33 Cdo 2377/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce
NORDOSSOLA TRANSPORTI S.r.l., se sídlem Via Molinetto 50, CRODO 28862, Italská
republika, zastoupeného Mgr. Paolou Spoladore, advokátkou se sídlem v Praze 2,
U Kanálky 4/1359, proti žalované Z. C., zastoupené Mgr. Bc. Ivo Nejezchlebem,
advokátem se sídlem v Brně, Joštova 4/138, o 13.901,81 EUR s příslušenstvím,
vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 42/2010, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2012, č.j. 44 Co
277/2011-148, takto :
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2012, č.j. 44 Co
277/2011-148, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2011, č.j. 39 C
42/2010-126, se ruší a věc se Městskému soudu v Brně vrací k dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou z 31. 3. 2010 domáhal po žalované zaplacení částky 13.901,81
EUR s příslušenstvím (úroky z prodlení). Nárok opřel o tvrzení, podle něhož s
žalovanou uzavřel ústní smlouvu o prodeji osobního automobilu Mercedes Benz
třídy C Elegance, VIN : WDB2030061A376961, reg. zn. 5B5 3425. Vozidlo žalovaná,
která v době od 6. 4. 2007 do 13. 1. 2010 pracovala jako vedoucí organizační
složky žalobce v České republice, převzala 1. 4. 2008, přičemž sjednanou cenu
ve výši 13.901,81 EUR nezaplatila.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 4. 2011, č.j. 39 C 42/2010-126, žalobu
zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Po stránce skutkové dovodil, že žalobce
neprokázal existenci ústní kupní smlouvy, a uzavřel, že vozidlo obdržela
žalovaná darem „za to, že vzorně plnila své pracovní povinnosti ve prospěch
žalobce.“
Rozsudkem ze dne 22. 2. 2012, č.j. 44 Co 277/2011-148, Krajský soud v Brně
rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a žalobce zavázal k náhradě nákladů,
které vznikly žalované v odvolacím řízení. Odvolací soud – na podkladě
skutkového stavu zjištěného v řízení před soudem prvního stupně – rovněž
vyloučil existenci práva žalobce na zaplacení kupní ceny z důvodu neexistence
kupní smlouvy; nadto se vypořádal s námitkou, podle níž mělo být plnění
přiznáno z titulu bezdůvodného obohacení („nárok z bezdůvodného obohacení nelze
odůvodnit skutkovým tvrzením o uzavření kupní smlouvy“).
Soudy obou stupňů implicite vycházely z toho, že právní řád České republiky je
ten, podle kterého je třeba daný právní vztah posoudit.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jímž prostřednictvím
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“),
vytknul (mimo jiné), že soudy nesprávně vyřešily otázku, který právní řád je
pro hmotněprávní posouzení dané věci „příslušný“; podle názoru dovolatele měl
být aplikován italský právní řád.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
31. 12. 2012 (srov. část první, čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání je přípustné, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst.
3 o.s.ř.); ten je dán tím, že otázku určení smluvního statusu pro právní vztah
ze smlouvy kupní, jejíž stranou byla právnická osoba zřízená podle italského
práva, Nejvyšší soud dosud neřešil.
Právní posouzení je ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nesprávné,
jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Mezinárodní (cizí, zahraniční) prvek je v soukromoprávním vztahu obsažen,
jestliže tento vztah má v některé své složce společensky dostatečně významný
poměr k zahraničí. Tak je tomu tehdy, jestliže vztah k zahraničí je dán u
1/ subjektu právního vztahu (účastník právního vztahu je cizí státní příslušník
nebo bydlí v zahraničí, popř. je právnickou osobou založenou podle cizího práva
nebo se sídlem v zahraničí);
2/ skutečnosti právně významné pro vznik a existenci právního vztahu (nastala
nebo má nastat v zahraničí, přičemž může jít o právní úkon, jinou událost nebo
chování účastníka, jež je předmětem právního vztahu);
3/ předmětu právního vztahu (jde o nepřímý předmět právního vztahu, tj. věci,
práva a nehmotné výsledky lidské činnosti, jichž se týká chování účastníků
právního vztahu, je-li tento předmět umístěn v cizině nebo jinak lokalizován či
vázán na oblast cizího státu nebo ho má být dosaženo v cizině);
4/ právního vztahu, který právně souvisí nebo je právně závislý (akcesorický)
na jiném právním vztahu, jestliže se tento vztah (základní, hlavní) řídí cizím
právem (srov. Kučera, Z., Mezinárodní právo soukromé, 6. Opravené a doplněné
vydání, nakladatelství Doplněk Brno 2004, str. 18).
Zjistí-li soud přítomnost mezinárodního prvku v řízení, je povinen zabývat se
otázkou, podle jakého právního řádu a podle jakých konkrétních norem je třeba
právní vztah posoudit. Kvalifikace vztahu z pohledu mezinárodního práva
soukromého (tj. zda jde či nejde o vztah s mezinárodním prvkem) a v kladném
případě následná identifikace rozhodného práva, jeho obsahu a způsobu jeho
aplikace musí předcházet hodnocení zjištěných skutkových okolností a právnímu
posouzení věci. Skutkové závěry musí nalézt svůj obraz v podobě konkrétních
subjektivních práv a povinností normovaných právním předpisem. Skutkový stav je
tedy interpretován prostřednictvím rozhodného práva a výrazem této interpretace
je výrok soudního rozhodnutí. Nedošlo-li k identifikaci vztahu a ke zjištění
rozhodného práva a jeho obsahu, neexistuje ani spojnice mezi skutkovým stavem a
rozhodnutím, neboť chybí nástroj, prostřednictvím kterého vůbec lze skutková
zjištění hodnotit a určit rozsah subjektivních práv a povinností v rámci
předmětu sporu.
V souzené věci je mezinárodní prvek evidentní; účastnicí tvrzeného
právního poměru je právnická osoba zřízená podle italského práva. Rozhodné
právo se určí podle skutkových tvrzení obsažených v žalobě, příp. v
doplňujících podáních a vyjádřeních, o která žalobce opírá nárok na peněžité
plnění (úhrada sjednané ceny za prodej osobního automobilu). Se zřetelem k
žalobnímu tvrzení, že žalovaná převzala vozidlo 1. 4. 2008 na základě ústní
formou uzavřené kupní smlouvy, lze již v této fázi řízení učinit následující
závěry.
Určit rozhodné právo nelze podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady
(ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové
vztahy („Řím I“). Časová působnost „Nařízení“ jako komunitárního aktu přímo
aplikovatelného na národních úrovních a vylučujícího použití konkurujících
předpisů národních právních řádů (kolizních norem) vyplývá z jeho článku 28
(použije se na smlouvy uzavřené v rámci věcné, teritoriální a subjektivní
působnosti kdykoliv od 17. 12. 2009 /včetně/).
Pro smlouvy uzavřené do 17. 12. 2009 se právo, kterým se právní vztahy jimi
založené spravují, určí – je-li použitelná – podle Úmluvy o právu rozhodném pro
smluvní závazkové vztahy z 19. 6. 1980 („Římská úmluva,“ „Úmluva“); ta byla
otevřena k podpisu v Římě dne 19. 6. 1980 a v platnost vstoupila 1. 4. 1991
(Italská republika byla jedním z původních signatářů Úmluvy). V souvislosti s
členstvím v Evropské unii přistoupila Česká republika k Úmluvě (včetně Prvního
a Druhého protokolu o jejím výkladu) 14. 4. 2005 (viz Sdělení ministerstva
zahraničních věcí vyhlášené pod č. 64/2006 Sb.m.s.) a v souladu s čl. 10
ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, v platném znění, se
Římská úmluva stala 1. 7. 2006 součástí právního řádu České republiky. Úmluva
má přednost před jinými předpisy, které jsou součástí vnitrostátního práva,
pokud tyto stanoví něco jiného (srov. § 2 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním
právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon č.
97/1967 Sb.“).
Můžeme zrekapitulovat: Byla-li smlouva zakládající soukromoprávní vztah s
mezinárodním prvkem uzavřena do 30. 6. 2006, aplikují se pro určení rozhodného
práva ustanovení zákona č. 97/1967 Sb.; pro smlouvy, které byly uzavřeny 1. 7.
2006 a po tomto datu, se použije Úmluva jako pramen mezinárodního práva.
Podle článku 4 odst. 1, věty první, Úmluvy se smlouva – v míře, ve které nebylo
právo rozhodné pro smlouvu zvoleno v souladu s článkem 3 – řídí právem země, s
níž nejúžeji souvisí. V odstavci 2 tentýž článek Úmluvy formuluje (s výhradou
odstavce 5) domněnku, podle níž smlouva nejúžeji souvisí se zemí, v níž má
strana, která je povinna poskytnout plnění příznačné pro smlouvu, v době
uzavření smlouvy obvyklé bydliště nebo v případě obchodní společnosti, sdružení
nebo právnické osoby ústředí. Byla-li však smlouva uzavřena při výkonu povolání
nebo při provozování živnostenské činnosti této strany, je danou zemí země, v
níž se nachází hlavní provozovna, nebo má-li být v souladu s podmínkami smlouvy
plněno v jiné než hlavní provozovně, je danou zemí země, v níž se nachází tato
jiná provozovna. Podle článku 4 odst. 5 Úmluvy se odstavec 2 nepoužije, není-li
možné určit předmět plnění. K domněnkám uvedeným v odstavcích 2, 3 a 4 se
nepřihlíží, vyplývá-li z okolností jako celku, že smlouva úžeji souvisí s jinou
zemí.
Pro určení závazkového smluvního statusu je významné správné provedení
kvalifikace konkrétního právního vztahu založeného smlouvou. Předpokládá se
identifikace typu smlouvy, ověření, zda jde o smluvní závazkový vztah, určení
plnění, které je charakteristické pro danou smlouvu, a prověření intenzity
vazby smluvního vztahu na právní řád státu určený podle charakteristického
plnění. V projednávaném případě z žalobních tvrzení vyplývá, že žalobce na
základě ústní smlouvy prodal žalované movitou věc (osobní automobil) a že
žalovaná nezaplatila cenu, na níž se shodli. Je nepochybné, že takto vymezený
právní vztah je soukromoprávní a že představuje průnik volních projevů
účastníků, kteří vyjádřili kvalifikovaný zájem na založení subjektivních práv a
povinností. Plněním „příznačným“ pro daný druh závazkových poměrů, jinak
řečeno, charakteristickým plněním, je odevzdání předmětu koupě kupujícímu.
Odpověď na otázku, zda smlouva úžeji souvisí s italským právním řádem nebo s
právním řádem českým, se skrývá ve (vyvratitelné) domněnce článku 4 odst. 2,
věty první, Úmluvy, a to za situace, kdy ze zjištěných okolností (prozatím)
nelze uzavřít, že smlouva úžeji souvisí s právem České republiky, a kdy (dosud)
žalovaná dopad domněnky skutkovými tvrzeními nevyvracela.
Lze uzavřít, že strana, která je povinna poskytnout plnění příznačné
(charakteristické) pro kupní smlouvu, je žalobce; jeho sídlo („ústředí“) je v
Italské republice. Odvolací soud, který implicite aplikoval na právní vztah
účastníků český právní řád, posoudil otázku určení rozhodného práva ve vztahu s
mezinárodním prvkem nesprávně.
Nejvyšší soud – aniž se zabýval důvodností dalších námitek snesených žalobcem v
dovolání – napadené rozhodnutí zrušil; zrušil i rozhodnutí soudu prvního
stupně, neboť důvody kasace se vztahují i na toto rozhodnutí (§ 243b odst. 2,
část věty za středníkem, odst. 3, věta druhá, o.s.ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst.
1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí odvolací soud (soud prvního stupně) rozhodne nejen o
nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i
dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2013
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu