ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci
žalobce Ing. T. L., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v
Praze 5, Štefánkova 48, proti žalovanému K. Š., zastoupenému JUDr. Petrem
Pavlíkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 159/56, o zaplacení
1,881.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp.
zn. 3 C 84/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
– pobočce v Olomouci ze dne 10. prosince 2009, č. j. 12 Co 322/2009-215, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
45.324,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Zdeňkem
Koschina, advokáta se sídlem v Praze 5, Štefánikova 48.
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 1,881.500,- Kč s tím, že tato
částka představuje nedoplatek kupní ceny, kterou mu měl žalovaný zaplatit podle
kupní smlouvy uzavřené dne 17. 1. 2005. Okresní soud v Jeseníku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. ledna 2009, č. j. 3 C 84/2005-157, žalobu o zaplacení 1,881.500,- Kč s 2,5 %
úrokem z prodlení od 15. 2. 2005 do zaplacení zamítl a rozhodl o nákladech
řízení. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne
10. prosince 2009, č. j. 12 Co 322/2009-215, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 2,5 % úroku z
prodlení z částky 1,881.500,- Kč od 15. 2. 2005 do 22. 2. 2005, a ve zbývajícím
rozsahu tento rozsudek změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci do 3
dnů od právní moci rozsudku 1,881.500,- Kč s 2,5 % úrokem z prodlení z této
částky od 23. 2. 2005 do zaplacení; současně rozhodl o nákladech řízení před
soudy obou stupňů. Soudy obou stupňů vycházely shodně ze zjištění, že účastníci (žalobce jako
budoucí prodávající a žalovaný jako budoucí kupující) uzavřeli dne 15. 12. 2004
smlouvu o budoucí kupní smlouvě, jejímž předmětem byly zde specifikované
pozemky; téhož dne byla žalobci předána záloha na kupní cenu ve výši 400.000,-
Kč. Dne 17. 1. 2005 uzavřeli účastníci kupní smlouvu, podle níž žalobce
žalovanému prodal zde specifikované pozemky za sjednanou kupní cenu 2,281.500,-
Kč; smluvními stranami bylo sjednáno, že kupní cena je vypořádávána podle
smlouvy o úschově uzavřené téhož dne jako smlouva kupní. Smlouvu o úschově
podepsali žalovaný jako „složitel“, žalobce jako „příjemce“ a jako „schovatel“
je ve smlouvě označena „Advokátní kancelář JUDr. J. S. a partneři se sídlem
Praha 1, Václavské náměstí 56, kterou zastupuje JUDr. L. M.“; ten také smlouvu
o úschově podepsal. Ve smlouvě o úschově je uvedeno, že dne 15. 12. 2004 složil
složitel (žalovaný) k rukám schovatele částku 400.000,- Kč jako zálohu na kupní
cenu na zde specifikované pozemky a další částku 1,881.500,- Kč se zavazuje
složit na účet u Komerční banky, a.s. č. 86-8969290247/0100 nejpozději do 7 dnů
po podpisu této smlouvy; tuto částku žalovaný poukázal dne 20. 1. 2005 na
zmíněný bankovní účet, kam byla připsána. Ve smlouvě bylo dále sjednáno, že
uschovanou částku je schovatel oprávněn uvolnit a vyplatit k rukám oprávněného
(žalobce) tak, že 400.000,- Kč poukáže po předložení návrhu na vklad
vlastnického práva podle kupní smlouvy uzavřené dne 17. 1. 2005, částku
1,813.055,- Kč do sedmi dnů po předložení originálu kupní smlouvy s doložkou
příslušného katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického práva složitele
(žalovaného) a originálu výpisu z katastru nemovitostí, kde bude složitel
(žalovaný) zapsán jako výlučný vlastník nemovitostí převáděných kupní smlouvou
uzavřenou účastníky dne 17. 1. 2005 a částku 68.445,- Kč do 7 pracovních dnů od
předložení originálu platebního výměru příslušného finančního úřadu o zaplacení
daně z převodu nemovitostí podle kupní smlouvy. JUDr. L. M., který – jak vyšlo
posléze najevo - nejednal z pověření advokáta JUDr. J. S.
(a nebyl ani jeho
zaměstnancem), žalobci částku 1,881.500,- Kč nikdy nevyplatil, přestože byly
splněny podmínky pro její předání a byl žalovaným k vyplacení složených peněz
žalobci vyzván. Návrh na vklad vlastnického práva podle kupní smlouvy uzavřené
účastníky dne 17. 1. 2005 byl podán u Katastrálního úřadu Benešov dne 18. 1. 2005 a vklad byl povolen rozhodnutím ze dne 14. 2. 2005 s účinky k 18. 1. 2005. Advokátní kancelář označená ve smlouvě o úschově (schovatel) neexistovala a
neexistuje, JUDr. L. M. je fyzická osoba podnikající podle živnostenského
oprávnění a předmětem jeho podnikání je činnost účetních poradců, vedení
účetnictví, zprostředkování obchodu a služeb. Žalobce sice podal na JUDr. L. M. trestní oznámení, avšak k trestnímu řízení se s nárokem na náhradu škody
nepřipojil. JUDr. M. byl odsouzen za trestný čin zpronevěry. Zatímco soud prvního stupně na podkladě uvedených zjištění dovodil, že žalovaný
smluvní povinnost zaplatit žalobci kupní cenu převáděných nemovitostí splnil,
neboť kupní cenu zaplatil v souladu s ujednáním účastníků složením do úschovy
JUDr. M., přičemž okolnost, že JUDr. M. žalobci převážnou část kupní ceny z
úschovy nevydal, posoudil jako irelevantní, odvolací soud uzavřel, že žalovaný
žalobci kupní cenu nedoplatil a částku 1,813.055,- Kč mu dluží.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. V rámci námitky
nesprávného právního posouzení věci prosazuje oproti odvolacímu soudu názor, že
svůj závazek zaplatit žalobci kupní cenu splnil tím, že v souladu s ujednáním
čl. III. kupní smlouvy a se smlouvou o úschově složil částku odpovídající
nedoplatku kupní ceny do úschovy JUDr. L. M. Je přesvědčen, že smlouva o
úschově ze dne 17. 1. 2005 je platným trojstranným právním úkonem nikoli
právním úkonem dvoustranným, jak nesprávně dovodil odvolací soud, a žalobci
podle ní vznikl nárok vůči schovateli JUDr. L. M. na vyplacení složené kupní
ceny. Soudům obou stupňů dále vytkl, že mu nedoručily stejnopis odvolání
žalobce proti usnesení ze dne 19. 4. 2007, č. j. 3 C 84/2005-89, jímž soud
prvního stupně rozhodl o návrhu žalobce na vydání předběžného opatření, a
znemožnily mu tak vyjádřit se ke zde uplatněným odvolacím námitkám. Rozsudek
odvolacího soudu považuje za nepřezkoumatelný, neboť je v něm v souvislosti s
posouzením smlouvy o úschově nepřípustně převzata argumentace žalobce obsažená
v jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Vady řízení spatřuje i v
tom, že nebyl poučen podle § 118a o. s. ř., aby doplnil svá skutková tvrzení k
prokázání, že závazek zaplatit kupní cenu splnil. Z výše uvedených důvodů
žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném
rozsahu (tj. ve výrocích, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a bylo
rozhodnuto o nákladech řízení) zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného jako nedůvodné zamítl. Ztotožňuje se s právním závěrem odvolacího soudu, že žalovaný svůj smluvní
závazek zaplatit mu kupní cenu složením do úschovy JUDr. M. nesplnil. Připomíná, že se nepřipojil s nárokem na náhradu škody v trestním řízení
vedeném proti JUDr. M. proto, že zastává názor, že bylo-li platně sjednáno
depositum, je až do okamžiku vyplacení složené částky oprávněnému jejím
vlastníkem subjekt, který ji do deposita složil. V této souvislosti poukazuje
na běžnou praxi, kdy peněžní prostředky složené do deposita mohou být předmětem
exekuce či výkonu rozhodnutí vedených proti složiteli, a to až do doby jejich
výplaty oprávněnému ze smlouvy o úschově. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů - dále opět jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou
(žalovaným) za splnění podmínky zastoupení dovolatele advokátem (§ 240 odst. 1
a § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/
o. s. ř., se zaměřil na posouzení otázky, zda je též důvodné. V rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž
lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, žalovaný zpochybnil správnost závěru odvolacího soudu, že
složením částky 1,881.500,- Kč (odpovídající nedoplatku kupní ceny) do úschovy
JUDr. L. M. svůj závazek zaplatit žalobci (tj.
prodávajícímu) kupní cenu
sjednanou v kupní smlouvě uzavřené dne 17. 1. 2005, nesplnil. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud
použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo sice aplikoval správný
právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry. Podle § 588 obč. zák. z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět
koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a
zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu. Podle § 599 obč. zák. dluh zanikne splněním. Dluh musí být splněn řádně a včas. Podle § 567 odst. 1 obč. zák. dluh se plní na místě určeném dohodou účastníků. Není-li místo plnění takto určeno, je jím bydliště nebo sídlo dlužníka. Podle
druhého odstavce citovaného ustanovení, plní-li dlužník peněžitý dluh
prostřednictvím pošty nebo peněžního ústavu, je dluh splněn připsáním částky na
účet poskytovatele platebních služeb věřitele, není-li dohodnuto jinak. Podle ujednání smluvních stran obsaženém v článku III. kupní smlouvy ze dne 17. 1. 2005 měla být sjednaná kupní cena ve výši 2,281.500,- Kč „vypořádána“ podle
smlouvy o úschově uzavřené téhož dne. Smlouvu o úschově podepsali žalovaný jako
„složitel“ a žalobce jako „příjemce“. Jako „schovatel“ je ve smlouvě označena
Advokátní kancelář JUDr. J. S. a partneři se sídlem Praha 1, Václavské náměstí
56, zastupovaná JUDr. L. M., který také smlouvu o úschově podepsal. Ve smlouvě
o úschově je deklarováno, že žalovaný složil do úschovy JUDr. L. M. dne 15. 12. 2004 zálohu kupní ceny ve výši 400.000,- Kč a zavázal se do 7 dnů od podpisu
smlouvy o úschově složit na zde specifikovaný bankovní účet (který byl
prezentován coby účet schovatele, avšak jednalo se o osobní účet JUDr. L. M.,
který nebyl advokátem, ani zaměstnancem zde označené advokátní kanceláře)
částku 1,881.500,- Kč s výhradou, že pokud tato částka nebude žalovaným
složena, pozbývá platnosti jak smlouva o úschově, tak i kupní smlouva. Žalovaný
závazek ze smlouvy o úschově splnil, neboť dne 20. 1. 2005 poukázal ze svého
bankovního účtu na účet označený ve smlouvě o úschově částku 1,881.500,- Kč. Záloha kupní ceny v částce 400.000,- Kč byla žalobci předána, částka
odpovídající doplatku kupní ceny ve výši 1,881.500,- Kč mu předána nebyla,
neboť JUDr. L. M. peněžní prostředky složené mu do úschovy zpronevěřil. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že žalovaný svůj závazek vyplývající z kupní
smlouvy ze dne 17. 1. 2005 nesplnil. Obsah ujednání obsaženého v článku III. kupní smlouvy nelze vyložit jako potvrzení (doklad) o zaplacení sjednané kupní
ceny; vyplývá z něj toliko způsob, jakým bude kupní cena následně kupujícím
(žalovaným) hrazena, resp. v jakých splátkách a v jakých termínech splatnosti,
a že kupní cenu zaplatí žalovaný prostřednictvím třetí osoby (schovatele). To
ostatně dokládá i obsah listiny označené jako „Smlouva o úschově“, kterou
účastníci spolu s JUDr. M. podepsali téhož dne jako kupní smlouvu (tj. 17. 1. 2005). Z toho, že „Smlouvu o úschově“ podepsali vedle JUDr.
M. oba účastníci
řízení, nelze bez dalšího dovozovat, že šlo o trojstranný právní úkon. Kdo je
smluvní stranou, je nutné posoudit podle obsahu tohoto právního úkonu. Lze
přisvědčit odvolacímu soudu, že zmíněná smlouva není vícestranným, nýbrž
dvoustranným právním úkonem, neboť je v ní uvedeno, k čemu se zavazuje žalovaný
jako složitel (tj. složit na účet schovatele zde specifikovanou finanční částku
odpovídající doplatku kupní ceny – viz. článek I., bod 2), a kdy a jak je
schovatel s těmito finančními prostředky oprávněn nakládat (uvolnit je a
vyplácet zčásti k rukám oprávněného a zčásti „přímo na účet příslušného
finančního úřadu“ (viz. bod II.). Práva a povinnosti subjektu, který je zde
označen jako „oprávněný“, nejsou ve smlouvě o úschově uvedeny a z obsahu
listiny ani nevyplývají. Z kupní smlouvy, ani ze smlouvy o úschově pak nelze
dovodit, že by si účastníci kupní smlouvy sjednali, že místem k plnění
dohodnuté kupní ceny (tzv. splništěm) je bankovní účet uvedený v bodě I. odst. 2 smlouvy o úschově. To, že tento bankovní účet není dohodnutým místem plnění
kupní ceny, podporuje i skutečnost, že k finančním prostředkům na účtu, na
který žalovaný poukázal („složil“) částku 1,813.055,- Kč, žalobce nemá a nikdy
neměl přístup, tj. nemohl se zde uloženými finančními prostředky disponovat. Odvolací soud nepochybil, jestliže ujednání obsažená ve smlouvě o úschově
posoudil podle obsahu jako právní úkon, který má nejblíže smluvnímu typu
vymezenému v § 724 a násl. obč. zák., tj. smlouvě příkazní. Podle § 724 se
příkazní smlouvou zavazuje příkazník, že pro příkazce obstará nějakou věc nebo
vykoná jinou činnost. Příkazní smlouva je dvoustranným právním úkonem příkazce
a příkazníka, na jehož základě vznikají subjektivní povinnosti jeho účastníkům,
nikoliv však třetím osobám. Pokud příkazník nesplnil svoji povinnost, nese
následky porušení jeho závazku příkazce. Peněžní prostředky složené do úschovy
ve prospěch označeného příjemce, nejsou v dispozici příjemce, dokud mu je
schovatel nevyplatí. Schovatel se přijetím peněz do úschovy nestává dlužníkem
příjemce. V posuzovaném případě se JUDr. M. zavázal, že pro žalovaného obstará
předání kupní ceny žalobci, a že z peněz, které mu žalovaný složil do úschovy,
rovněž uhradí i daň z převodu nemovitostí. Protože svůj závazek nesplnil,
nedostal se nedoplatek kupní ceny do dispozice žalobce a žalovaný svoji smluvní
povinnost uhradit kupní cenu nesplnil. Dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř. tak nebyl naplněn. Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. spatřuje žalovaný v tom, že mu nebylo zasláno odvolání žalobce proti
rozhodnutí, jímž soud prvního stupně zamítl jeho návrh na vydání předběžného
opatření (a on tak neměl možnost se k argumentaci žalobce vyjádřit), dále pak v
nedodržení poučovací povinnosti ze strany odvolacího soudu ve smyslu ustanovení
§ 118a o. s. ř. a v „nepřezkoumatelnosti“ jeho rozhodnutí. Z hlediska § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. není rozhodná každá vada řízení;
právně významné jsou pouze takové vady řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí.
V prvně namítaném nedostatku v procesním postupu soudu
prvního stupně nelze spatřovat vadu, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Předběžné opatření, jehož smyslem je zatímní úprava poměrů
účastníků (nikoli s konečnou platností), totiž pozbývá platnosti dnem právní
moci rozhodnutí ve věci samé. Výtka dovolatele, že „v řízení před odvolacím soudem došlo k procesní vadě -
porušení ust. § 118a o. s. ř.“, není v dovolání řádně obsahově vylíčena. Dovolatel - při citaci výňatku z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu - pouze
vyjadřuje přesvědčení, že splnil svou povinnost tvrzení, že kupní cenu žalobci
zaplatil, což prokázal listinami, z nichž je zřejmé, že z jeho účtu byla platba
na účet JUDr. M. dne 20. 1. 2005 skutečně provedena. V této souvislosti se
sluší pouze připomenout, že odvolací soud v posuzovaném případě neměl důvod
žalovaného ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. vyzývat, aby v potřebném rozsahu
doplnil vylíčení rozhodných skutečností, neboť stejně jako soud prvního stupně
vyšel ze zjištění, že žalovaný částku 1,881.500,- Kč na účet JUDr. M. skutečně
poukázal. Tento počin žalovaného pouze nevyhodnotil (tak jak to učinil soud
prvního stupně) jako splnění závazku zaplatit kupní cenu; nešlo o aplikaci jiné
právní normy, neboť oba soudy uvedené zjištění poměřovaly ustanovením § 567
odst. 1 obč. zák. Přisvědčit nelze ani námitce dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu je
nepřezkoumatelné, neboť v něm nejsou v souvislosti s posouzením platnosti
smlouvy o úschově uvedeny vlastní úvahy soudu, nýbrž je pouze přisvědčeno
odvolacím argumentům žalobce, na které je pro stručnost odkázáno. Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění
rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak
se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží,
které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá
skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč
neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc
posoudil po právní stránce, přičemž není přípustné ze spisu opisovat skutkové
přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku
bylo přesvědčivé. Z citovaného ustanovení vyplývá mimo jiné povinnost soudu v
odůvodnění rozsudku uvést stručný a jasný výklad o tom, které skutečnosti,
významné pro rozhodnutí věci, má za prokázané a které nikoliv. U každé
jednotlivé prokázané i neprokázané skutečnosti musí (stručně a jasně) uvést,
jak k tomuto závěru došel, tedy z jakých důkazů podle jeho názoru závěr
vyplývá, jak tyto důkazy ve smyslu § 132 až 135 o. s. ř. hodnotil, a to zejména
tehdy, šlo-li o důkazy protichůdné. Povinnost soudu rozsudek tímto způsobem
odůvodnit (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) je přitom jedním z principů řádného a
spravedlivého procesu vyplývajících z článku 36 a násl. Listiny základních
práv a svobod a z článku 1 Ústavy České republiky, který představuje součást
práva na spravedlivý proces.
Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými
zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na
straně druhé. Rozhodnutí, které nerespektuje zásady uvedené v § 157 odst. 2 o. s. ř., je nepřezkoumatelné (pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů). Odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu shora rozvedená
kritéria § 157 odst. 2 o. s. ř. splňuje. Sama skutečnost, že odvolací soud
shledal správnými důvody odvolání a ztotožnil se s právní argumentací
odvolatele, na níž pro stručnost odkázal, nemůže činit jeho rozhodnutí
nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Obsah odvolání je totiž v rozhodnutí
odvolacího soudu přesně a úplně reprodukován a je tudíž dostatečně seznatelné,
na jakých skutkových a právních závěrech je rozhodnutí odvolacího soudu
založeno (jinak řečeno, z napadeného rozhodnutí je zřejmé, k jakým právním
závěrům odvolací soud dospěl a jakými úvahami se při rozhodování řídil). Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. tak nebyl uplatněn
opodstatněně. Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích
důvodů a jejich obsahového vymezení správný. Dovolací soud proto dovolání proti
měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 části věty před
středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovanému, jehož
dovolání bylo zamítnuto, uložil povinnost zaplatit žalobci náklady dovolacího
řízení, jež mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání
prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce
37.470,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 5 ve spojení s § 10 odst. 3, § 16
odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální
částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1 a § 13 odst. 1 a 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 7.554,- Kč odpovídající
dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a
náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137
odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinný dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.