33 Cdo 2114/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobců a) Ing. Z. B. a b) Ing. Z. B., zastoupených JUDr. Janem Tryznou, Ph.D.,
advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 1936/4, proti žalovaným 1) M. Š., a 2)
F. Š., zastoupeným JUDr. Martinem Vlčkem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 2,
Anglická 521/4, o zaplacení 442.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 53/2012, o dovolání žalovaných proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2014, č. j. 39 Co
399/2013-153, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27.
srpna 2013, č. j. 10 C 53/2012-130, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2014, č.
j. 39 Co 399/2013-153, se odmítá.
III. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího
řízení 16.460,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana
Tryzny, Ph.D., advokáta.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 27. srpna 2013, č. j. 10 C
53/2012-130, uložil žalovaným povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku
zaplatit žalobcům částku ve výši 442.500,- Kč se zákonným úrokem z prodlení z
žalované částky od 17. 2. 2011 do zaplacení ve výši 7,75 % ročně a rozhodl o
nákladech řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. ledna 2014, č. j. 39 Co 399/2013-153,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil jej ve
výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Rozsudky soudů obou stupňů - a to výslovně v plném jejich rozsahu - napadli
žalovaní dovoláním a navrhli, aby je dovolací soud zrušil a věc vrátil k
dalšímu řízení.
Žalobci navrhli dovolání žalovaných pro nepřípustnost odmítnout a upozornili,
že v něm absentuje zákonem stanovený dovolací důvod.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně
rozhodnutí odvolacího soudu. Občanský soudní řád tudíž ani neupravuje funkční
příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního
stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení,
který nelze odstranit. Nejvyšší soud proto podle § 104 odst. 1 věty první ve
spojení s § 243b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II
bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), řízení o dovolání proti
rozsudku soudu prvního stupně, zastavil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne
31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, publikované v časopise Soudní judikatura
pod č. 45/2000).
Zbývá posoudit dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu
se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v
čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst.
2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné
jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání
vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k
projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či
jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn.
29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Dovolání
žalobce rozhodnutí odvolacího soudu shora uvedený postulát nesplňuje, neboť
argumentace v něm obsažená významové neodpovídá žádnému za čtyř kritérií
uvedených v § 237 o. s. ř.
Nadto nelze přehlížet, že stěžejní dovolací námitka, že odvolací soud nesprávně
zjistil obsah smlouvy (konkrétně jejího ujednání obsaženého v článku V. písm.
i/) ani nevystihuje jediný přípustný dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o.
s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Otázka, co je obsahem ujednání účastníků vyjádřeného ve
smlouvě, je totiž otázkou skutkovou, nikoli právní. Zjišťuje-li soud obsah
smlouvy (a to i pomocí výkladů projevů vůle smluvních stran ve smyslu § 35
odst. 2 o. s. ř.), jde o skutkové zjištění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod označením R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10.
2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod
označením SJ 46/2002). Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní
úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Výtku žalovaných, že odvolací soud porušil jednu ze základních zásad civilního
procesu (zásadu dispoziční) a námitku, že „formálnost přístupu soudů obou
stupňů měla také respektovat formálnost v rozhodování“ nelze podřadit žádnému
kritériu přípustnosti vyjmenovanému v § 237 o. s. ř. (nejde o tzv. spor o právo
ve smyslu sporného výkladu či aplikace procesních norem.
Nejvyšší soud dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu podle
ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou
oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 22. července 2014
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu