33 Cdo 2019/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci
žalobce Ing. B. V., podnikajícího ve sdružení REALITY – FUTURE se sídlem v
Praze 5, U Trojice 1042/2, identifikační číslo 69831807, zastoupeného Mgr.
Jiřím Šlencem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 148, proti
žalovanému Ing. S. H., zastoupenému JUDr. Oldřichem Hrádkem, advokátem se
sídlem v Praze 3, Slavíkova 6, o zaplacení 87.500,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 152/2008, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2009, č.j. 21
Co 442/2009-75, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení částky 175.000,-Kč s příslušenstvím. Uvedl, že pro žalovaného obstaral prodej jeho nemovitostí a žalovaný mu
nezaplatil sjednanou zprostředkovatelskou odměnu. Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. dubna 2009,
č. j. 13 C 152/2008-57, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci
175.000,-Kč se specifikovaným příslušenstvím do tří dnů od právní moci rozsudku
a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne
29. 11. 2003 smlouvu (ve znění pozdějších dodatků), v níž se žalobce zavázal
pro žalovaného zajistit prodej „jednotky č. 1112/023, jiný nebytový prostor –
rozestavěno, v domě č. p. 1112 na stavebním pozemku p. p. č. 1798/9 na adrese
P., včetně podílu na společných částech domu a stavebního pozemku p. p. č. 1798/9, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu Praha-město, pro
k. ú. H., obec P., okres hl. město Praha, vše ve vlastnictví objednatele“ (dále
jen předmětné nemovitosti“, popř. „nemovitosti“) s tím, že „závazek zahrnuje
vyřízení potřebných formalit k zajištění kupujícího a vypracování kupní smlouvy
včetně návrhu na vklad práva vlastnického“ (bod I. smlouvy). V bodě II. smlouvy
bylo sjednáno, že „nabídková cena jednotky, včetně podílu na společných částech
domu a stavebního pozemku dle bodu I této smlouvy je 14.000,- Kč/m2“. Za
obstarání záležitosti dle smlouvy byla sjednána odměna žalobce ve výši „5% z
prodejní ceny nemovitostí“ (bod III. smlouvy). Kupní smlouvou ze dne 11. 7. 2005 prodal žalovaný předmětné nemovitosti obchodní společnosti TR Service, s. r. o. za sjednanou kupní cenu 1,750.000,-Kč. S toutéž obchodní společností
předtím (dne 1. 1. 2005) uzavřel „Mandátní smlouvu a smlouvu o spolupráci“, v
níž se zavázal zaplatit jí za zde specifikované úkony týkající se předmětných
nemovitostí, které pro něho provede, odměnu ve výši 1,750.000,-Kč. Dne 22. 3. 2006 vystavil žalobce žalovanému fakturu na částku 175.000,- Kč s tím, že tato
částka představuje jeho odměnu za provedenou zprostředkovatelskou činnost při
prodeji předmětných nemovitostí a je splatná 6. 4. 2006. Dne 30. 11. 2006
zaslal žalobce žalovanému upomínku, v níž stanovil splatnost požadované částky
(tj. 175.000,- Kč) na 14. 12. 2006. Žalovaný žalobci částku 175.000,- Kč
nezaplatil. Na základě zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně
posoudil právní vztah účastníků jako vztah ze smlouvy o obstarání věci a
poměřoval jej ustanovením § 733 obč. zák. Žalovaný v průběhu řízení navrhl, aby
do výše žalované částky byla proti pohledávce žalobce započtena jeho splatná
pohledávka za žalobcem z titulu náhrady škody v celkové výši 266.000,-Kč,
kterou mu měl žalobce způsobit tím, že v kupní smlouvě, jejíž text koncipoval,
„nezahrnul povinnost platící strany zaplatit ještě DPH“ a on pak musel v lednu
2006 uhradit daň z přidané hodnoty ve výši 19% z kupní ceny.
Soud prvního
stupně tuto kompenzační námitku hodnotil jako uznání žalobou uplatněného práva
co do důvodu i výše (uzavřel, že „pokud pohledávka žalobce byla kompenzována,
pak existuje a je důvodná a její specifikace odpovídá rozsahu, který je
požadován žalobcem v žalobním návrhu“). Dospěl k závěru, že žalovaný v řízení
neprokázal existenci pohledávky za žalobcem z titulu náhrady škody; žalobce
totiž neporušil žádnou svou právní povinnost, neboť žalovaný souhlasil bez
připomínek s obsahem kupní smlouvy, jejíž text pro něho žalobce vytvořil. Neexistuje-li pohledávka, která má být započtena, nemůže v tomto směru uspět
ani obrana žalovaného. Neopodstatněnou shledal rovněž námitku žalovaného, že
žaloba byla podána předčasně. Uzavřel, že nastaly podmínky pro zaplacení kupní
ceny a tudíž i podmínky pro úhradu obstaravatelské odměny a je přitom
nepodstatné, zda kupující žalovanému (prodávajícímu) kupní cenu za převedené
nemovitosti skutečně již zaplatil. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. prosince 2009, č. j. 21 Co
442/2009-75, změnil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku,
jímž bylo vyhověno žalobě co do částky 87.500,-Kč s příslušenstvím tak, že
žalobu v tomto rozsahu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení. Nepřisvědčil závěru soudu prvního stupně, že samotným uplatněním kompenzační
námitky došlo ze strany žalovaného k uznání práva co do důvodu i výše; námitku
započtení pohledávek posoudil jako způsob obrany žalovaného ve sporu. Vycházeje
z důkazů provedených soudem prvního stupně, na rozdíl od něho uzavřel, že podle
ujednání účastníků obsaženého v článku III. smlouvy o obstarání věci činí
odměna žalobce za obstarání prodeje předmětných nemovitostí 87.500,- Kč, neboť
tato částka odpovídá 5% ze sjednané kupní ceny nemovitostí (tj. z
1,750.000,-Kč). Do kupní ceny nemovitostí nelze započítávat částku, kterou měl
žalovaný od kupujícího obdržet na základě jejich mandátní smlouvy a smlouvy o
spolupráci. Skutečnost, že žalobce se smluvně zavázal pro žalovaného obstarat
prodej nemovitostí za vyšší kupní cenu, resp. vyhledat kupce, který je
připraven (ochoten) koupit nemovitosti žalovaného za kupní cenu 3,500.000,- Kč,
považoval z hlediska výše odměny žalobce za obstarání prodeje za nevýznamnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Oproti odvolacímu soudu
prosazuje názor, že odměna za zprostředkování měla být podle ujednání účastníků
obsaženého ve „Smlouvě o obstarání věci“ uzavřené 29. 11. 2003 vypočtena z
částky 3,500.000,- Kč, která byla dohodnuta jako cena, za níž měly být
nemovitosti nabízeny k prodeji. Má za to, že tato částka představovala i
skutečnou kupní cenu, kterou žalovaný za převáděné nemovitosti od kupujícího
obdržel. Pouze díky snaze žalovaného vyhnout se placení vysoké daně z převodu
nemovitostí byla v kupní smlouvě uvedena nižší kupní cena. Zbylá polovina
skutečně sjednané kupní ceny (tedy polovina z částky 3,500.000,- Kč) byla
„řešena“ formálně smlouvou, kterou žalovaný s kupujícím uzavřel 1. 1. 2005. K
těmto úvahám ho vede vědomost, že předmětem „Mandátní smlouvy a smlouvy o
spolupráci“ uzavřené dne 1. 1. 2005 byla činnost, ke které zmocnil žalovaný
jeho, a to plnou mocí z 8. 6. 2004. Žalobce je přesvědčen, že mu podle smlouvy
o obstarání věci náleží odměna ve výši 5% z částky 3,500.000,-Kč, neboť pro
žalovaného obstaral prodej, jehož skutečným výtěžkem byla uvedená částka. Nesprávným pak shledává rovněž závěr odvolacího soudu, že žalovaný jeho právo
neuznal do důvodu a výše. V této souvislosti připomíná, že žalovaný nesporoval
fakturu č. 01-03/2006 znějící na částku 175.000,- Kč a nevznesl ani námitky
proti dvěma upomínkám o zaplacení této částky. Protože žalovaný započtení
„prezentoval s cílem použít ho k zamítnutí žaloby“, měla být námitka započtení
hodnocena jako „faktické“ uznání závazku. Z uvedených důvodů žalobce navrhl,
aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným (§ 240 odst. 1 o. s. ř.)
při splnění podmínky uvedené v § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. a je přípustné podle
§ 237 odst 1. písm. a/ o. s. ř. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem. Z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci. Existenci vad řízení žalobce v dovolání nenamítá a z obsahu spisu se
nepodávají. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze
namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, zpochybnil žalobce
správnost skutkového zjištění odvolacího soudu, že jeho odměna za obstarání
prodeje nemovitostí žalovaného činila podle smluvního ujednání účastníků
87.500,- Kč. Především je přesvědčen, že odvolací soud nesprávně vyložil
ujednání obsažené v článku III. „Exkluzivní smlouvy o obstarání věci“ uzavřené
dne 29. 11. 2003, jestliže dovodil, že cena uvedená v článku II.
této smlouvy,
za kterou měl nemovitosti zájemcům nabízet, nebyla z hlediska výše jeho odměny
významná, neboť odměna se měla odvíjet od ceny kupní. Nadto prosazuje názor, že
skutečná kupní cena nemovitostí, jejichž prodej žalovanému zprostředkoval,
nečinila 1,750.000,- Kč, nýbrž 3,500.000,- Kč, a vytýká odvolacímu soudu, že
jeho zjištění kupní ceny je vadné. Zjišťuje-li soud obsah právního úkonu, a to i pomocí výkladu projevů vůle ve
smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000). Podle § 35 odst. 1 obč. zák. projev vůle může být učiněn jednáním nebo
opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost
o tom, co chtěl účastník projevit. Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony
vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření,
ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v
rozporu s jazykovým projevem. Citované ustanovení předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout
pochybnost, a pro ten případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají
soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem, a to zejména gramatickým,
logickým, systematickým a historickým. Kromě toho soud posoudí na základě
provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle účastníků v okamžiku uzavírání
smlouvy. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. přitom nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných
výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného
slovy, který učinili účastníci, byl vyložen v souladu se stavem, který
existoval v době učinění právního úkonu (použití zákonných výkladových pravidel
směřuje vždy pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který
účastník učinil, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době, kdy
byl úkon činěn). Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost
projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. Citovaná výkladová
pravidla se uplatní zejména v situaci, kdy účastníci řízení interpretují obsah
právního úkonu odlišným způsobem. Odvolací soud postupoval v posuzovaném případě v souladu se shora popsanou
metodou výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy, tedy obsah písemné smlouvy
uzavřené dne 29. 11. 2003 interpretoval správně nejen podle jeho jazykového
vyjádření, ale rovněž za použití logického a systematického výkladu smlouvy. Zatímco v článku II. této smlouvy se hovoří o „nabídkové“ ceně nemovitostí, v
článku III. si účastníci výslovně sjednali (tj. slovy vyjádřili), že za
obstarání záležitosti zaplatí objednatel (tj. žalovaný) obstaravateli (tj. žalobci) odměnu, která činí 5 % z „prodejní“ ceny nemovitostí uvedených v
článku I. smlouvy. Jestliže by pojem „prodejní cena“ užitý v článku III. smlouvy měl podle vůle smluvních stran vyjadřovat cenu, za kterou měl žalobce
nemovitosti zájemcům nabízet k prodeji, bylo by nelogické, aby byl v
předcházejícím článku II. použit jiný slovní výraz (tj.
„nabídková cena“) k
označení téhož. Z toho, že v článcích II. a III. smlouvy byly použity odlišné
pojmy, nelze než usuzovat, že výše odměny za obstarání prodeje se neměla
odvíjet od ceny, za kterou budou nemovitosti nabízeny k prodeji - jak prosazuje
žalobce - nýbrž od ceny, za kterou budou nemovitosti některému ze zájemců
prodány, tzn. od kupní ceny nemovitostí. Tento výklad podporuje i obsah
ujednání o úhradě odměny obstaravatele; tato odměna měla být „realizována“
stejným způsobem jako úhrada kupní ceny a obstaravateli bylo přiznáno právo
„započíst odměnu proti výplatě kupní ceny objednateli“. Navíc nelze přehlížet,
že cenu, za kterou měl žalobce nemovitosti zájemcům nabízet, nelze z textu
smlouvy zjistit, neboť v článku II. smlouvy se sice uvádí, že nabídková cena
jednotky, včetně podílu na společných částech domu a stavebním pozemku je
14,000,- Kč/m2, ze smlouvy se však nepodává ani rozloha bytové jednotky, ani
společných částí domu, popř. pozemku. Lze uzavřít, že odvolací soud při výkladu
smlouvy o obstarání věci nepochybil a dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3
o. s. ř. nebyl touto námitkou naplněn. V rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 3 o. s. ř. zpochybnil
žalobce rovněž správnost skutkového zjištění odvolacího soudu, že kupní cena
nemovitostí, jejichž prodej pro žalovaného obstaral, činila 1,750.000,- Kč. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba
považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu
vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z
provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za
řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v
hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo
které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti,
pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor. Skutkové zjištění nemá
oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností,
které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný
v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck,
pod C 8). Skutkové zjištění, že kupní cena nemovitostí, jejichž prodej žalobce pro
žalovaného obstaral, činila 1,750.000,- Kč, odvolací soud učinil především z
písemné kupní smlouvy uzavřené dne 1. 1. 2005 mezi žalovaným a TR SERVICE,
s.r.o. se sídlem v Praze 10, Radošovická 996/4. Tvrzení žalobce, že kupní cena
nemovitostí byla smluvními stranami sjednána na dvojnásobek ceny uvedené v
textu kupní smlouvy, neuvěřil, neboť nekorespondovalo s údaji uvedenými v kupní
smlouvě a nebylo žádným jiným důkazem podpořeno. Odvolací soud listinný důkaz
(kupní smlouvu) zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení § 132 o. s. ř. a v
jeho hodnocení tohoto listinného důkazu není zřejmý logický rozpor.
Svůj
skutkový závěr odvolací soud dostatečně vysvětlil a nelze mu z hlediska
způsobu, jakým k němu dospěl, ničeho vytknout. Ani touto námitkou tak nebyl
dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř. naplněn. Podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud
použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo sice aplikoval správný
právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry. V rámci uvedeného dovolacího důvodu žalobce odvolacímu soudu vytýká, že
pochybil, jestliže námitku započtení pohledávky žalovaného z titulu náhrady
škody proti jeho pohledávce z titulu odměny za obstarání věci, nevyhodnotil
jako uznání závazku. Podle § 558 obč. zák. uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do
důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. U promlčeného dluhu má
takové uznání tento právní následek, jen věděl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho
promlčení. Uznání dluhu je jednostranný právní úkon dlužníka adresovaný věřiteli, který
lze učinit až poté, co dluh vznikl. Účinky uznání, tj. vyvratitelná domněnka
existence dluhu, se váží k datu, kdy k písemnému uznání došlo (bylo
vyhotoveno), nikoliv k datu, kdy bylo doručeno. Totéž platí pro počátek běhu
promlčecí doby podle § 110 obč. zák. Pokud je však v písemném vyhotovení
projevu uvedena lhůta k plnění, promlčecí doba počíná jejím uplynutím. Kromě
obecných náležitostí předepsaných pro právní úkony (§ 34 a násl. obč. zák.) je
k jeho platnosti třeba písemná forma, vyjádření příslibu zaplatit dluh a
uvedení důvodu dluhu a jeho výše. Zákon nevyžaduje, aby se dlužník v uznávacím
projevu zavázal k plnění, nýbrž stačí, že z obsahu písemného projevu je zřejmé,
že si je své povinnosti plnit vědom. Není také nezbytné uvést výslovně důvod
dluhu přímo v uznávacím projevu, avšak uznávací projev musí obsahovat takové
údaje, z nichž za případné pomoci výkladu podle § 35 odst. 2 obč. zák. důvod
dluhu nepochybně vyplývá. Uvedení důvodu dluhu znamená označení, jakého dluhu
se uznání týká nebo v čem dluh (skutkově) spočívá. Výše označeného dluhu musí
být vyjádřena tak, aby byla objektivně určitelná. Nestačí, ví-li dlužník i
věřitel, o jaký dluh a v jaké výši se jedná, nýbrž - vzhledem k obligatorní
písemné formě úkonu - musí být tyto údaje obsaženy v písemném projevu vůle nebo
alespoň z něj musí bez pochybností vyplývat. Námitku započtení pohledávek uplatnil žalovaný v písemném podání ze dne 14. 4. 2008 (vyjádření k žalobě), v němž uvedl, že „vznáší námitku obrany ve výši
žalované částky z titulu škody, kterou mu svým jednáním způsobil žalobce“. Tento úkon žalovaného byl soudem prvního stupně vyhodnocen jako námitka
započtení pohledávek.
Při jednání soudu prvního stupně se zástupce žalovaného
započtení pohledávek výslovně dovolal s odůvodněním, že žalovaný má za žalobcem
splatnou pohledávku ve výši 266.000,- Kč z titulu náhrady škody; přednes
zástupce žalovaného byl soudem zaprotokolován. Odvolací soud nepochybil,
jestliže tyto úkony žalovaného nehodnotil jako jednostranný právní úkon
dlužníka mající náležitosti uvedené v § 558 obč. zák. V uvedených písemnostech
není především vůbec vyjádřena vůle žalovaného zaplatit žalobci jím
požadovanou částku 175.000,- Kč. Jinak řečeno, žalovaný nepřislíbil, že žalobci
dluh zaplatí. Z obsahu jeho písemného projevu není ani zřejmé, že si je své
povinnosti žalobci plnit vědom. Námitku započtení své údajné pohledávky za
žalobcem uplatňuje pouze pro případ, že by soud dospěl k závěru, že žaloba byla
podána po právu, tedy že má vůči žalobci dluh. Závěr odvolacího soudu, že ze
strany žalovaného nedošlo k uznání dluhu, je tudíž správný a ani dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nebyl uplatněn opodstatněně. Lze uzavřít, že žalobci se správnost napadeného rozhodnutí nepodařilo
zpochybnit; Nejvyšší soud proto dovolání bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.) zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.). O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalovanému, který by měl právo na
jejich náhradu, v tomto stádiu řízení náklady podle obsahu spisu nevznikly. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.