33 Cdo 2010/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a
soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně Správy služeb
hlavního města Prahy, příspěvkové organizace se sídlem v Praze 8, Kundratka
19/1951, identifikační číslo 70889660, zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, CSc.,
advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova 17/1158, proti žalovanému R. B.,
zastoupenému opatrovníkem JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem v Praze 1,
Křemencova 185/1, o 107.350,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 28 C 227/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2012, č. j. 58 Co 514/2011-73, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
6.921,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího
Brože, CSc., advokáta.
Dovolání proti v záhlaví uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze,
kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. srpna 2011,
č. j. 28 C 227/2010-36, v části, jíž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit
žalobkyni částku 107.350,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, a bylo
rozhodnuto o nákladech řízení, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b)
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II. bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o. s. ř.“), a nebylo
shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený
rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm
řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3
o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam
[odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. V rovině dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávného právního posouzení) přisuzuje žalovaný rozhodnutí odvolacího soudu
zásadní právní význam, neboť má zato, že v souzené věci nebyly respektovány
závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2010, sp. zn. 21 Cdo 4546/2009, a výklad podaný odvolacím soudem jde contra legem. Má zato,
že není důvod, aby byla jinak posuzována situace při odtahu vozidla pro čištění
silnice a jinak pokud vozidlo představovalo překážku provozu. Již v rozsudku ze dne 24. září 2008, sp. zn. 25 Cdo 813/2007, Nejvyšší
soud přijal závěr, podle něhož „z dikce ustanovení § 45 odst. 4 zákona o
silničním provozu (viz zákon č. 361/2000 Sb.) jednoznačně plyne, že
provozovatel vozidla tvořícího překážku provozu na pozemní komunikaci je
povinen uhradit náklady spojené s odstraněním tohoto vozidla vzniklé
vlastníkovi pozemní komunikace nebo osobě, jež je na základě smluvního vztahu s
vlastníkem pozemní komunikace oprávněna odstranit vozidlo tvořící překážku
provozu na pozemní komunikaci“. Tamtéž dodal, že „za odstranění vozidla z
pozemní komunikace ve smyslu § 45 zákona o silničním provozu nemůže být
považováno pouze jeho prosté odtažení, ale i následné umístění tam, kde toto
vozidlo nebude představovat překážku provozu. S ohledem na obecnou prevenční
povinnost, tedy povinnost předcházet vzniku škod, zakotvenou ustanovením § 415
obč. zák., jež se vztahuje na všechny účastníky občanskoprávních vztahů, nelze
přičítat k tíži vlastníka pozemní komunikace, resp. osoby oprávněné k
odstranění vozidla, pokud v zájmu zabránění vzniku škody vozidlo umístí na
parkovišti s nepřetržitou ostrahou.
Smyslem a účelem zákona o silničním provozu
je zejména stanovit pravidla zabezpečující ochranu veřejnému zájmu - provozu na
pozemních komunikacích; po vlastníkovi pozemní komunikace však nelze
spravedlivě požadovat, aby nesl náklady vynaložené v souvislosti s plněním
povinností uložených mu tímto zákonem v zájmu zabezpečení provozu na pozemní
komunikaci, byl-li provoz ohrožen jednáním třetí osoby. Je-li tedy odtažení
vozidla spojeno s jeho umístěním na střeženém parkovišti, jsou i s tím spojené
náklady nákladem na odstranění vozidla ve smyslu § 45 odst. 4 zákona o
silničním provozu. Ostatně ani Ústavní soud ve výše citovaném nálezu (rozuměj
nálezu ze dne 6. listopadu 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, publikovaném ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 2003, sv. 31, s. 149, pod č. 128)
nerozlišoval mezi náklady vlastního odtahu a náklady spojenými s umístěním
vozidla na střeženém parkovišti“. Tak jako ve věci sp. zn. 25 Cdo 813/2007 jde
i v nyní projednávané o situaci předvídanou ustanovením § 45 odst. 4 zákona o
silničním provozu, který upravuje postup v případech, kdy se vozidlo stalo
„překážkou provozu“ na pozemní komunikaci a kdy o jeho odstranění na náklad
jeho provozovatele rozhoduje policista nebo strážník obecní policie, zatímco ve
věci sp. zn. 21 Cdo 4546/2009 šlo o výklad § 19 odst. 5 a 6 zákona č. 13/1997
Sb., o pozemních komunikacích. Nesouhlas dovolatele s právním posouzením věci
odvolacím soudem tak nemůže vést k závěru o zásadním právním významu dovoláním
napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a o přípustnosti dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. Při posouzení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže být přihlédnuto (vyjma případu, o který zde nejde, kdy by samotná
vada řízení splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o
tzv. „spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních)
ani k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci). Ty jsou představovány námitkou, že se odvolací
soud nevypořádal se všemi blíže označenými odvolacími argumenty žalovaného,
které byly podle jeho názoru způsobilé zvrátit rozhodnutí soudu prvního stupně. Vznáší-li dovolatel výhrady vůči výroku o nákladech řízení, nelze
pominout, že rozhodnutí o nákladech řízení má, jde-li o jeho formu, vždy povahu
usnesení (§ 167 odst. 1 ve spojení s § 211 o. s. ř.), byť je začleněno do
rozsudku soudu a stává se proto formálně jeho součástí. Přípustnost dovolání
proti usnesení upravují ustanovení § 237 až 239 o. s. ř. Přípustnost dovolání
podle § 237 o. s. ř. nepřichází v úvahu, neboť usnesení o nákladech řízení není
rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna
2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Ustanoveními § 238, 238a a § 239 o. s. ř.
není
přípustnost dovolání rovněž založena, neboť rozhodnutí odvolacího soudu o
nákladech řízení nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů. Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl [§ 243b odst. 5, věta první,
§ 218 písm. c) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §
243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný má právo na
náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování
advokátem v dovolacím řízení. Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000
Sb. (srov. nález ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaný ve
Sbírce zákonů České republiky pod č. 116/2013), výši mimosmluvní odměny
dovolací soud určil podle ustanovení § 1 odst. 1, 2, § 2, § 6 odst. 1, § 7 bod
5., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 5.420,- Kč.
Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k
dovolání) ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka
1.201,20 Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3, § 151 odst.
2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný (povinný) dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí,
může žalobkyně (oprávněná) podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 19. prosince 2013
JUDr. Václav Duda
předseda senátu