ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
33 Cdo 237/98
Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
ing. Jana Huška a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny
Hornochové v právní věci žalobce D. - výrobní družstvo, proti žalovanému J. G.,
o zaplacení 150.000,- Kč, k dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 30. 5. 1997, č.j. 10 Co 338/96 - 83, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 5. 1997, č.j. 10 Co 338/96 - 83
změnil rozsudek Okresní soudu ve Vsetíně ze dne 7. 12. 1995, č.j. 10 C 692/95 -
34 tak, že žalobu, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku
150.000,- Kč zamítl a dále rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního
stupně a soudem odvolacím.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že „mezi účastníky byla dne
13. 12. 1993 sepsána a dne 20. 12. 1993 podepsána kupní smlouva, na základě
které žalobce prodal žalovanému nemovitosti, a to rodinný domek č.p. 162 včetně
veškerých venkovních úprav, dále pozemek č.p. 641 - zastavěná plocha o výměře
290 m2, pozemek č. parcely 642 - zahrada o výměře 639 m2, zapsaných na LV č.
1015 pro obec V. a k.ú. V. 02 J., a dále 1/2 podílového spoluvlastnictví k
pozemku p. č. 643 - ostatní plocha o výměře 101 m2, zapsaném na LV č. 2275 pro
obec V., k. ú. V. 02 J. Nemovitosti byly odprodány za kupní cenu 290.000,- Kč.
Žalovaný se zavázal tuto kupní cenu zaplatit tak, že 145.000,- Kč zaplatí do 30
kalendářních dnů od podpisu smlouvy, a zbylých 145.000,- Kč do 10 kalendářních
dnů po nabytí právní moci rozhodnutí o provedeném vkladu do katastru
nemovitostí. Kupující se k uvedenému zavázal pod smluvní pokutou ve výši 1%,
kterou by musel zaplatit z dlužné částky po lhůtě splatnosti, a to za každý
kalendářní den. Vklad byl zapsán do katastru nemovitostí dne 17. 5. 1994 a jeho
právní účinky vznikly dne 20. 1. 1994. Prvou částku 145.000,- Kč zaplatil
žalovaný 30. 6. 1994, druhou v téže výši dne 10. 10. 1994“.
Odvolací soud především dospěl k závěru, že vztah vzniklý mezi účastníky
uvedené kupní smlouvy je vztahem občanskoprávním, neboť „předmětem činnosti
žádného z účastníků není obchodní činnost jako prodej a koupě nemovitostí“.
Dále dospěl k závěru, že námitka neplatnosti části kupní smlouvy obsahující
ujednání o smluvní pokutě je namístě. Dohoda účastníků o výši smluvní pokuty 1
% denně z dlužné částky podle názoru odvolacího soudu „odporuje zákonu a příčí
se dobrým mravům“, neboť sjednaná výše smluvní pokuty je neúměrně vysoká.
Vzhledem k tomu je toto ujednání absolutně neplatné a proto se nelze domáhat
plnění.
Odvolací soud proto změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, jak je uvedeno
výše.
Dovoláním ze dne 5.11.1997 napadl žalobce uvedený rozsudek odvolacího
soudu. V dovolání zejména uvedl, že dovolání je přípustné podle § 238
odst. 1 písm. a) o.s.ř. a je odůvodňováno tím, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V odůvodnění dovolatel především uvedl, že předmětný vztah neměl být posouzen
jako občanskoprávní a jde o případ, který „není obchodním zákoníkem upraven
vůbec, proto měl být posouzen jako jiný vztah s podnikáním související“.
Dále dovolatel nepovažuje za správný názor odvolacího soudu, že ujednání o
smluvní pokutě je absolutně neplatné pro její neúměrnou výši. Podle dovolatele
smluvní pokuta ve výši 1 % denně z dlužné částky je takovou pohrůžkou sankce,
která nutí dlužníka ke splnění závazku. Pouze samotné sjednání pokuty nezakládá
povinnost ji platit a tato povinnost nastává až porušením smluvní povinnosti.
Dlužník (žalovaný) sám, a to záměrně způsobil, že prodlení se zaplacením u
první splátky ve výši 145.000,- Kč činilo 162 dní a u druhé splátky ve výši
143.173,- Kč činilo 172 dní, neboť u soudu prvního stupně uvedl, že peněz měl
dostatek. Sjednání výše pokuty bylo podle dovolatele svobodnou vůlí smluvních
stran a skutečnost, že žalobce neuplatnil nárok v plné výši, by neměla být
měřítkem pro hodnocení výše sjednané pokuty.
Dále dovolatel uvedl, že zaplacení kupní ceny je základní povinností
kupujícího a nezaplacením se žalobce dostával do vážných problémů.
K výši pokuty pak dovolatel poukázal na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
1.3.1995, sp. zn. 5 Cmo 358/94, podle něhož je sazba smluvní pokuty ve výši 1 %
za každý den prodlení nepochybně vysoká, avšak nejde o sazbu nijak extrémní.
Dovolatel s ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud posoudil dovolání z 5.11.1997 a konstatoval, že bylo podáno včas,
oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti a dovolatel je zastoupen
advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Dovolání je přípustné podle ust. § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a dovolacím
důvodem je nesprávné právní posouzení otázky, zda v daném případě jde o vztah
občanskoprávní či obchodní a otázka platnosti ujednání o smluvní pokutě s
ohledem na její výši.
V posuzovaném případě ze skutkových zjištění soudů v předchozím řízení, z nichž
dovolací soud vychází, vyplývá, že mezi žalobcem jako prodávajícím a žalovaným
jako kupujícím byla dne 20.12.1993 uzavřena kupní smlouva, na jejímž základě
žalobce prodal žalovanému mj. rodinný domek čp. 162, dále pozemky č.p. 641, 642
v katastrálním území V. 02 J. atd. Smluvní strany jsou podnikateli, přičemž
předmětem činnosti žádného z nich není prodej a koupě nemovitostí. Ve znaleckém
posudku ze dne 20.9.1992, ev. č. 94/195/92 je mj. uvedeno, že rodinný domek čp.
162 je užíván jako sklad materiálu a z bytového fondu není vyjmut.
Z uvedeného je zřejmé, že byla podnikateli uzavřena kupní smlouva, jejímž
předmětem byly nemovitosti.
Podle § 261 odst. 6 obch. zákoníku smlouvy mezi osobami uvedenými v § 261 odst.
1 a 2 obch. zákoníku, mj. podnikateli, které nejsou upraveny v hlavě II., části
třetí obchodního zákoníku, se řídí pouze ustanoveními občanského zákoníku.
V obchodním zákoníku je jako smluvní typ upravena obchodní kupní smlouva (§ 409
a násl.), jejímž předmětem plnění je movitá věc (zboží). Kupní smlouva, je -li
předmětem koupě nemovitost, se proto řídí ust. § 588 a násl. obč. zákoníku a
občanským zákoníkem se řídí celý vztah založený touto smlouvou. S ohledem na
ust. § 261 odst. 4 obch. zákoníku se proto občanským zákoníkem řídí i vztahy
vzniklé při zajištění plnění závazku.
Závěr odvolacího soudu v této otázce je s ohledem na uvedené správný, i když je
poněkud jinak odůvodněn.
Další námitka dovolatele směřuje proti závěru odvolacího soudu o neplatnosti
ujednání o smluvní pokutě ve výši 1 % denně z dlužné částky.
Podle § 39 obč. zákoníku je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo
účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Výkon
práv vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být mj. v rozporu s dobrými
mravy (§ 3 odst. 1 obč. zákoníku).
V posuzovaném případě smluvní strany podle § 544 odst. 1 a 2 obč. zákoníku
sjednali v čl. II. kupní smlouvy ze 13.12.1993 smluvní pokutu tak, že „kupující
se k uvedenému zavazuje pod smluvní pokutou ve výši 1 %, které by musel
zaplatit z dlužné částky po lhůtě splatnosti, a to za každý kalendářní den“.
Smluvní pokuta byla vázána na splnění povinnosti zaplatit dvě splátky kupní
ceny, obě ve výši 145.000,- Kč, s termínem splatnosti první splátky do 30
kalendářních dnů od podpisu kupní smlouvy a druhá splátka s termínem splatnosti
do 10 kalendářních dnů po nabytí právní moci rozhodnutí o vkladu vlastnického
práva do katastru nemovitosti. Žalovaný byl v prodlení se zaplacením první
splátky po dobu od 19.1.1994 do 30.6.1994 a v případě druhé splátky byl v
prodlení od 27.5.1994 do 10.10.1994.
Dovolací soud shodně s názorem odvolacího soudu dospěl k závěru, že v tomto
konkrétním případě dohoda účastníků o výši smluvní pokuty se příčí dobrým
mravům (§ 3 odst. 1 o.z.). Sjednaná výše smluvní pokuty je nepřiměřená a to
jak s ohledem na význam a hodnotu zajišťované povinnosti, tak i s ohledem na
výši úroku z prodlení, který by v daném případě při prodlení se zaplacením
splátek kupní ceny přicházel v úvahu. Při nepříliš velkém prodlení dosahuje
smluvní pokuta již výše splátky. Takto sjednaná smluvní pokuta též mnohonásobně
převyšuje úrok z prodlení stanovený jako sankční postih za prodlení s plněním
peněžitého závazku, což platí i pro úroky požadované peněžními ústavy při
poskytnutí finančních prostředků na základě úvěrové smlouvy, což vše vede k
závěrům o její nepřiměřenosti.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že část kupní smlouvy z 13.12.1993 v části
týkající se ujednání o smluvní pokutě je absolutně neplatné (§ 39 o.z.) a
rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Nejvyšší soud proto podle § 39 obč. zákoníku, § 238 odst. 1 písm. a), § 243b
odst. 1 o.s.ř. rozhodl tak, že dovolání zamítl, pro jeho nedůvodnost.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o.s.ř. v
návaznosti na ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, žádný z účastníků
nemá právo na jejich náhradu, neboť žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a
žalovanému podle spisu žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 15. prosince 1998
JUDr. ing. Jan H u š e k, v. r.
předseda senátu