33 Cdo 2080/2025-224
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Human Capital s.r.o., se sídlem Praha 3, Žižkov, Vlkova 628/36, identifikační číslo osoby 27625982, zastoupené JUDr. Michaelou Volnou, advokátkou se sídlem Praha 2, Vinohrady, Italská 2581/67, proti žalované STATING s.r.o., se sídlem Hradec Králové, Slezské Předměstí, Jižní 870/2, identifikační číslo osoby 25963864, zastoupené Mgr. Ing. Michalem Hebkým, advokátem se sídlem Brno, Osiková 137/33, o zaplacení 136 125 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 20 C 84/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 3. 2025, č. j. 47 Co 18/2025-201, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 8 506,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Ing. Michala Hebkého.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Okresní soud v Hradci Králové (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. 11. 2024, č. j. 20 C 84/2023-129, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 68 062,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 20. 12. 2022 do zaplacení, žalobu ohledně 68 062,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % roně
od 20. 12. 2022 do zaplacení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
2. Krajský soud v Hradci Králové (odvolací soud) v záhlaví uvedeným rozsudkem vyhovující výrok o věci samé rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, jeho zamítavý výrok potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jež odůvodňuje tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
4. Žalovaná navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout, nebo jako nedůvodné zamítnout.
5. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.).
6. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dovolací soud zkoumal, zda je přípustné.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
9. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, a zda je tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, neboť není úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání v souladu s § 237 o. s. ř., a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele.
10. Dovolatelka přípustnost dovolání řádně nevymezila, neboť neformuluje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na které závisí napadené rozhodnutí, a neuvádí, o který případ přípustnosti podle § 237 o. s. ř. jde. Její argumentace spočívá v polemice se závěry odvolacího soudu, jemuž vytýká, že učinil nesprávný právní závěr o tom, že se strany mohou při sjednání dohody o zprostředkování odchýlit od kogentních ustanovení zákona (úpravy zákona o zaměstnanosti), že nezjišťoval obsah smlouvy o zprostředkování, resp. to, jaká určitá smlouva měla být zprostředkována, a nesouhlasí se závěrem, že jí právo na odměnu za splnění závazku nevzniklo.
11. Kromě toho dovolatelka svou polemikou nezpochybnila stěžejní právní závěr, na němž je napadené rozhodnutí založeno, že jako zprostředkovatelka nesplnila závazek (k němuž se zavázala ve smlouvě uzavřené se žalovanou) najít vhodného kandidáta na pozici „obchodní zástupce“, přičemž uchazeč J. K., jehož žalované představila, u ní nastoupil až s odstupem času a bez jejího přičinění na jinou pracovní pozici. Argumentace dovolatelky je poněkud konfúzní, pokud na straně jedné zpochybňuje vůbec možnost sjednání dohody o zprostředkování (odkazem na kogentní úpravu zákona o zaměstnanosti), ač v podané žalobě svůj žalobní požadavek (právo na zaplacení odměny za zprostředkování) odůvodňovala tvrzením, že strany spolu uzavřely platnou zprostředkovatelskou smlouvu, a že žalobkyně svůj závazek, k němuž se ve smlouvě zavázala, splnila. Kromě uvedeného dovolatelka svou právní argumentaci zakládá nepřípustně na polemice se skutkovými zjištěními, jestliže oproti zjištění nalézacích soudů (jež zjistily, že účastnice uzavřely smlouvu o zprostředkování, v níž se žalobkyně zavázala pro žalovanou zprostředkovat uzavření pracovní smlouvy na konkrétní pozici obchodního zástupce - juniora, svůj závazek však nesplnila, neboť žalovaná zamýšlenou pracovní smlouvu na uvedenou pozici uzavřela s kandidátem bez přičinění žalobkyně, s tím, že K., jehož žalobkyně vyhledala žalovaná odmítla, u žalované nastoupil až s odstupem doby bez přičinění žalobkyně a na jinou pracovní pozici) prosazuje, že si u dovolatelky jako agentury práce sjednávala služby spočívající ve zprostředkování zaměstnání za úhradu, na základě čehož zprostředkovala přijetí K. k žalované.
12. Absenci vymezení předpokladu přípustnosti podle § 237 o. s. ř. již nelze zhojit, poněvadž lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze v daném rozsahu posoudit přípustnost dovolání.
13. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.
14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 22. 10. 2025
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu