ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce
J. P., zastoupeného JUDr. Petrem Maiem, advokátem se sídlem v Praze 3, náměstí
W. Churchilla 2, proti žalovanému Mgr. V. D., zastoupenému Mgr. Maruanem Abu
Assadem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Peřinách 203/44, o 1,500.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 249/2006,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna
2009, č. j. 14 Co 438/2008-86, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2009, č. j. 14 Co
438/2008-86, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. ledna 2008, č. j. 4 C 249/2006-32, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci
1,500.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení od 25. 5. 2006 do
zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci dne 18. 10. 1999 uzavřeli kupní smlouvu, jejímž předmětem byly nemovitosti, konkrétně
dům č. p. 1493 postavený na parcele č. 3607/11, stavební parcela č. 3607/11 a
zahrada parcelního č. 3607/56, všechny zapsané na LV č. 526 u Katastrálního
úřadu pro hlavní město Praha, katastrální pracoviště Praha, pro k. ú. B. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. července 2005, č. j. 14 C
139/2002-206, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2006, č. j. 30 Co 34/2006-232, bylo určeno, že vlastníkem uvedených
nemovitostí je žalovaný, neboť kupní smlouva ze dne 18. 10. 1999 je neplatná. Důvod absolutní neplatnosti podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku (dále jen „obč. zák“), spočívá v obcházení ustanovení o zástavním
právu, neboť kupní smlouva měla fakticky sloužit k zajištění půjčky třetí osobě
– Ing. K. T., a představovala tak tzv. propadnou zástavu. Na základě obsahu
spisu 14 C 139/2002 (výpovědí svědků V. V., Ing. K. T. a žalobce v procesním
postavení žalovaného) a obsahu citované kupní smlouvy obvodní soud uzavřel, že
je-li kupní smlouva neplatná, je žalovaný podle § 457 obč. zák. povinen vrátit
žalobci částku odpovídající kupní ceně, kterou od žalobce při uzavření
(neplatné) smlouvy převzal. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. ledna 2009, č. j. 14 Co 438/2008-86,
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů. Po zopakování důkazů a doplnění
dokazování čestnými prohlášeními Ing. K. T. a J. P. a výslechem svědka Ing. K. T. dospěl k odlišnému právnímu posouzení věci. Uzavřel, že žalovaný neobdržel
žádné peníze, protože „jakákoli částka, třeba předaná žalobcem žalovanému,
nemohla být a nebyla kupní cenou, neboť kupní smlouva byla absolutně neplatná
dle § 39 o. z., jelikož vůle smluvních stran nesměřovala vůbec k převodu
vlastnictví nemovitosti, ale k zajištění půjčky třetí osobě.“ Finanční plnění
získal svědek Ing. K. T. a nikoli žalovaný, a stalo se tak nikoli na základě
(fingované) kupní smlouvy, nýbrž z titulu smlouvy o půjčce uzavřené mezi
žalobcem a tímto svědkem. Podle odvolacího soudu „je přitom nerozhodné, zda
peníze byly žalobcem jako věřitelem reálně předány přímo osobě dlužníka Ing. K. T. nebo tomuto prostřednictvím žalovaného (...) smlouva o půjčce byla uzavřena
mezi žalobcem a Ing. K. T., do jehož dispozice byly peníze předány. Smlouva o
půjčce nemohla být uzavřena mezi žalobcem a žalovaným, neboť nebylo vůlí těchto
takovou smlouvu uzavřít. Ve smluvním vztahu mezi žalobcem a Ing. K. T. byl
žalovaný pouze zajišťovatelem plnění (viz neplatná kupní smlouva sjednaná jako
propadná zástava k zajištění závazku Ing. T. ze smlouvy o půjčce), resp. i
prostředníkem předání peněz z půjčky osobě Ing. T.“.
S tímto odůvodněním
považoval odvolací soud za nadbytečné zabývat se tím, komu byly peníze předány,
tj. zda žalovanému nebo Ing. T., a to navzdory reálnému charakteru smlouvy o
půjčce a závěru, že ve skutečnosti předání peněz proběhlo tak, že je od žalobce
převzal žalovaný, který je následně předal Ing. K. T. Tento závěr odpovídá
obsahu žaloby ve věci vedené před Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C
139/2002.
V dovolání, jehož přípustnost žalobce (dále jen „dovolatel“) opírá o § 237
odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odvolacímu
soudu prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 písm. b) o. s. ř. vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování. Při nezpochybnění závěru o neplatnosti kupní
smlouvy ze dne 18. 10. 1999 není srozuměn se závěrem o nedostatku pasivní
legitimace žalovaného, založeném na úvaze, že ve vztahu mezi žalobcem a Ing. K. T. měl působit jen jako prostředník. Odvolací soud pomíjí, že to byl žalovaný,
který přijal od žalobce kupní cenu podle neplatné kupní smlouvy a až následně
ji předal Ing. K. T. Nesprávné skutkové zjištění učinil odvolací soud i o výši
částky, kterou žalovaný převzal; přestože podpisem na kupní smlouvě žalovaný
potvrdil převzetí částky 1,500.000,- Kč, odvolací soud vzal za prokázané
předání jen částky 900.000,- Kč, aniž se vypořádal s tím, co se stalo s
rozdílem těchto částek, tj. 600.000,- Kč. S tímto odůvodněním žalobce navrhl,
aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Žalovaný navrhl dovolání zamítnout. Dovolání - přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. - je
důvodné. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že je-li neplatná kupní
smlouva ze dne 18. 10. 1999 uzavřená mezi žalobcem a žalovaným, přičemž úmysl
těchto smluvních stran směřoval k půjčce žalobce ve prospěch třetí osoby a
kupní smlouva měla sloužit jen jako forma zajištění návratnosti půjčky, není
žalovaný ve věci pasivně legitimován; je přitom nerozhodné, zda na základě
neplatné smlouvy přijal (fingovanou) kupní cenu, kterou bezprostředně předal
třetí osobě, a sám tak podle kupní smlouvy fakticky nic nezískal. Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním
posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou
aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis,
než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale
nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné
právní závěry. Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat. Důsledkem plnění z neplatné smlouvy je povinnost účastníků
smlouvy vzájemně si vrátit vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli, jak výslovně
stanoví § 457 obč. zák, který je speciální úpravou bezdůvodného obohacení ve
vztahu ke smlouvě zrušené či ke smlouvě neplatné. Plnění z neplatné smlouvy, která je dvoustranným právním úkonem, je jednou ze
skutkových podstat bezdůvodného obohacení definovaných § 451 obč. zák. Jejím
důsledkem je povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vydat vše, čeho plněním ze
smlouvy nabyli. V případě povinnosti vrátit si oboustranně plnění jde v režimu
§ 457 obč. zák. o tzv. synallagmatický (vzájemně podmíněný) závazek (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002). Již v rozhodnutí ze dne 5. května 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004, Nejvyšší soud
přijal a odůvodnil právní názor, že pouze účastníci neplatné smlouvy jsou věcně
legitimováni k podání žaloby o vydání bezdůvodného obohacení podle § 457 obč. zák., a to bez ohledu na skutečnost, zda v souvislosti s plněním z této smlouvy
došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného (toto rozhodnutí obstálo
i v ústavní rovině, jelikož podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze
dne 4. prosince 2008, sp. zn. III. ÚS 366/05, odmítl). Je nepochybné, že
žalobce povinnost vydat předmět plnění podle neplatné kupní smlouvy (sporné
nemovitosti) již splnil (došlo mimo jiné ke změně zápisu v katastru
nemovitostí). Žalovaný dosud svůj (synallagmatický) závazek nesplnil, neboť
částku odpovídající kupní ceně, kterou převzal od žalobce, nevrátil. Není
přitom rozhodující, jak žalovaný naložil s finančními prostředky získanými z
neplatné kupní smlouvy. Z uvedeného výkladu je zřejmé, že je-li neplatná kupní smlouva, podle níž
žalovaný převzal od žalobce kupní cenu (tento závěr přijaly soudy obou stupňů),
nemůže závěr odvolacího soudu o nedostatku pasivní legitimace žalovaného
obstát. S přihlédnutím k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolateli se prostřednictvím
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. podařilo zpochybnit
správnost napadeného rozhodnutí. Nejvyššímu soudu proto nezbylo než napadený
rozsudek podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušit. S
přihlédnutím k důvodu, pro který bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu
zrušeno, se dovolací soud nezabýval ostatními výhradami dovolatele. Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný. V novém rozhodnutí soud
znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1,
věta prvá a druhá, o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.