33 Cdo 207/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce
P. M., proti žalovanému L. J., zastoupenému JUDr. Vladimírem Vlčkem, advokátem
se sídlem v Praze 10, Vršovická 51, o 50.365,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 8 pod sp. zn. 26 C 233/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 24. 2010, č.j. 14 Co 208/2010-183, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím městský soud změnil ve věci samé
rozsudek ze dne 17. 3. 2010, č.j. 26 C 233/2006-153, kterým Obvodní soud pro
Prahu 8 zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení 50.365,-
Kč, tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy
obou stupňů a o povinnosti žalovaného zaplatit státu soudní poplatky. Na
základě zjištění, že žalobce vnesl do sdružení založeného s žalovaným 53.000,-
Kč, odvolací soud uzavřel, že po jeho rozpuštění má podle ustanovení § 841
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, právo
na sjednaný vypořádací podíl ve výši 50.365,- Kč.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním. I když ohlásil dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), ve skutečnosti jej
podle obsahu podání neuplatnil; za takové uplatnění nelze totiž považovat pouhé
konstatování, že odvolací soud za nesprávný označil názor soudu prvního stupně,
že „k podstatným náležitostem smlouvy o sdružení patří ujednání, jakým způsobem
se každý z účastníků bude na činnosti sdružení podílet“ (dovolatel s názorem
soudu prvního stupně nevyjadřuje souhlas, opačnému závěru odvolacího soudu
neoponuje). Argumenty žalovaného se soustřeďují do dvou rovin; první odpovídá
dovolacímu důvodu vyjádřenému v § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., druhá se týká
skutkových výhrad, které jsou – obecně – uplatnitelné prostřednictvím
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř. Vady řízení dovolatel spatřuje v
nesprávně provedeném výslechu M. M. při odvolacím jednání 24. 9. 2010, dále v
tom, že odvolací soud jen nahlédl do „modrého“ a „oranžového“ sešitu, aniž jimi
provedl důkaz, a že si nezjednal rovnocenný podklad pro odlišné hodnocení
důkazů, neboť neopakoval všechny důkazy z řízení před soudem prvního stupně.
Námitky proti skutkovým zjištěním založil dovolatel na nevěrohodnosti žalobce,
který v řízení měnil – co do termínu předání peněz, přítomnosti manželky u
předání a kauzy (hospodářského účelu) poskytnutí peněžní částky – svá tvrzení.
Z obsahu spisu také vyplývá, že si žalobce z podnikání (nad rámec přisouzené
částky) vzal 15.000,- Kč, což odvolací soud pominul.
Dovolání je přípustné, protože směřuje proti rozsudku, kterým odvolací soud
změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/
o.s.ř.); důvodné však není.
Z úřední povinnosti – tedy, i když nebyly v dovolání uplatněny – přihlíží
dovolací soud k vadám vyjmenovaným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a
odst. 3 (tzv. „zmatečnostem“), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3, větu druhou,
o.s.ř.). Protože dovolací soud žádné vady neshledal, zabýval se jen existencí
těch vad řízení, které vytkl dovolatel.
Odvolací soud zjistil, že se účastníci dohodli na tom, že v letních měsících
roku 2006 budou provozovat plážový bar (stánek) na jezeře O. a že zisk z jeho
provozu si rozdělí rovným dílem. Na stavbu stánku předal žalobce koncem května
2006 žalovanému, který měl živnostenské oprávnění, částku 53.000,- Kč. Uvedené
skutkové zjištění odvolací soud učinil z listiny z 29. 7. 2006 podepsané
účastníky a M. M. (dříve Z.), jíž se žalovaný zavázal do 31. 8. 2006 vyplatit
„za přenechání 50% podílu v Calvera baru na O.“ 50.365,- Kč žalobci, a z
výpovědí svědkyň M. M. (manželky žalobce) a L. M. (matky žalobce) v odvolacím
jednání 24. 9. 2010, resp. 13. 6. 2008; neuvěřil žalovanému, že úvodní listy
„modrého“ sešitu, na nichž měly být částky, které každý z účastníků poskytl na
začátku podnikání (na stavbu stánku), chyběly proto, že sešit nekoupil jako
nový. Důkaz výslechem svědkyně K. S. (přítelkyně žalovaného) neopakoval,
protože o finanční účasti žalobce na provozování baru – jak se podává z její
výpovědi před soudem prvního stupně – nevěděla. Jelikož svědci J. Š. a V. Š. v
řízení před soudem prvního stupně o žalobcově účasti na podnikání vypověděli
jen to, co se od něho dozvěděli, považoval odvolací soud opakování jejich
výslechů za nadbytečné.
Podle § 213 odst. 1 o.s.ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej
zjistil soud prvního stupně. Podle § 213 odst. 2 o.s.ř. může zopakovat
dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci;
dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k
jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. Jinými slovy,
odvolací soud musí přistoupit k zopakování dokazování v odvolacím řízení tehdy,
pokud má za to, že z důkazů, jež byly provedeny v řízení před soudem prvního
stupně, je možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud
prvního stupně. Rozsah dokazování je v tomto případě určen množinou těch důkazů
(důkazních prostředků), z nichž soud prvního stupně čerpal svá (dílčí) skutková
zjištění, jež byla zásadně významná pro právní posouzení věci. Jestliže se
rozsah dokazování v řízení před soudem prvního stupně nekryje s rozsahem
důkazů, které odvolací soud v odvolacím řízení postupem předvídaným v § 213
odst. 2 o.s.ř. zopakoval, musí z odůvodnění rozsudku vyplývat, z jakých důvodů
došlo k předmětné důkazní redukci, resp. proč ten který – v řízení před soudem
prvního stupně provedený – důkaz nepovažoval z hlediska prokazování tvrzených
skutkových okolností daného případu za právně relevantní (např. pro jeho
zjevnou nadbytečnost, neúčelnost atd.), tedy proč jej v odvolacím řízení
nezopakoval.
V dané věci odvolací soud postupoval v intencích shora uvedeného výkladu. V
odvolacím řízení zopakoval – včetně důkazu listinou z 29. 7. 2006 – výslechy
svědkyň M. a L. M. Dokazování „modrým“ a „oranžovým“ sešitem s poznámkami
žalovaného neprováděl (při zjištění, že vypořádací podíl byl výsledkem vzájemné
dohody, je provedení důkazu těmito listinami zbytečné), nýbrž – ve shodě se
soudem prvního stupně – učinil zjištění, že chybí úvodní listy, a vysvětlil, z
jakých důvodů považuje opětovné výslechy svědků K. S., J. Š. a V. Š. za
nadbytečné (neúčelné). To, že při odvolacím jednání 24. 9. 2010 předestřel před
výslechem svědkyně M. M., co vypověděla v řízení před soudem prvního stupně,
hodnotu jejího sdělení nesnižuje. Ohledně těch skutečností, o nichž měl
pochybnosti, tedy zopakoval dokazování a připravil si procesně regulérním
způsobem podklad pro (odlišné) hodnocení důkazů, které vyústilo ve skutkové
zjištění, že žalobce předal žalovanému 53.000,- Kč na základě dohody o
společném provozování „stánku – přírodní jezero 277 14 K.“ od 1. 7. 2006 do 30.
9. 2006. Lze uzavřít, že odvolací řízení vadami, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), postiženo není.
V podobě obsažené v dovolání argumenty žalovaného po obsahové stránce dovolací
důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. nevystihují.
Nesprávnost skutkových zjištění je – obecně – v dovolacím řízení podřaditelná
dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování); nepojí se však s jakoukoliv skutkovou výhradou. Významné jsou
zásadně námitky, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů
nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo
že pominul skutečnosti, které naopak v řízení najevo vyšly, případně že v
hodnocení důkazů, resp. jiných poznatků, je z hlediska jejich závažnosti,
zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti logický rozpor, anebo jestliže výsledek
hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsoby podle § 133 až §
135 o.s.ř.
Soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny
důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co
vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o.s.ř.).
Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným
důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota
zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení
důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají
jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková
zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu,
popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti
zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem
odpovídajícím zákonu, nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy
zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny
v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením
důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti,
o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze
považovat za pravdivé (dokázané), a které nikoliv. Vyhodnocení důkazů z
hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované
zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona
provádí (srov. § 125 o.s.ř.).
Námitkou, že soud nesprávně a jednostranně zhodnotil provedené důkazy, zejména
výpovědi svědkyň M. a L. M., jimž uvěřil, přestože jsou k žalobci v
příbuzenském poměru, zpochybňuje žalovaný hodnocení důkazů odvolacím soudem,
nikoliv výsledek činnosti při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze
usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak
k němu odvolací soud dospěl. Vylíčením rozporů v žalobcových tvrzeních
dovolatel zpochybňuje jeho věrohodnost, ale opomíjí, že hodnocení důkazů
provedených v řízení před odvolacím soudem vedlo k jejich odstranění; právní
posouzení vztahu mezi účastníky – zda šlo o půjčku nebo o vklad do založeného
sdružení – předmětem tvrzení ani výpovědí (účastníků a svědků) být nemůže.
Výtka, že odvolací soud nepřihlédl k částce 15.000,- Kč, kterou žalobce
odčerpal ze společného podnikání s žalovaným, rovněž neobstojí; z obsahu spisu
vyplývá, že šlo o odměnu za odpracování patnácti dnů ve stánku pro M. M., tedy
o záležitost nesouvisející s vypořádáním účastníků.
Protože se žalovanému správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo,
Nejvyšší soud jeho dovolání bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první,
o.s.ř.) zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. (žalobci, který by měl právo na jejich náhradu,
v tomto stadiu řízení žádné náklady podle obsahu spisu nevznikly).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2012
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu