USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce F. N., zastoupeného JUDr. Jakubem Hlínou, LL.M., advokátem se sídlem Praha, Havlíčkova 1680/13, proti žalované D. B., zastoupené Mgr. Andreou Hradilovou, advokátkou se sídlem Nové Město nad Metují, Komenského 54, o zaplacení 100 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 6 C 361/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 4. 2025, č. j. 26 Co 67/2025-102, ve znění usnesení ze dne 30. 4. 2025, č. j. 26 Co 67/2025-107,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 550 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokátky Andrey Hradilové.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Okresní soud v Náchodě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. 12. 2024, č. j. 6 C 361/2024-69, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vůči žalované částky 100 000 Kč představující smluvní pokutu a rozhodl o nákladech řízení.
2. Krajský soud v Hradci Králové (odvolací soud) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost zakládá na přesvědčení, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, a které v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyly řešeny. K odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu podle něho došlo při řešení otázky objektivní povahy práva na smluvní pokutu. Jako dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou předkládá otázku, zda se smluvní povinnost zdržet se difamujících výroků, jako jsou projevy zášti a nepřátelství nebo zásahy do dobrého jména, sjednaná mezi stranami jakéhokoliv odkazu na ustanovení o ochraně osobnosti ve smyslu § 81 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a zajištěná smluvní pokutou, posuzuje podle stejných kritérií, jaká platí pro zásahy do osobnostních práv, zejména v tom smyslu, že výrok s pravdivým základem nelze považovat za porušení takové smluvní povinnosti. Dále dovolatel namítá nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek včetně rozsudku soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Žalovaná navrhla dovolání zamítnout.
5. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
6. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
9. Dovolání není přípustné.
10. V souvislosti s otázkou týkající se tzv. objektivní povahy smluvní pokuty, jejímž prostřednictvím posazuje, že vznik práva na smluvní pokutu je vázán na porušení smluvní povinnosti bez ohledu na okolnosti, za nichž škůdce svou smluvní povinnost porušil, dovolatel přehlíží, že napadené rozhodnutí na řešení této otázky není založeno. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) totiž dospěl k závěru, že žalovaná žádnou z povinností, k nimž se v dotyčné dohodě zavázala, svým ústním projevem u inkriminovaného jednání soudu neporušila. Okolnostmi ani příčinami, které k porušení měly vést, se proto nezabýval. Stejně tak není jeho právní závěr, že k porušení smluvní povinnosti ze strany žalované nedošlo, založen na absenci předpokladu úmyslného zavinění, oproti čemuž dovolatel prosazuje, že „při hodnocení všech okolností je třeba dospět k jednoznačnému závěru o tom, že jednání žalované úmyslné bylo“.
11. Přípustnost dovolání nezakládá dovolatelem předestřená otázka, zda lze porušení smluvní povinnosti posuzovat „optikou“ zákonných ustanovení či judikatury vztahující se k ochraně osobnosti. Dovolatel její řešení částečně zakládá na vlastní verzi skutkového stavu a na odlišném hodnocení v řízení provedených důkazů, neboť prosazuje, že „se žalovaná zavázala nevyjadřovat se před třetími osobami negativně v souvislosti s trestním řízením žalobce“, což nekoresponduje se zjištěním, z nichž vycházely soudy obou stupňů, že se žalovaná zavázala „zachovávat dobré jméno druhé smluvní strany a zdržet se veškerých projevů zášti či nepřátelství“. Dále je třeba poznamenat, že byť odvolací soud aproboval, že soud prvního stupně projev žalované hodnotil též optikou judikatury vztahující se k ochraně osobnosti, nelze z řečeného vyvodit, že by na tomto závěru bylo jeho rozhodnutí založeno. Soud prvního stupně totiž (pouze v souvislosti s hodnocením, zda projev žalované byl způsobilý zasáhnout do práv chráněných dotyčným smluvním ujednáním) judikaturu týkající se zásahu do osobnostních práv v případě zveřejnění pravdivých informací zmínil pouze
podpůrně, nikoliv, že by na jejích závěrech právní posouzení uvedené otázky (zda k porušení smluvní povinnosti došlo či nikoliv) založil. Odkaz dovolatele na usnesení ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2040/2023, není případný, neboť napadené rozhodnutí s ním není v rozporu.
12. Protože se dovolateli nepodařilo zpochybnit stěžejní právní závěr, na němž je napadený rozsudek založen, že k porušení smluvní povinnosti ze strany žalované nedošlo, je nadbytečné se zabývat námitkou vůči správnosti dalšího důvodu pro zamítnutí žaloby. Obstojí-li právní závěr první, není třeba se zabývat námitkou vůči nepřezkoumatelnosti rozsudku a správností druhého do úvahy přicházejícího důvodu zamítnutí žaloby uvedeného pouze jako obiter dictum.
13. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba v posuzovaném případě zdůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může účastnice podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 24. 9. 2025
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu