USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně ČSOB Pojišťovna, a. s., člen holdingu ČSOB, se sídlem v Pardubicích, Zelené Předměstí, Masarykovo náměstí 1458, identifikační číslo osoby 45534306, zastoupené Mgr. et Mgr. Adamem Vrbeckým, advokátem se sídlem v Praze, Opletalova 1603/57, proti žalovanému L. P., zastoupenému Mgr. Robertem Novotným, advokátem se sídlem v Praze, Jeseniova 1151/55, o 74 146 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 9 C 12/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2023, č. j. 55 Co 47/2023-114, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 5 324 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. et Mgr. Adama Vrbeckého, advokáta.
74 146 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru o porušení povinnosti stanovené § 8 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, ve znění účinném od 23.
9. 2016 (dále jen „zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla“ nebo „ZPOPV“), žalovaným (pojištěným), neoznámením škodné události bez zbytečného odkladu s uvedením skutkového děje tykajícího se této události s tím, zakládající odpovědnost žalovaného dle § 10 odst. 1 písm. b) ZPOPV [správně písm. e), což je z odůvodnění napadaného rozhodnutí zřejmé - pozn. dovolacího soudu]. Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť odvolací soud se při řešení otázky, zda byly splněny předpoklady vzniku regresního nároku žalobkyně za žalovaným, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nadto má dovolatel za to, že ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu vykládající podmínky vzniku regresního nároku podle § 10 odst. 1 písm. b) ZPOPV, je nesprávná „a tato právní otázka by měla být dovolacím soudem posuzována jinak“. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se žaloba zamítá a žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení. Žalobkyně v podaném vyjádření navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud zabýval dále tím, zda jde o dovolání přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s.
ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání nezakládá námitka dovolatele, že rozhodovací praxe dovolacího soudu vykládající podmínky vzniku regresního nároku podle § 10 odst. 1 písm. b) ZPOPV je nesprávná a „tato právní otázka by měla být dovolacím soudem posuzována jinak“. Judikatura Nejvyššího soudu dovodila, že ztížení možnosti řádného šetření pojistné události pojistitelem podle § 9 odst. 3 ve smyslu § 10 odst. 1 písm. d) a e) ZPOPV, se vztahuje nejen k okolnostem významným pro plnění z pojištění odpovědnosti poškozenému, nýbrž i k důvodům, pro které může pojistitel vůči pojištěnému uplatnit regresní nárok.
(srov. dovolatelem odkazované rozsudky ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1791/2008, ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4585/2007, a ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo 676/2012). Dovolatel uvedený judikatorní závěr považuje za nesprávný proto, že podle jeho názoru nedává smysl, proč by součástí pojistného šetření mělo být i šetření pro účely uplatnění regresního nároku. K tomu lze připomenout, že podle zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla hradí škodu způsobenou provozem dopravního prostředku, která má původ v provozu, a za niž je pojištěný odpovědný, pojišťovna, ovšem v situacích, které zákonodárce taxativně stanovil v § 10 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, má pojišťovna vůči pojištěnému originární regresní nárok.
Porušení povinností vymezených v § 10 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla zákonodárce považuje za tak závažné, že pojištěného zbavuje obvyklých výhod pojištění (tedy přenesení nákladů vzniklých v důsledku pojistné události na pojišťovnu). Pro rozhodnutí, zda má pojistitel vůči pojištěnému v konkrétním případě postižní nárok, je proto nezbytné pečlivě zkoumat, zda jsou naplněny podmínky obsažené v § 10 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Dovolací soud nespatřuje důvod pro změnu dosavadní rozhodovací praxe, tedy k tomu, aby byl aktivován postup předvídaný § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů.
Dovolatel dále namítá, že závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaný zmařil pojistné šetření k možnému vzniku regresního nároku, je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Podle § 8 odst. 1 ZPOPV má pojištěný oznamovací povinnost vůči pojistiteli, jež jej zavazuje oznámit pojistiteli, že došlo ke škodné události s uvedením skutkového stavu týkajícího se této události.
Součástí této oznamovací povinnosti popisující skutkový stav pojistné události je i sdělení totožnosti řidiče vozidla během dopravní nehody v případě, že tímto řidičem nebyl sám pojištěný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5008/2015). Ustanovení § 10 odst. 1 písm. e) ZPOPV zakládá postižní právo pojistitele vůči pojištěnému, za nějž pojistitel plnil, jestliže tento bez zřetele hodného důvodu nesplnil svoji povinnost podle § 8 odst. 1, 2 a 3, a v důsledku toho byla ztížena možnost řádného šetření pojistitele podle § 9 odst. 3 cit. zákona (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.
4. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3751/2016). V rozsudku ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5008/2015, Nejvyšší soud uvedl, že „za zřetele hodné důvody ve smyslu § 10 odst. 1 písm. e) ZPOPV lze považovat předem neurčitý okruh situací, které existují objektivně a vyvolávají na účastníka nehody takový tlak, že splnění oznamovací povinnosti je proti tomu méně podstatnou záležitostí. Půjde např. o zdravotní důvody účastníka nehody, ať již nehodě předcházely či jí byly vyvolány, zdravotní potíže osob blízkých, které musí řešit apod. […] Ústavní soud v nálezu ze dne 24.
1. 2013, sp. zn. III. ÚS 3162/12, akcentoval hledisko důvodnosti případného nesdělení jména řidiče. Kromě např. výše zmíněného zdravotního stavu pojištěného, takovými okolnostmi vedoucími k důvodnému nesdělení jména řidiče mohou být zejména takové situace, kdy se vozidlo ocitne v dispoziční sféře druhé osoby nezávisle na vůli či zcela proti vůli provozovatele vozidla. Typicky může jít o případy odcizení vozidla“. V tam souzené věci dovolací soud neshledal správným závěr odvolací soudu, že situace, kdy žalovaná jako provozovatel vozidla objektivně nemůže pojistiteli sdělit jméno řidiče, který řídil jeho vozidlo v okamžiku, kdy došlo k dopravní nehodě, jelikož jméno tohoto řidiče nezná, zakládá důvody zřetele hodné předkládané ustanovením § 10 odst. 1 písm. e) ZPOPV, pro které pojištěný nesplnil v celém rozsahu svou oznamovací povinnost.
Soudy obou stupňů shodně konstatovaly, že tak žalovaná neučinila bezdůvodně, nýbrž proto, že totožnost řidiče objektivně neznala. Žalovaná přenechala předmětné vozidlo k užívání V. V., který následně dne 23. 12. 2011 předal řízení třetí osobě jménem Z. (přezdívaný „H.“), jehož příjmení si nepamatuje, a který způsobil v onen den dopravní nehodu a z místa nehody utekl.
V. V. jel s onou osobou jako spolujezdec. Oba soudy dovodily, že žalovaná nenese žádnou odpovědnost za to, že vypůjčitel V. V. umožnil třetí osobě, aby vozidlo řídila, ačkoliv nezná její totožnost, ani nenese žádnou odpovědnost za to, že řidič vozidla od dopravní nehody utekl. Dané okolnosti kvalifikovaly jako důvod zřetele hodný ve smyslu § 10 odst. 1 písm. e) ZPOPV, pro který nelze žalobkyni postižní nárok pojistitele přiznat. Nejvyšší soud však za daných skutkových okolností dovodil, že žalovaná svou oznamovací povinnost ve smyslu § 8 odst. 1 ZPOPV nesplnila bezdůvodně a v důsledku toho byla ztížena možnost řádného šetření pojistitele podle § 9 odst. 3 cit. zákona. V usnesení ze dne 5. 4. 2017, sp. zn.
23 Cdo 3751/2016, Nejvyšší soud posuzoval situaci, kdy došlo k poškození vozidel při dopravní nehodě způsobené vozidlem žalované (pojištěné), které řídil nezjištěný řidič, jenž po nabourání do zaparkovaných vozidel z místa dopravní nehody ujel. Žalovaná, jako provozovatelka vozidla, v rámci své obrany tvrdila, že o dopravní nehodě nevěděla a neví, kdo vozidlo řídil, neboť je již v květnu 2011 půjčila své dceři a používalo je více osob, resp. vozidlo mohla řídit buď dcera provozovatelky vozidla nebo její přítel, ale jak žalovaná, tak dcera žalované odmítly sdělit identifikaci řidiče vozidla, jímž byla způsobena škoda na zaparkovaných vozidlech.
Nejvyšší soud v tam projednávané věci dospěl k závěru, že důvod zvláštního zřetele hodný ve smyslu § 10 odst. 1 písm. e) ZPOPV nebyl dán a odvolací soud řešil otázku regresní náhrady pojistitele v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, dovodil-li, že žalovaná nesplněním povinnosti sdělit potřebné údaje o skutkovém stavu škodné události pojistiteli, včetně toho, kdo řídil vozidlo v době dopravní nehody, ztížila možnost uplatnění regresní náhrady ze strany žalobkyně, a je proto dán základ nároku postižního práva žalobkyně vůči žalované.
V projednávané věci bylo zjištěno, že pojistná událost byla způsobena vozidlem žalovaného (pojištěného), aniž byla zjištěna totožnost řidiče, přičemž ve vozidle byl (kromě dalších osob) syn žalovaného oprávněný vozidlo užívat. Nebylo zjištěno, že by nehodě byl přítomen žalovaný a stejně tak nebylo zjištěno, že by on následně ohlásil nehodu (škodnou událost) a (vzhledem k přítomnosti osoby, jíž vozidlo svěřil) uvedl skutkový stav týkající se této události. Žalovaný byl kontaktován policií dne 21.
6. 2020 v nočních hodinách, přičemž se nehoda stala dne 20. 6. 2020 ve 23:20; žalovaný tak o nehodě věděl a žalobkyni ji nenahlásil. Informace o nehodě získala žalobkyně od policie. Za této skutkové situace neobstojí obrana žalovaného, že u dopravní nehody nebyl, že řidiče vozidla neznal s tím, že znal pouze osoby, jimž vozidlo svěřil. V projednávané věci důvod zvláštního zřetele hodný, pro který žalovaný nesplnil svou oznamovací povinnost ve smyslu § 10 odst. 1 písm. e) ZPOPV, dán nebyl (obdobně srov. výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5008/2015, či usnesení téhož soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3751/2016). Judikatura dovodila, že při posuzování toho, zda pojištěný ztížil možnost řádného šetření pojistitele, je třeba vždy vycházet ze zjištění konkrétních okolností v řešené věci, individuálně, bez paušálního přesahu (srov. např. usnesení ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2431/2015, a ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4428/2014). Závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaný zmařil pojistné šetření k možnému vzniku regresního nároku, se podává ze skutkových zjištění, z nichž vyplývá, že k nehodě došlo ve večerních hodinách, ve vozidle byly pouze osoby nezpůsobilé (v dané době) k řízení, řidič zjištěn nebyl, což zjevně zakládalo pochybnosti o tom, jak k nehodě došlo, kdo vozidlo řídil, či kdo a za jakých okolností jeho řízení svěřil apod.
Žalovaný neposkytl žalobkyni žádné informace, a ty se nepodávají ani z oznámení policie. Byl to žalovaný, který mohl od syna (účastníka pojistné události) dostupné informace získat a žalobkyni je poskytnout, ale nebylo tvrzeno ani to, že by se o něco takového vůbec pokusil. Závěr odvolacího soudu, který dovodil, že neposkytnutím informací žalobkyni ze strany žalovaného došlo ke zmaření šetření pojišťovny, je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5008/2015, a usnesení téhož soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3751/2016, v nichž byla řešena skutkově obdobná věc). Napadené rozhodnutí přitom není v rozporu s dovolatelem odkazovanými rozhodnutími, v nichž Nejvyšší soud rozhodoval na základě odlišných skutkových zjištění, případně se nejednalo o rozhodnutí meritorní (v případě usnesení ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3349/2009). Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že žalobkyně v průběhu řízení netvrdila, že by se jí zkomplikovalo šetření za účelem uplatnění regresního nároku, resp. toto tvrzení uvedla až ve svém vyjádření k odvolání, což vzhledem k nástupu zákonné koncentrace řízení již nebylo přípustné, jedná se o námitku týkající se existence vady řízení.
Taková námitka sama o sobě nemůže založit přípustnost dovolání, neboť není způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.); dovolací soud k vadám řízení přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což není tento případ (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2176/2022]. Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o.
s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).