USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalovaným 1) M. V., bytem XY, 2) S. V., bytem XY, 3) J. V., bytem XY a 4) R. V., bytem XY, zastoupeným JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 770/52, o 130.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 12 C 96/2006, o dovolání první a čtvrtého žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Brně-pobočky v Jihlavě ze dne 2. 8. 2016, č. j. 54 Co 446/2016-219,
I. Dovolání čtvrtého žalovaného se odmítá.
II. Dovolání první žalované se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 29. 10. 2013, č. j. 12 C 96/2006-178, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vůči první žalované uložení povinnosti zaplatit částku 70.564 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a uložení povinnosti druhé, třetímu a čtvrtému žalovaným, aby jí každý z nich zaplatil částku 19.812,- Kč s úrokem z prodlení (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
Usnesením ze dne 5. 3. 2014, č. j. 54 Co 64/2014-188, Krajský soud v Brně- pobočka v Jihlavě rozsudek Okresního soudu v Třebíči zrušil ve výroku II. a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že dosud nerozhodl o dispozitivním úkonu žalobkyně, jímž vzala žalobu vůči žalovaným částečně zpět a nadále taktéž nepožadovala, aby spornou částku zaplatili žalovaní společně a nerozdílně, tedy nevyčerpal celý předmět řízení, a neměl tak podmínky k
rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Usnesením ze dne 30. 5. 2014, č. j. 12 C 96/2006-191, které bylo doručeno žalobkyni a zástupci žalovaných do datových schránek dne 30. 6. 2014, Okresní soud v Třebíči, zastavil řízení v části, kterou se žalobkyně domáhala z celkové částky 130.000 Kč s příslušenstvím uložení povinnosti první žalované zaplatit žalobkyni 59.436 Kč s příslušenstvím a to společně a nerozdílně s druhou, třetím a čtvrtým žalovanými, v části, kterou se žalobkyně domáhala z celkové částky 130.000 Kč s příslušenstvím uložení povinnosti druhé žalované zaplatit žalobkyni 110.188 Kč s příslušenstvím a to společně a nerozdílně s první, třetím a čtvrtým žalovanými, v části, kterou se žalobkyně domáhala z celkové částky 130.000 Kč s příslušenstvím uložení povinnosti třetímu žalovanému zaplatit žalobkyni 110.188,- Kč s příslušenstvím a to společně a nerozdílně s první, druhou a čtvrtým žalovanými, a v části, kterou se žalobkyně domáhala z celkové částky 130.000 Kč s příslušenstvím uložení povinnosti čtvrtému žalovanému zaplatit žalobkyni 110.188 Kč s příslušenstvím a to společně a nerozdílně s první, druhou a třetím žalovanými.
Krajský soud v Brně-pobočka v Jihlavě usnesením ze dne 15. 10. 2014, č. j. 54 Co 787/2014-200, usnesení soudu prvního stupně dne 30. 5. 2014, č. j. 12 C
96/2006-191, potvrdil. Usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci dne 6. 11. 2014. Okresní soud v Třebíči (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 23. 5. 2016, č. j. 12 C 96/2006-204, uložil žalobkyni povinnost zaplatit „do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku“ na nákladech řízení první žalované 58.772,- Kč a čtvrtému žalovanému 37.156 Kč. Mezi žalobkyní a druhou žalovanou rozhodl tak, že žádná z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně-pobočka v Jihlavě usnesením ze dne 2.
8. 2016, č. j. 54 Co 446/2016-219, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a předcházejících odvolacích řízení se ve vztahu mezi žalobkyní a první, druhou a čtvrtým žalovanými nerozhoduje; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Zdůraznil, že podle § 151 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí.
Takovým bylo až usnesení soudu prvního stupně ze dne 30. 5. 2014, č. j. 12 C 96/2006-191, a proto bylo jeho povinností, současně s rozhodnutím o zastavení řízení ve zbytku předmětu řízení, rozhodnout i o náhradě nákladů řízení účastníků. Jestliže se tak nestalo, a usnesení o zastavení řízení nabylo právní moci ve spojení s usnesením Krajského soudu ze dne ze dne 15. 10. 2014, č. j. 54 Co 787/2014-200, zanikla možnost soudu prvního stupně rozhodnout bez návrhu o nákladech řízení formou doplňujícího usnesení, a uplynutím patnácti dnů ode dne doručení usnesení odvolacího soudu i možnost žalovaných navrhnout vydání doplňujícího usnesení o nákladech řízení.
S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. I.
ÚS 672/03 zdůraznil, že náprava opomenutí soudu prvního stupně rozhodnout o nákladech řízení, s přihlédnutím k uplynutí výše uvedených lhůtách není již přípustná.
Proti usnesení odvolacího soudu podali první a čtvrtý žalovaní dovolání (dále též „dovolatelé“), které mají za přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Za takovou považují otázku, zda lze rozhodnout (v důsledku závazného právního názoru odvolacího soudu) o nákladech řízení až po právní moci rozhodnutí, jímž se řízení končí, v situaci, kdy předchozí rozhodnutí o náhradě nákladů řízení v souvislosti s rozhodnutím o věci samé (meritu) bylo odvolacím soudem zrušeno s pokynem, že nejprve musí soud prvního stupně rozhodnout o dosud nevypořádané (zbývající) části předmětu řízení a až pak o nákladech celého řízení.
Za další dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nevyřešenou je podle nich otázka, zda je možné poté, co bylo rozhodnuto ve věci samé rozsudkem, v němž byly vyřešeny i náklady řízení, v důsledku odvolání jen proti výroku o nákladech řízení dodatečně rozhodnout o dispozitivních úkonech žalobkyně a rozhodnutí o nákladech tak odložit na dobu po rozhodnutí o tomto dispozičním úkonu. Ve vztahu k výkladu § 166 odst. 1 o. s. ř. a rozhodování o nákladech řízení dovolatelé formulují další doposud nevyřešenou otázku procesního práva, podle níž se ustanovení § 166 odst. 1 o.
s. ř. nemůže vztahovat na situace, kdy je řízení formálně ukončeno na základě odvolání do nákladů řízení až usnesením o částečném zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby. Žalobkyně navrhla dovolání pro nepřípustnost odmítnout. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení, se nejprve zabýval jeho přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř., který jedině přichází v dané věci v úvahu pro založení přípustnosti podaného dovolání, je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu citovaná níže - dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu).
V posuzované věci k těmto akcesorickým výrokům patří nákladový výrok dovoláním napadeného usnesení. I pro něj ovšem platí omezení přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jež určuje, že dovolání podle § 237 není přípustné (také) proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení nelze označit pro účely posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy, z pracovněprávního vztahu nebo z věci uvedené v § 120 odst. 2 o. s. ř., ani když je výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem v rozhodnutí, jež se (co do „merita“) takového „vztahu“ nebo takové „věci“ týkalo (ve výroku o nákladech řízení se zvláštní povaha těchto vztahů a věcí dovolující prolomení stanoveného limitu nijak neprojevuje); nárok na náhradu nákladů řízení je totiž nárokem procesním a teprve pravomocným rozhodnutím soudu vzniká jednomu z účastníků proti druhému pohledávka (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2014). Zbývá proto určit, zda dovoláním napadeným výrokem o nákladech řízení (samostatně ve vztahu ke každému z dovolatelů zvlášť) bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč; pro přijetí takového závěru je určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto odvolací soud dovolatelům odepřel. U první žalované jde o částku 58.772 Kč a u čtvrtého žalovaného o 37.156,- Kč na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (srovnej odůvodnění usnesení soudu prvního stupně ze dne 23.
5. 2016, č. j. 12 C 96/2006-204) a za vyjádření jejich zástupce k odvolání žalobkyně jde na straně první žalované o částku 3.530,80 Kč a u čtvrtého žalovaného o 2.714,70 Kč [§ 1 odst. 1, 2, § 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k), a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb - dále jen „advokátní tarif“]. Celkem tak bylo první žalované odepřeno přiznání náhrady nákladů řízení před soudy ve výši 62.302,80 Kč a čtvrtému žalovanému ve výši 39.870,70 Kč. Z uvedeného je zřejmé, že součet částek nákladů za řízení před soudy v případě čtvrtého žalovaného nepřevyšuje 50.000,- Kč, takže jeho dovolání podle § 237 o.
s. ř. nemůže být přípustné (srov. znovu usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29
Cdo 1172/2013) z důvodu uvedeného v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Naproti tomu u první žalované se finanční limit částkou 50.000,- Kč neuplatní. Zbývá tedy posoudit, zda jí dovoláním vymezené otázky zakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. či nikoliv. Jestliže usnesením soudu prvního stupně ze dne 30. 5. 2014, č. j. 12 C 96/2006-191, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně-pobočky v Jihlavě ze dne 15. 10. 2014, č. j. 54 Co 787/2014-200, byl (pravomocně ke dni 6. 11. 2014) zcela vyčerpán předmět řízení, zahájeného žalobou ze dne 20. 2. 2006, tak, že řízení bylo zastaveno v rozsahu, v jakém o předmětu řízení nebylo ve věci samé rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 29. 10. 2013, č. j.
12 C
96/2006-178 (srovnej jeho výrok I.), pak dovoláním předestřená otázka, zda je možné poté, co bylo rozhodnuto o věci samé rozsudkem, jenž byl pouze ve výroku o nákladech řízení zrušen, dodatečně rozhodnout o dispozitivních úkonech žalobkyně a rozhodnutí o nákladech řízení odložit na dobu po rozhodnutí o tomto dispozičním úkonu, není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť po právní moci takového „dodatečného“ usnesení se otázka, zda je bylo možno podle § 166 odst. 1 o. s. ř. (s ohledem na běh lhůt) vydat, stává obsoletní a na jejím řešení tak není dovoláním napadené usnesení založeno.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným ve smyslu § 237 o. s. ř. pro řešení otázky možnosti rozhodnout o nákladech řízení až po právní moci rozhodnutí, jímž se řízení končí, v situaci, kdy předchozí rozhodnutí o náhradě nákladů řízení bylo v souvislosti s rozhodnutím o věci samé odvolacím soudem zrušeno, s pokynem, že nejprve musí soud prvního stupně rozhodnout o dosud nevypořádané (zbývající) části předmětu řízení a až pak o nákladech celého řízení, a zda na takové rozhodování dopadá ustanovení § 166 odst. 1 o.
s. ř. v situaci zastavení řízení pro částečné zpětvzetí žaloby poté, co již bylo rozhodnuto dílem o meritu rozsudkem. Podle § 151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí
Podle § 166 odst. 1 o. s. ř. nerozhodl-li soud v rozsudku o některé části předmětu řízení, o nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti, může účastník do patnácti dnů od doručení rozsudku navrhnout jeho doplnění. Soud může rozsudek, který nenabyl právní moci, doplnit i bez návrhu. Doplnění o část předmětu řízení učiní soud rozsudkem, pro nějž platí obdobně ustanovení o rozsudku; jinak o doplnění rozhodne usnesením (odst. 2 věta první téhož ustanovení). Je povinností soudu rozhodnout o celé projednávané věci (§ 152 odst. 2 o.
s. ř.) a z úřední povinnosti v rozhodnutí, jímž se řízení ve věci končí, i o nákladech řízení (§ 151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.). Vyšlo-li v průběhu řízení o odvolání proti výroku o nákladech řízení rozsudku soudu prvního stupně ze dne 29. 10. 2013, č. j. 12 C 96/2006-178, najevo, že dosud nebylo rozhodnuto o části předmětu řízení [částečném zpětvzetí žaloby proti každému z žalovaných, kdy místo solidárního závazku k zaplacení částky 130.000,- Kč s první žalovanou nově žalobkyně požaduje po žalovaných 2) až 4) dílčí plnění], nemohl být tento rozsudek rozhodnutím, kterým se řízení před soudem prvního stupně končí, a jak správně uzavřel odvolací soud, do okamžiku vyčerpání celého předmětu řízení nebyly splněny podmínky pro přijetí rozhodnutí o nákladech řízení podle § 151 odst. 1 část věty před středníkem o.
s. ř. Za rozhodnutí, jímž se řízení o celé projednávané věci končí, je třeba považovat až usnesení ze dne 30. 5. 2014, č. j. 12 C 96/2006-191, ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 15. 10. 2014, č. j. 54 Co 787/2014-200. Toto usnesení ovšem postrádá výrok o náhradě nákladů řízení, ačkoli podle § 151 odst. 1 část věty před středníkem o. s.
ř., se jím řízení u soudu prvního stupně končí. Jinými slovy řečeno, usnesení soudu prvního stupně mělo obsahovat výrok o (částečném) zastavení řízení a výrok o náhradě dosud vzniklých nákladů účastníků řízení podle § 142 o. s. ř. Opomněl-li soud prvního stupně o nákladech řízení rozhodnout, tj. chybí-li v usnesení výrok o nákladech, lze tento nedostatek odstranit jedině postupem podle § 166 o. s. ř. Protože návrh na doplnění rozhodnutí o výrok o náhradě nákladů řízení samotnými účastníky řízení nebyl podán (vigilantibus iura scripta sunt), mohl o doplnění o tento výrok rozhodnout jen soud prvního stupně z vlastní iniciativy nebo na zásah odvolacího soudu, jemuž bylo předloženo odvolání proti usnesení ze dne 30.
5. 2014, č. j. 12 C 96/2006-191, v souladu se zněním § 166 odst. 1 o. s. ř. jen do doby, než rozhodnutí nabylo právní moci. Takový postup je ostatně ústavně-konformní (srovnej nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. I ÚS 672/03, a ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 113/13). Z toho, co je shora uvedeno, je zřejmé, že prvou žalovanou tvrzený dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) nebyl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto její dovolání zamítl [§ 243d písm. a) o.
s. ř.]. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyni v této fázi řízení podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalovaným právo (§ 243c odst. 3 věta prvá, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.