U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobkyně V. B., zastoupené JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou se sídlem v
Blansku, Svitavská 1, proti žalovanému M. Z., o 1.619.164,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 27 C 179/2009, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. srpna
2012, č. j. 8 Co 592/2012-291, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
179/2009-265, v zamítavých výrocích o věci samé a o náhradě nákladů řízení
vzniklých státu, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II
bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno
přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť hodnocením v
dovolání obsažené argumentace nelze dospět k závěru, že napadený rozsudek
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř). Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je
závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm
řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3
o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Bez významu je tudíž výhrada žalobkyně vůči závěru, že neprokázala postupné
předání částky 1.619.164,- Kč žalovanému. Nejde totiž o zpochybnění právního
posouzení věci, nýbrž o uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci. Podstatou této
dovolací námitky je výtka týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného
skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž
soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně
může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění
skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Správnost rozsudku
odvolacího soudu z hlediska takové výhrady nepřísluší dovolacímu soudu
přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází
ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. žalobkyně namítá, že soudy nesprávně posoudily otázku rozložení důkazního
břemene v situaci, kdy žalovaný podepsal šest příjmových dokladů na spornou
částku, jakož i faktury které mají prokazovat koupi pneumatik žalobkyní. Řešení
této otázky nečiní z napadeného rozsudku odvolacího soudu rozhodnutí zásadně
právně významné. Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za
řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto
o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu
rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná
podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla pro nečinnost účastníka (v
důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením § 120 odst. 1 větou
první o. s.
ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána a kdy tedy
výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti
této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá. Odvolacímu soudu nelze vytýkat nesprávný právní názor při posouzení věci z
hlediska důkazní povinnosti účastníků ve sporu. Rozsah důkazního břemene, tedy
okruh skutečností, které konkrétně musí ten který účastník prokázat, zásadně
určuje hmotněprávní norma, to znamená právní předpis, který je na sporný vztah
aplikován. Odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tedy kdo z
účastníků je povinen stanovený okruh skutečností prokázat a koho při nesplnění
této povinnosti stíhá nepříznivý následek v podobě neúspěchu ve sporu. Důkazní
břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z
existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o
toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. V řízení měla žalobkyně, dovozující pro sebe příznivé právní důsledky (právo na
zaplacení sporné částky), důkazní povinnost a břemeno důkazní prokázat
správnost obsahu listin, které předložila k důkazu. Jestliže žalovaný popřel,
že podle nich převzal od žalobkyně spornou částku, pak došlo k přenosu
důkazního břemene zpět na žalobkyni. Bylo na ní, aby jinými důkazními
prostředky (§ 125 o. s. ř.) prokázala pravdivost svého tvrzení. Podle rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 1996, sp. zn. 3 Cdon 1031/96, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura pod SJ 22/1997, totiž platí, že v případě, kdy
účastník popře pravost, resp. správnost soukromé litiny, pak účastníka, který
tuto listinu předložil k důkazu, stíhá důkazní povinnost a břemeno důkazní;
tento účastník tedy nese procesně nepříznivé následky toho, že se v řízení
nepodaří prokázat pravost či správnost soukromé listiny (srovnej rovněž
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99,
uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod označením C 103/2, ze dne 10. října 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98,
ze dne 29. června 2006, sp. zn. 33 Odo 988/2004 nebo ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. 23 Cdo 1722/2006). Rovněž v odborné právní literatuře v souvislosti se
srovnáním důkazní síly veřejné listiny, která je vymezena v § 134 o. s. ř., a
listiny soukromé (tj. té, která povahu listiny veřejné nemá) je zastáván názor,
že oproti listině veřejné, kde důkazní břemeno leží na tom, kdo popírá její
správnost, u soukromé listiny stačí „formální“ popření její správnosti druhým
účastníkem, aby nastoupila důkazní povinnost a důkazní břemeno toho účastníka,
který tvrdil skutečnosti, jež měly být prokázány soukromou listinou (srovnej
Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol., Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 7. vydání, Praha : C. H. Beck, 2006, str. 618.). Dovolatelka, citujíc z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98, jen dílčí závěry, pomíjí, že uvedený rozsudek není založen na
závěru, že potvrzení věřitele o splnění dluhu zakládá vyvratitelnou domněnku ve
smyslu § 133 o. s. ř.
(k tomu srovnej výklad k § 569 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku - Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M., a
kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha, C. H. Beck, 2009, s. 1671 –
1672); naopak vychází z toho, že „pokud se věřitel domáhá splnění dluhu, je na
něm, aby prokázal vznik splatné pohledávky vůči dlužníkovi (...) Kvitance je
tedy důkazem o tom, že věřitel prohlásil, že dlužník splnil dluh v kvitanci
uvedený a že na splnění zaplatil částku tam označenou. Zda toto prohlášení
dostačuje ke skutkovému zjištění, že k plnění skutečně došlo, posoudí soud v
rámci volného hodnocení důkazů (...) V souvislosti s hodnocením důkazu
soukromou listinou je třeba poukázat na hodnocení veřejné listiny, které je v §
134 o. s. ř. upraveno tak, že listiny vydané soudy nebo jinými státními
orgány v mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou zvláštními
předpisy prohlášeny za veřejné, potvrzují, že jde o nařízení nebo
prohlášení orgánu, který listinu vydal, a není-li dokázán opak, i
pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno; jde o projev tzv. legální teorie důkazní. Hodnocení důkazu soukromou listinou zákon zvlášť
neupravuje. Proto je třeba postupovat podle § 132 o. s. ř., vyjadřujícího
zásadu volného hodnocení důkazů, podle kterého důkazy hodnotí soud podle své
úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné
souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo,
včetně toho, co uvedli účastníci. Ze zákona ani z povahy věci nevyplývá, že by
pro hodnocení důkazů soukromými listinami bylo možno vyslovit jiné pravidlo,
než uvedené v § 132 o. s. ř.“. Nemohou se tak prosadit závěry dovolatelkou
citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2003, sp. zn. 29 Odo
180/2003, založeného na tom, že „kladné řešení otázky, zda účastník řízení
unesl důkazní břemeno, nemůže být založeno na pouhém popření skutečnosti, o
které platí vyvratitelná domněnka (§ 133 o. s. ř.) tímto účastníkem“. Argumentačně nepoužitelný je rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. října
2000, sp. zn. 29 Odo 2854/99, který se zabýval výkladem § 323 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v němž je v oblasti obchodněprávních vztahů
upravena vyvratitelná právní domněnka trvání uznaného závazku v okamžiku jeho
uznání. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud posoudil otázku rozložení důkazního
břemene v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz shora zmiňované
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 1996, sp. zn. 3 Cdon 1031/96, a ze
dne 29. června 2006, sp. zn. 33 Odo 988/2004) i s tím, jak je tato otázka
pojímána v odborné literatuře (srovnej Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, 618
s.). Výhradou vůči závěru odvolacího soudu o nevěrohodnosti její výpovědi
dovolatelka napadá samotné hodnocení důkazů. Již v rozsudku ze dne 30. října
1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č.8/1994, přitom Nejvyšší soud přijal závěr, podle něhož vady a
omyly při hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) nemohou být samy o sobě způsobilým
dovolacím důvodem. Podobně v rozsudku ze dne 27. ledna 2000, sp. zn. 20 Cdo
1802/99, dospěl k závěru, že okolnost, že žalovaný hodnotí důkazy odlišně,
nezakládá bez dalšího existenci dovolacího důvodu. Hodnocení důkazů se zřetelem
na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně
napadnout žádným dovolacím důvodem.
Při posouzení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
nemůže být přihlédnuto (vyjma případu, o který zde nejde, kdy by samotná vada
řízení splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv.
„spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních) k
okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
(řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci). Ty jsou představovány námitkou žalobkyně, že odůvodnění rozhodnutí soudů
obou stupňů jsou vnitřně rozporná.
Protože dovolání není přípustné ani proti nákladovým výrokům rozsudku
odvolacího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp.
zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek), dovolací soud je odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm.
c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovanému, který
by podle 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3
o. s. ř. měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. dubna 2014
JUDr. Václav D u d a
předseda senátu