33 Cdo 2026/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve
věci žalobkyně Mgr. A. G., zastoupené JUDr. Milošem Slabým, advokátem se sídlem
Mohelnice, Nádražní 381/9, proti žalovanému Ing. T. K., zastoupenému Mgr.
Ondřejem Richterem, advokátem se sídlem Praha 2, Trojanova 2022/12, o zaplacení
200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn.
16 EC 58/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 8. února 2012, č. j. 58 Co 585/2011-247, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2012, č. j. 58 Co
585/2011-247, ve výroku, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5
ze dne 23. června 2011, č. j. 16 EC 58/2009-191, tak, že se zamítá žaloba o
zaplacení 200.000,- Kč s příslušenstvím, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu
vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
s blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok II.). Rozhodl tak poté, co usnesením ze dne 7. dubna 2011, č. j. 16 EC 58/2010-162, řízení do částky 140.000,- Kč s příslušenstvím zastavil v
důsledku částečného zpětvzetí žaloby. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že
účastníci byli manžely v období od 3. 6. 2006 do 7. 4. 2008. Na základě smlouvy
o půjčce ze dne 23. 8. 2007 žalobkyně poskytla žalovanému 400.000,- Kč za
účelem úhrady jeho dluhu z úvěrové smlouvy, kterou uzavřel před vstupem do
manželství. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni půjčku ve lhůtě jednoho roku
spolu s úroky. Finanční prostředky, které žalobkyně žalovanému poskytla,
pocházely zčásti z peněz, které obdržela darem od prarodičů, a zčásti z peněz
našetřených před manželstvím. V letech 2000 až 2003 působila jako advokátní
koncipientka, od roku 2003 do roku 2008 jako spolupracující advokátka. V letech
2003 až 2006 disponovala měsíčními příjmy v rozmezí od 40.000,- Kč do 60.000,-
Kč a v letech 2006 až 2008 v rozmezí od 60.000,- Kč do 80.000,- Kč. Žalovaný se
chystal v srpnu 2008 žalobkyni půjčku vrátit, avšak banka mu neposkytla úvěr,
který k tomu chtěl použít. Z dlužné částky uhradil postupnými splátkami celkem
190.000,- Kč. V dohodě o vypořádání vzájemných majetkových vztahů ze dne 25. 1. 2008 účastníci prohlásili, že nemají žádný společný majetek a že touto dohodou
jsou jejich vzájemné majetkové vztahy týkající se společného jmění manželů a
bydlení pro dobu po rozvodu vypořádané. Dne 25. 3. 2008 otec žalovaného V. K. převedl na účet žalobkyně částku 72.000,- Kč s tvrzením, že se jedná o vrácení
finančních prostředků, které investovala ze svých prostředků do rekonstrukce
nemovitosti ve výlučném vlastnictví žalovaného. Posléze tuto částku označil za
dar žalobkyni, o jehož vrácení požádal prostřednictvím žalovaného z důvodů, že
měla žalovanému za trvání manželství zatajit výši svých příjmů, resp. že mu
měla být nevěrná. Sám ji k vrácení daru nevyzval. Přípisem ze dne 4. 11. 2009
svědek informoval žalobkyni o postoupení pohledávky z titulu vrácení daru na
žalovaného. Soud prvního stupně dospěl ke skutkovému závěru, že 400.000,- Kč,
které žalobkyně poskytla žalovanému, pocházely z jejího výlučného vlastnictví
(část z nich získala darem a část si naspořila před manželstvím). Neuvěřil
tvrzení žalovaného, že se jednalo o prostředky ze společného jmění manželů a že
k jejich splácení přistoupil pouze z morálních důvodů, kdy vracel žalobkyni to,
co ze svého příjmu investovala do jeho nemovitosti. Tvrzení žalovaného
vyvracely obsah dohody o vypořádání vzájemných majetkových vztahů ze dne 25. 1. 2008, obsah emailu žalovaného ze dne 13. 8. 2008, v němž žalobkyni slibuje
vrácení půjčky, a jeho faktické počínání (snaha obstarat úvěr za účelem úhrady
půjčky a postupné splácení půjčky), které naopak spolu s výpovědí svědka G. potvrzovaly skutkovou verzi žalobkyně. Takto zjištěný skutkový stav soud
prvního stupně poměřoval § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“).
Dovodil, že účastníci v
souladu s tímto ustanovením uzavřeli dne 23. 8. 2007 ústně smlouvu o půjčce,
podle níž žalobkyně téhož dne předala žalovanému 400.000,- Kč. Závazek
žalovaného ze smlouvy - vrátit žalobkyni poskytnuté peněžní prostředky - zanikl
splnění jen v rozsahu 190.000,- Kč (§ 559 obč. zák.). Námitku započtení
pohledávky žalovaného ve výši 72.000,- Kč neshledal úspěšnou, neboť žalovaný
neprokázal, že se v případě této částky jednalo o dar poskytnutý jeho otcem
žalobkyni, a přes poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. neprokázal ani to,
že žalobkyně mu byla za trvání manželství nevěrná a že mu zatajovala své
výdělkové poměry (tj. že svým chováním vůči němu hrubě porušila dobré mravy ve
smyslu § 630 obč. zák.). Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. února 2012, č. j. 58 Co
585/2011-247, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v rozsahu 10.000,- Kč s
příslušenstvím, změnil jej tak, že žalobu o zaplacení částky 200.000,- Kč s
příslušenstvím zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů. Závěru soudu prvního stupně, že účastníci uzavřeli smlouvu o půjčce ve
smyslu § 657 obč. zák., na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému
400.000,- Kč na úhradu jeho závazku, sice přisvědčil, avšak s jeho závěrem
ohledně rozsahu této půjčky se neztotožnil. Vzhledem k tomu, že žalobkyně při
prvním jednání po řádném poučení o koncentraci řízení podle § 118b odst. 1 o. s. ř. tvrdila, že zdrojem peněžních prostředků poskytnutých žalovanému byly
příjmy z podnikání před uzavřením manželství, bylo na ní, aby prokázala toto
tvrzení. Soud prvního stupně však vyšel ze zjištění, že zdrojem těchto
peněžních prostředků byly nejen příjmy z podnikání, ale i dary od prarodičů
žalobkyně. Toto zjištění učinil z výpovědi svědka G. a následné výpovědi
žalobkyně. Nepostupoval tak v souladu se zásadami koncentrace, podle nichž lze
přihlížet jen ke skutečnostem tvrzeným do skončení prvního jednání ve věci,
případně ke skutečnostem tvrzeným na základě výzvy soudu podle § 118a o. s. ř. k doplnění vylíčení skutkových tvrzení rozhodných pro posouzení věci. Odvolací
soud konstatoval, že v systému koncentrace řízení nelze skutková tvrzení měnit,
je možno pouze doplnit případné podrobnosti, a o takový případ se v dané věci
nejednalo. Žalobkyně mohla být v celém rozsahu žaloby úspěšná jen v případě,
jestliže by prokázala, že zdrojem půjčky byly pouze její příjmy z doby před
uzavřením manželství. Tento zdroj však byl prokázán pouze částečně (výpověďmi
žalobkyně a svědka G. a daňovými přiznáními žalobkyně, z nichž vyplývají
dostatečně velké příjmy pro tvorbu úspor). Protože nelze přesně určit podíl
těch kterých prostředků na poskytnutém finančním obnosu, odvolací soud jej
stanovil volnou úvahou (§ 136 o. s. ř.), a to v rozsahu jedné poloviny, který
vzhledem k okolnostem dané věci nejvíce odpovídá principům spravedlivého
uspořádání poměrů mezi účastníky. V posouzení námitky započtení se shodl se
soudem prvního stupně.
Proti měnící části rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání,
jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., a avizuje v něm
uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Odvolací
soud nesprávně pominul, že soud prvního stupně k závěru, že žalovanému poskytla
půjčku ze svých výlučných prostředků, dospěl vyhodnocením provedených důkazů,
konkrétně dohody o vypořádání vzájemných majetkových vztahů ze dne 24. 1. 2008
a z výpovědi svědka G., který uvedl, že před vstupem do manželství měla k
dispozici jednak finanční prostředky po prarodičích a jednak měla možnost si ze
svých příjmů z let 2003 až 2006 naspořit nemalou finanční částku. Její
účastnická výpověď učiněná ještě před koncentrací řízení je proto v souladu s
výpovědí svědka G. Ten se vyjadřoval pouze k tomu, zda mohla mít dostatek
prostředků k poskytnutí půjčky, a nikoli k tomu, z jakých zdrojů půjčku
poskytla. Je přesvědčena, že k plnému úspěchu ve sporu postačuje prokázání
jejího tvrzení, že disponovala dostatečným množstvím vlastních peněžních
prostředků k poskytnutí půjčky. Za nesprávnou považuje rovněž aplikaci § 136 o. s. ř. Z uvedených důvodů Nejvyššímu soudu navrhla, aby rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný po rekapitulaci daného sporu po skutkové stránce navrhuje s
odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu řešící problematiku smlouvy o půjčce a
hodnocení důkazů, aby bylo dovolání žalobkyně jako zjevně bezdůvodné odmítnuto,
popř. jako nedůvodné zamítnuto. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb.). Nejvyšší soud (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno
včas osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky
jejího advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zaměřil na
posouzení otázky, zda je dovolání důvodné. Je-li dovolání přípustné, přihlíží Nejvyšší soud k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly
v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Zatímco zmatečnosti se z obsahu spisu nepodávají, odvolací soud zatížil řízení
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle § 118b o. s. ř. ve věcech, v nichž byla provedena příprava jednání podle
§ 114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy
k jejich prokázání jen do skončení přípravného jednání, popřípadě do uplynutí
lhůty, která jim byla poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných
pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních
povinností (§ 114c odst. 4).
Pokud nebyla provedena příprava jednání podle §
114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k
jejich prokázání jen do skončení prvního jednání, popřípadě do uplynutí lhůty,
která byla účastníkům poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných
pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních
povinností. K později uvedeným skutečnostem a označeným důkazům smí soud
přihlédnout, jen jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna
věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po přípravném
jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést, jakož i ke
skutečnostem nebo důkazům, které účastníci uvedli poté, co byl některý z nich
vyzván k doplnění rozhodujících skutečností podle § 118a odst. 2 (odst. 1). Byla-li připuštěna změna žaloby (§ 95), nejsou tím účinky podle odstavce 1
dotčeny. Došlo-li k přistoupení dalšího účastníka (§ 92 odst. 1) nebo záměně
účastníka (§ 92 odst. 2), nastávají ve vztahu s novými účastníky účinky podle
odstavce 1 skončením prvního jednání, které bylo nařízeno po přistoupení nebo
záměně účastníka a které se ve věci konalo; o tom musí být účastníci poučeni v
předvolání k tomuto jednání (odst. 2). Omezení podle odstavců 1 a 2 neplatí ve
věcech uvedených v § 120 odst. 2 a v případě, že účastníci nebyli řádně poučeni
podle odstavce 2 části druhé věty za středníkem nebo podle § 114c odst. 5
(odst. 3). V projednávané věci bylo řízení zahájeno žalobou doručenou soudu prvního stupně
dne 18. 8. 2009, v níž žalobkyně odůvodnila požadavek na zaplacení 350.000,- Kč
tvrzením, že jde o dluh z půjčky poskytnuté žalovanému z jejích výlučných
prostředků. Přípravné jednání nebylo nařízeno a provedeno. V pořadí první
jednání k projednání věci samé nařízené na den 15. 4. 2010, k němuž byl
předvolán pouze právní zástupce žalobkyně JUDr. Miloš Slabý prostřednictvím
vzoru č. 024 o. s. ř. a právní zástupce žalovaného prostřednictvím vzoru č. 026
o. s. ř., soud prvního stupně, aniž se toto jednání uskutečnilo, odročil na den
25. 5. 2010, k němuž právní zástupce účastníků předvolal vzorem č. 050 o. s. ř. Žalobkyně k výzvě soudu prvního stupně v podání ze dne 26. 4. 2010 doplnila svá
skutková tvrzení mimo jiné tak, že půjčená částka 400.000,- Kč nespadá do
režimu společného jmění manželů, jak tvrdí žalovaný, neboť ji nabyla ze své
podnikatelské činnosti v době před uzavřením manželství, a k tomuto tvrzení
označila důkazy. Při jednání dne 25. 5. 2010, u něhož nebyli účastníci řízení
přítomni, právní zástupce žalobkyně po poučení soudem podle § 118a odst. 1, 3
o. s. ř. mimo jiné uvedl, že žalobkyně disponovala dostatkem finančních
prostředků ze své advokátní praxe ještě před vstupem do manželství. Poté, co
bylo učiněno nesporným, že na účet žalovaného byla dne 23. 8. 2007 připsána
částka 400.000,- Kč (poukázaná žalobkyní) na úhradu dluhu žalovaného ze smlouvy
o úvěru uzavřené před manželstvím účastníků, navrhl právní zástupce žalobkyně
- po poučení podle § 118b o. s. ř.
- provést k prokázání majetkových poměrů
žalobkyně před uzavřením manželství výslechy žalobkyně a jejího otce V. G. a
listinné důkazy (daňová přiznání žalobkyně z doby před manželstvím). Zástupce
žalovaného k prokázání tvrzení, že žalobkyní poskytnuté prostředky byly
součástí společného jmění manželů, navrhl provést výslech žalovaného a jeho
otce V. K. Soud prvního stupně poskytl účastníkům lhůtu deseti dnů k sdělení
adres svědků a k založení listinných důkazů označených po poučení soudem a
jednání odročil na 22. 7. 2010 s tím, že právní zástupci vyrozumí o termínu
jednání účastníky řízení. Svědek G. ve výpovědi při jednání dne 22. 7. 2010
uvedl, že žalobkyně měla před uzavřením manželství finanční prostředky z darů
od prarodičů z jeho strany ve výši okolo 180.000,- Kč a z darů od prarodičů z
matčiny strany v obdobné výši, navíc rovněž vydělávala. Další odročené jednání,
které mělo proběhnout dne 7. 10. 2010, bylo odročeno na 9. 11. 2010, k němuž
byli účastníci řízení a jejich právní zástupci předvoláni prostřednictvím vzoru
č. 050 o. s. ř. Žalobkyně při tomto jednání ve své výpovědi jako účastnice
řízení uvedla, že před vstupem do manželství disponovala prostředky získanými
jednak od svých prarodičů a jednak ze své advokátní praxe. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku
ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, formuloval právní závěr, podle
něhož účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení § 118b o. s. ř. nenastanou, jestliže účastníci nebyli o tzv. koncentraci řízení a o jejích
účincích poučeni jednak v předvolání k přípravnému jednání, k jednání nebo k
dalšímu jednání, jednak před skončením přípravného jednání, jednání nebo
dalšího jednání, má-li v této době nastat tzv. koncentrace řízení. Uvedený
závěr odůvodnil tím, že v zájmu zamezení neodůvodněných rozdílů ve výkonu
poučovací povinnosti soudu v jednotlivých případech, v nichž dochází k tzv. koncentraci řízení podle § 118b odst. 1 a 2 o. s. ř., musí se poučení o tzv. koncentraci řízení a o jejích účincích vždy dostat účastníkům jak předem (v
předvolání k přípravnému jednání, k jednání nebo k dalšímu jednání), neboť
účastníkům je třeba dát s potřebným předstihem vědět o tom, do kdy mohou v
řízení splnit svou povinnost tvrzení a důkazní povinnost, aby se i z tohoto
hlediska mohli na jednání připravit, tak také při samotném úkonu (roku) soudu
(při přípravném jednání, při jednání nebo při dalším jednání), jehož skončením
tzv. koncentrace řízení nastane, neboť je (v zájmu právní jistoty a dalšího
"předvídatelného" postupu řízení) nezbytné, aby účastníci vždy - i s
přihlédnutím k tomu, že doba, kdy nastane koncentrace řízení nemusí být vždy
snadno stanovitelná - bez pochybností věděli o tom, že řízení bude
zkoncentrováno a kdy k tomu dojde, a aby tomu mohli přizpůsobit svůj další
postup v řízení. Tzv. koncentrace řízení proto nenastává nejen - jak se uvádí v
§ 118b odst. 3 o. s. ř. - tehdy, jestliže účastníci nebyli poučeni v případech
uvedených v § 118b odst. 2 části věty za středníkem a § 114c odst. 5 o. s. ř.,
ale vždy, jestliže účastníci nebyli o tzv.
koncentraci řízení a o jejích
účincích poučeni jednak v předvolání k přípravnému jednání, k jednání nebo k
dalšímu jednání, jednak před skončením přípravného jednání, jednání nebo
dalšího jednání, má-li v této době nastat tzv. koncentrace řízení. Jestliže soud prvního stupně nepoučil účastníky o koncentraci řízení a o jejích
účincích v předvolání k prvnímu jednání, které se ve věci uskutečnilo dne 25. 5. 2010, nemohla - vzhledem ke shora uvedeným závěrům, od nichž není důvod se
odchylovat ani v posuzovaném případě - skončením tohoto jednání koncentrace
řízení nastat. Odvolací soud pochybil, dospěl-li k závěru, že nebylo možno
přihlížet ke skutečnosti, že zdrojem výlučných prostředků žalobkyně byly nejen
její příjmy z advokátní praxe před uzavřením manželství, ale i finanční dary od
jejích prarodičů, neboť byla tvrzena až poté, co nastala koncentrace řízení při
jednání soudu prvního stupně dne 25. 5. 2010. Soudu prvního stupně tudíž nemohl
důvodně vytýkat, že při rozhodování porušil pravidla koncentrace řízení tím, že
přihlédl ke skutečnostem, jež žalobkyně - v rozporu se zákonem - označila až po
skončení prvního jednání. Protože rozsudek odvolacího soudu z uvedených důvodů neobstojí, Nejvyšší soud
jej v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení
(§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; o náhradě nákladů řízení
včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§
243d o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.