodčího nálezu té straně, která se zrušení rozhodčího nálezu
domáhá, nestanoví-li tento zákon jinak.
Podle § 32 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. ve znění účinném od 1. 4. 2012 návrh
na zrušení rozhodčího nálezu soudem musí být podán do tří měsíců od doručení
rozhodčího nálezu té straně, která se zrušení rozhodčího nálezu domáhá,
nestanoví-li tento zákon jinak. Byl-li rozhodčí nález vydán ve sporu ze
spotřebitelské smlouvy a návrh na jeho zrušení podal spotřebitel, soud vždy
přezkoumá, zda nejsou dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31
písm. a) až d) nebo h).
Nejvyšší soud již v bodu XII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze 17. června 1998, Cpjn 19/98, k výkladu ustanovení zákona č.
328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání - a tento názor zopakoval i v rozsudku ze
dne 15. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, publikovaném pod č. 21/2005
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - zdůraznil, že „z povahy procesního
práva plyne, že změny, které přináší procesní právo nové, mohou působit výlučně
ode dne nabytí účinností nového zákona, a to i pro řízení, jež byla zahájena
před jeho účinností. Účinky procesních úkonů účastníků i soudu, které s nimi
spojovala či nespojovala dřívější procesní úprava, však zůstávají
zachovány“ (zásada vyjádřená výslovně ve vztahu k občanskému soudnímu řízení v
§ 355 zákona č. 99/1963 Sb. nebo v Části dvanácté, Hlavě I bodu 1 zákona č.
30/2000 Sb.). V případě procesních vztahů platí nové právo i ve věcech před
jeho účinností zahájených, ale dosud neskončených (Steiner: K problematice
nepřípustnosti retroaktivity právních norem, Právník č. 1/94-3,5). Přitom je
ovšem též na místě poukázat na skutečnost, že tato zásada může být prolomena,
neboť rozhodující jsou vždy konkrétní přechodná ustanovení v nových procesních
předpisech, která mohou stanovit, že řízení započatá přede dnem účinnosti
nového předpisu se dokončí podle dosavadních předpisů (případně něco
obdobného). Nestanoví-li však nic jiného, případně pokud nestanoví vůbec nic,
výše uvedená zásada platí (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 2. února
2006, sp. zn. II. ÚS 512/05).
V souladu s principem zákazu retroaktivity procesních norem je vyloučeno, aby v
řízení o zrušení rozhodčího nálezu, který byl vydán před účinností zákona č.
19/2012 Sb., mohla být v řízení o jeho zrušení zahájeném po 1. 4. 2012
aplikována ustanovení zákona č. 216/1994 Sb. v novelizovaném znění. Je-li
smyslem řízení o zrušení rozhodčího nálezu umožnit dotčené straně uplatnit
existenci vad, jimiž (by) trpělo řízení před rozhodci ad hoc i řízení před
stálým rozhodčím soudem, příčí-li se takové vady základním zásadám, na nichž
spočívá rozhodčí řízení, potom (v zájmu právní jistoty) nelze skončená rozhodčí
řízení napadat v řízení o zrušení rozhodčího nálezu z důvodů zavedených až po
tomto okamžiku, v nově založených lhůtách či bez ohledu na ně. K námitce
dovolatele, že přechodná ustanovení zákona č. 19/2012 Sb. řeší pouze užití
novelizovaných ustanovení v probíhajících rozhodčích řízeních a již nikoli v
občanském soudním řízení, v němž je uplatňován požadavek na zrušení vydaného
rozhodčího nálezu, neboť jde o samostatné řízení, nutno uvést, že řízení o
zrušení rozhodčího nálezu je sice řízením odlišným od rozhodčího řízení, které
probíhá podle občanského soudního řádu, avšak lhůtu k podání žaloby a taxativní
důvody pro zrušení rozhodčího nálezu určuje zákon č. 216/1994 Sb.
Nesprávně proto odvolací soud v řízení postupoval při řešení otázky včasnosti
žaloby o zrušení rozhodčího nálezu podle § 32 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. ve
znění účinném od 1. 4. 2012, ačkoli správně měl vycházet z jeho znění do 31. 3.
2012.
Přes shora uvedené však napadený rozsudek obstojí z jiných důvodů jako věcně
správný.
Odvolací soud založil své rozhodnutí (stejně jako soud prvního stupně) na
závěru o opožděnosti žaloby o zrušení rozhodčího nálezu, přičemž tento názor
sdílí i dovolací soud (se shora uvedenou výhradou k použitému znění § 32 odst.
1 zákona č. 216/1994 Sb.). Ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního
stupně, z nichž odvolací soud vycházel a vychází z nich i soud dovolací (§ 241a
odst. 6 o. s. ř.), vyplývá, že rozhodčí nález rozhodce JUDr. Štefana Páleníka
ze dne 14. 11. 2011, č. j. R 014/2011-58, byl doručen právní zástupkyni žalobce
23. 11. 2011, která dne 2. 8. 2012 podala žalobu o jeho zrušení. Z této časové
posloupnosti plyne, že návrh na zrušení rozhodčího nálezu byl podán po uplynutí
zákonné lhůty podle § 32 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. ve znění účinném do 31.
3. 2012.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné
[§ 243d písm. a) o. s. ř.], a dovolání žalobce zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že
žalované, která by podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142
odst. 1 o. s. ř. měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné účelně
vynaložené náklady nevznikly. Náklady spojené s vyjádřením k dovolání, jež bylo
sepsáno advokátem, nelze považovat za účelně vynaložené. Nelze pominout, že
právo na náhradu nákladů procesně úspěšného účastníka řízení ve smyslu § 142
odst. 1 o. s. ř. dopadá jen takové jeho náklady, které byly potřebné k účelnému
uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.
Sepis vyjádření k dovolání, jako úkon právní služby, není účelně vynaloženým
nákladem, neobsahuje-li vyjádření fundovanou polemiku s dovolatelem tvrzenými
důvody podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř., přičemž žalovaná pouze konstatuje „že
výklad žalobce předmětných ustanovení zákona o rozhodčím řízení by znamenal
drastický zásah do právní jistoty u desítek tisíc rozhodčích nálezů vydaných od
přijetí zákona č. 216/1994 Sb., porušení zásady rovnosti stran a procesní
spravedlnosti a do jisté míry i prolomení zásady rei iudicatae.“
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. února 2016
JUDr. Václav Duda
předseda senátu