33 Cdo 2373/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobce J. K., zastoupeného advokátkou, proti žalované obci Ž., o zaplacení
částky 100.000,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 18 C
178/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
11. prosince 2006, č. j. 42 Co 343/2006-97, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 30. března 2006, č. j.
18 C 178/2005-71, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 100.000,- Kč do 3
dnů
od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že
účastníci uzavřeli dne 1. 1. 2001 smlouvu o pronájmu a provozování zařízení pro
rozvod vody a odkanalizování a čištění odpadních vod ve spojení s přílohami ze
dne 1. 1. 2001 a 2. 1. 2002. Jejím předmětem byl pronájem všech zařízení a
související dokumentace pro odkanalizování a čištění odpadních vod a
vodohospodářských zařízení v rozsahu inventurního soupisu ke dni fyzické
inventury, které jsou přílohou č. 1 smlouvy, a to jak na pozemcích
pronajímatele či v jeho objektech, tak na pozemcích jiných vlastníků (dále jen
„zařízení“). Účelem pronájmu bylo poskytnout nájemci výhradní právo a povinnost
zajišťovat ve prospěch smluvního partnera provoz odkanalizování a čištění
odpadních vod uvnitř stanoveného obvodu a poskytnout nájemci výhradní právo a
povinnost obsluhy a údržby pronajatého zařízení. Žalobce předmět nájmu užíval a
žalované za roky 2001 a 2002 uhradil sjednané nájemné v celkové výši 100.000,-
Kč. Záměr pronajmout nemovitý majetek nebyl zveřejněn na úřední desce obecního
úřadu po dobu nejméně 15 dnů před projednáním v orgánech obce, aby se k němu
mohli zájemci vyjádřit a předložit své nabídky. Z takto zjištěného skutkového
stavu věci soud prvního stupně dovodil, že smlouva uzavřená účastníky je
absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu § 39 odst. 1 zákona č. 128/2000
Sb., o obcích, v rozhodném znění. S odkazem na § 457 obč. zák. uložil žalované
vrátit žalobci 100.000,- Kč, které od něho na základě neplatné smlouvy obdržela
na nájemném. Současně konstatoval, že žalovaná i přes poučení neuvedla
smysluplnou konstrukci, na základě které by žalobce neměl nárok na vrácení
poskytnuté částky.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. prosince 2006, č. j.
42 Co 343/2006-97, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o
zaplacení částky 100.000,- Kč zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy
obou stupňů. Převzal skutkový stav, který vzal za prokázaný soud prvního
stupně, včetně zjištění, že mezi účastníky nebyla sporná výše ceny užívání
zařízení. Ztotožnil se i s jeho právním závěrem, že smlouva uzavřená účastníky
je absolutně neplatná, neboť v rozporu s § 39 odst. 1 zákona o obcích záměr
pronajmout zařízení nebyl vyvěšen po stanovenou dobu před projednáním v
orgánech obce na úřední desce obecního úřadu. Oproti soudu prvního stupně však
dovodil, že za situace, kdy si účastníci na základě neplatné smlouvy poskytli
vzájemně plnění, jsou povinni si je vrátit podle § 457 obč. zák. Žalovaná na
základě neplatné smlouvy obdržela od žalobce na nájemném částku 100.000,- Kč a
žalobce užíval zařízení žalované, která mu to umožnila. Povinnost žalované
vrátit žalobci částku, kterou obdržela na nájemném, je podmíněna jeho vzájemnou
povinností vrátit jí cenu užívání předmětu neplatné smlouvy, jejíž výše
odpovídá zaplacenému nájemnému. Jelikož žalovaná v řízení před soudem prvního
stupně uplatnila v rámci procesní obrany kompenzační námitku ve smyslu § 98 o.
s. ř., vzájemné pohledávky účastníků zanikly započtením (§ 580 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a důvodnost z § 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Namítl, že v souvislosti s neplatnou smlouvou získal
plnění, nikoli však od žalované, ale od jednotlivých odběratelů, s nimiž
uzavíral smlouvy, a ti mu platili stočné. Není srozuměn s názorem žalované, že
částka, kterou získal od odběratelů, je rovna výši zaplaceného nájemného.
Připomíná, že žalovaná své tvrzení nepodložila žádným důkazem. Má za to, že v
posuzovaném případě nelze uvažovat o vzájemném vrácení plnění ve smyslu § 457
obč. zák., neboť plnění získal z jiného právního vztahu (od odběratelů) a
nikoli od žalované; ta také po něm žádné plnění nepožadovala. Kromě toho jeho
pohledávka na peněžité plnění nemohla zaniknout započtením nepeněžitého plnění
(užívání majetku žalované), které není způsobilé k započtení na peněžitou
pohledávku. Současně namítá, že pohledávka žalované je promlčena a že výkon
práva žalované je v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. Z
uvedených důvodů navrhl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit.
Žalovaná se ztotožnila se skutkovými i právními závěry odvolacího
soudu. Jestliže si strany podle neplatné smlouvy plnily, jsou povinny si
vzájemně poskytnuté plnění vrátit. Její povinnost vrátit žalobci zaplacené
nájemné je podmíněna povinností žalobce zaplatit jí náhradu za užívání jejího
zařízení. Za neudržitelný považuje názor žalobce, že z neplatné smlouvy má
pouze on nárok na vrácení nájemného, neboť by to znamenalo, že by mohl zařízení
užívat bezplatně. I když v dané věci nebylo nutno učinit projev vůle k
započtení, kompenzační námitku vznesla v řízení před soudem prvního stupně a
vzájemné pohledávky započtením zanikly (§ 580 obč. zák.). Výše plnění, jež
žalobce obdržel od odběratelů a která vyplývá z kalkulačních listů, je pro
rozhodnutí věci irelevantní. Námitku promlčení její pohledávky uplatněnou
žalobcem považuje za nepatřičnou už i vzhledem k tomu, že promlčena je
pohledávka žalobcova (žalobce poslední platbu nájemného poukázal 26. 1. 2003 a
žalobu podal až 1. 7. 2005).
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění před 1. 7. 2009 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej čl.
II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dále opět
jen „o. s. ř.“).
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas k tomu
oprávněným subjektem (žalobcem) při splnění podmínky advokátního zastoupení (§
240 odst. 1 a § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a/ o. s. ř.; Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.
s. ř.) se proto dále zaměřil na posouzení otázky, zda je též důvodné.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Je-li
dovolání přípustné, je dovolací soud povinen ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé
o. s. ř. přihlédnout též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.
a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání
uplatněny (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Protože žalobce v dovolání žádnou
z uvedených vad nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu,
zabýval se dovolací soud jen uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalobce
závazně po obsahové stránce vylíčil.
Se zřetelem k právnímu posouzení zjištěného skutkového stavu odvolacím soudem a
k obsahovému vymezení dovolacích námitek je otevřena dovolacímu přezkumu
kontrola správnosti závěru dovozujícího, že povinnost žalované vydat bezdůvodné
obohacení získané na úkor žalobce zaplacením nájemného je podmíněna vzájemnou
povinností žalobce vydat bezdůvodné obohacení získané na úkor žalované užíváním
jejího zařízení.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní
posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, nebo ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné
právní závěry.
Podle § 39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), záměr
obce prodat, směnit nebo darovat nemovitý majetek, pronajmout jej nebo
poskytnout jako výpůjčku obec zveřejní po dobu nejméně 15 dnů před projednáním
v orgánech obce vyvěšením na úřední desce obecního úřadu, aby se k němu mohli
zájemci vyjádřit a předložit své nabídky. Záměr může obec též zveřejnit
způsobem v místě obvyklým. Pokud obec záměr nezveřejní, je právní úkon od
počátku neplatný.
Podle § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále opět
jen „obč. zák.“), je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z
účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným
obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo
ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení je majetkový prospěch
získaný plněním z neplatného právního úkonu (§ 451 odst. 2 obč. zák.). Jestliže
si
na základě neplatné smlouvy poskytly vzájemně plnění obě strany, vztahuje se
na takový případ zvláštní způsob vydání předmětu bezdůvodného obohacení podle
§ 457 obč. zák., který určuje jako pravidlo vzájemnou vázanost práv a
povinností účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy. Znamená to, že právo jedné
smluvní strany na vydání poskytnutého plnění je podmíněno její povinností
vrátit druhé smluvní straně to, co podle smlouvy od ní přijala. Ze zákona tak
vzniká synallagmatický závazek, v němž je povinnost obou stran k plnění na sebe
vzájemně vázána. Platí zde zásada vyjádřená v § 560 obč. zák., tj. že splnění
závazku se může domáhat jen ten, kdo sám již splnil (předmět bezdůvodného
obohacení vrátil), popřípadě je připraven svůj závazek vůči druhému splnit, a
zároveň s uplatněním svého práva vrací nebo nabízí vrácení toho, co přijal.
Byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli,
peněžitá nebo jde-li o plnění, za něž musí být poskytnuta náhrada v penězích (§
458 odst. 1 obč. zák.), pak se specifická povaha § 457 obč. zák. projevuje tím,
že v soudním řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné smlouvy lze přiznat
pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce (nebo peněžitá náhrada za ně)
přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle
smlouvy žalovaným. Při takovém postupu soud provede vzájemné zúčtování obou
bezdůvodných obohacení; projev směřující k započtení se nevyžaduje (srovnej
Zprávu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 3. 1975, Cpj
34/74, o zhodnocení stavu rozhodování soudů ČSR ve věcech neoprávněného
majetkového prospěchu, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod R 26/1975, a např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 6. 2004, sp. zn.
29 Odo 52/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R
28/2006). Jestliže si smluvní strany plnily podle smlouvy o nájmu, ačkoli je
smlouva posléze posouzena jako absolutně neplatný právní úkon, pak to v
návaznosti na § 457 obč. zák. znamená, že nájemce je povinen vydat majetkový
prospěch, který získal užíváním předmětu smlouvy, a pronajímatel majetkový
prospěch nabytý inkasováním nájemného. Tyto povinnosti jsou vzájemně
podmíněnými ve smyslu § 560 obč. zák. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze
dne 26. 4. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1270/99, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod R 13/2002). Nájemce - narozdíl od pronajímatele,
který je povinen vrátit obdržené nájemné - není schopen spotřebované plnění v
podobě výkonu práva nájmu vrátit. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je
peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a
čase za užívání věci, zpravidla formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen
plnit podle platné nájemní smlouvy (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR
ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/99, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod R 8/2000).
V posuzovaném případě není zpochybňován právní závěr, že smlouva
o pronájmu a provozování zařízení pro rozvod vody a odkanalizování a čištění
odpadních vod uzavřená účastníky dne 1. 1. 2001 je absolutně neplatným právním
úkonem. Jelikož si účastníci podle ní vzájemně plnili (žalobce zaplatil
žalované nájemné a žalovaná mu umožnila užívat zařízení), je každý z nich
povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal, tj. vydat získané bezdůvodné
obohacení (§ 457 obč. zák.). Právo žalobce na vrácení zaplaceného nájemného v
částce 100.000,- Kč je podmíněno jeho povinností vrátit žalované peněžitou
náhradu za užívání zařízení. Z hlediska právního posouzení věci je proto
irelevantní zjištění, zda a jakého plnění se žalobci dostalo od odběratelů, s
nimiž uzavíral smlouvy. Odvolací soud dovodil, že peněžitá náhrada za užívání
tohoto zařízení odpovídá částce, kterou žalobce v průběhu jeho užívání zaplatil
žalované na nájemném (tj. majetkovým vyjádřením prospěchu žalobce je částka
100.000,- Kč). Této úvaze je možno přisvědčit; jednalo se o specifický případ,
kdy vzhledem ke všem jeho okolnostem (žalobce si pronajal zařízení žalované za
účelem podnikání, výši nájemného účastníci sjednávali s přihlédnutím k
předpokládanému zisku žalobce) částky zaplaceného nájemného odpovídaly obvyklé
ceně pronájmu takového zařízení v daném místě a čase. Ostatně žalovaná při
jednání soudu prvního stupně dne 30. 3. 2006 v rámci procesní obrany tuto
částku, kterou považovala za peněžitou náhradu za užívání jejího zařízení
žalobcem, uplatnila k započtení. Následnému postupu odvolacího soudu v
intencích shora uvedených zásad nelze ničeho vytknout. Protože po vzájemném
zúčtování bezdůvodných obohacení, získaných účastníky na základě neplatné
smlouvy, peněžité plnění žalobce nepřesáhlo peněžitou náhradu za plnění
poskytnuté mu žalovanou, nezbylo než žalobu zamítnout.
Námitka žalobce, že výkon práva žalované na vydání bezdůvodného obohacení je v
rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., se nemůže prosadit.
Odvolacímu soudu nelze vytýkat, že výkon práva nepodrobil posouzení z hlediska
souladu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. za situace, kdy v
řízení nevyšly najevo skutečnosti, z nichž by bylo možno na rozpor s dobrými
mravy usuzovat, a žalobce ani tuto otázku nenastolil. Z toho pak logicky plyne,
že neučinil-li odvolací soud právní závěr ohledně namítaného rozporu s dobrými
mravy, nemůže být tato právní otázka podrobena dovolacímu přezkumu.
Výhrada, že pohledávka žalované se promlčela, je z hlediska úvah o
opodstatněnosti dovolání bezvýznamná, neboť žalobce tuto námitku uplatnil až v
dovolacím řízení. Je notorietou, že k promlčení soud přihlíží jen k námitce
účastníka řízení, který ji může uplatnit kdykoli během soudního řízení až do
právní moci rozhodnutí, tedy i v rámci řízení odvolacího. Jestliže žalobce
námitku promlčení vznesl až po právní moci rozhodnutí, soudy se jí nemohly
zabývat a žalobce tudíž nemohl tuto námitku úspěšně uplatnit.
Lze uzavřít, že žalobci se prostřednictvím dovolacích námitek nepodařilo
správnost napadeného rozsudku zpochybnit; dovolací soud proto jeho dovolání
podle
§ 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalované,
která by měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, v souvislosti s tímto
řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. září 2009
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu