33 Cdo 2387/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně E.
R., , zastoupené advokátem, proti žalované A. P., zastoupené advokátem, o
zaplacení 50.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod
sp. zn. 8 C 69/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 28. 11. 2007, č.j. 20 Co 524/2007-79, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2007, č.j. 20 Co
524/2007-79 (vyjma potvrzujícího výroku o věci samé), a rozsudek Okresního
soudu v Nymburce
ze dne 30. 1. 2007, č.j. 8 C 69/2006-47, ve výroku, jímž byla žalovaná zavázána
zaplatit žalobkyni 50.000,- Kč s 9 % úroky z prodlení za období od 11. 3. 2006
do zaplacení s tím, že výše úroku z prodlení je v každém kalendářním pololetí
závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první
den příslušného kalendářního pololetí, zvýšené o 7 procentních bodů, a ve
výroku o nákladech řízení
se ruší a věc se Okresnímu soudu v Nymburce vrací k dalšímu řízení.
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 30. 1. 2007, č.j. 8 C 69/2006-47 (mimo
jiné), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci
rozsudku 70.000,- Kč s 9 % úroky z prodlení od 11. 3. 2006 do zaplacení s tím,
že výše úroku z prodlení je v každém kalendářním pololetí závislá na výši repo
sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného
kalendářního pololetí zvýšené o 7 procentních bodů, žalované též uložil
nahradit žalobkyni náklady řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že
žalobkyně jako zájemkyně a žalovaná jako zprostředkovatelka uzavřely dne 17. 8.
2005 písemnou zprostředkovatelskou smlouvu, jejímž předmětem byl „prodej“
označeného bytu za minimální kupní cenu 980.000,- Kč. Smluvní strany si
sjednaly, že za zprostředkování prodeje náleží zprostředkovatelce odměna
50.000,- Kč splatná při podpisu kupní smlouvy. Smlouva byla uzavřena
na dobu neurčitou s výpovědní lhůtou dva měsíce. Dne 19. 1. 2006 uzavřela
žalobkyně jako prodávající a J. T. jako kupující kupní smlouvu, jíž kupujícímu
prodala uvedený byt za kupní cenu 960.000,- Kč. Téhož dne přijala žalovaná od
žalobkyně 50.000,- Kč jako odměnu za zprostředkování prodeje uvedeného bytu.
Kupující souhlasil s kupní cenou ve výši 980.000,- Kč, žalovaná mu však před
podpisem smlouvy sdělila, že ve smlouvě bude uvedena kupní cena ve výši
960.000,- Kč a že rozdíl 20.000,- Kč má zaplatit jí jako provizi. Žalobkyni
žalovaná tvrdila, že byt je za 980.000,- Kč neprodejný, a žalobkyně z toho
důvodu souhlasila s kupní cenou 960.000,- Kč. Žalovaná dne 18. 1. 2006 přijala
od kupujícího 20.000,- Kč jako provizi za zprostředkování koupě bytu. V dopise
z 9. 2. 2006 nazvaném odstoupení od smlouvy sděluje žalobkyně žalované, že s
účinností ke dni podpisu kupní smlouvy 19. 1. 2006 odstupuje od
(zprostředkovatelské) smlouvy, kterou uzavřely dne 17. 8. 2005, a to z důvodu
porušení smluvních podmínek, které spatřuje v tom, že byt měl být prodán za
smluvenou cenu 980.000,- Kč, za což měla žalovaná dostat provizi 50.000,- Kč,
ale byl prodán za 960.000,- Kč z důvodu, že žalovaná převzala od kupujícího
20.000,- Kč, o což se snížila kupní cena. Žalobkyně vyzvala žalovanou k
„vrácení celé provize“ v celkové výši 70.000,- Kč do 10. 3. 2006. Žalovaná
dopis obdržela nejpozději 2. 3. 2006. Soud prvního stupně na základě uvedených
skutkových zjištění uzavřel,
že žalovaná byla v prodlení s řádným splněním svého závazku ze
zprostředkovatelské smlouvy, „tj. prodejem uvedeného bytu za minimální kupní
cenu 980.000,- Kč.“ Souhlasila-li žalobkyně se snížením kupní ceny o 20.000,-
Kč, jedná se o neplatný právní úkon, neboť jej žalobkyně učinila v omylu
vyvolaném úmyslně žalovanou (§ 49a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku
ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“), navíc písemně uzavřená
zprostředkovatelská smlouva nebyla v tomto směru písemně změněna (§ 40 odst. 2
obč. zák.). Přestože si účastnice možnost odstoupení ve zprostředkovatelské
smlouvě nedohodly, a nebyla splněna podmínka podle § 517 odst. 1 obč. zák., a
sice poskytnutí dodatečné lhůty k plnění (což nebylo podle soudu prvního stupně
ani možné, neboť již byla uzavřena kupní smlouva s kupní cenou 960.000,- Kč a
žalobkyně jí byla vázána vůči kupujícímu), vyhodnotil soud prvního stupně dopis
žalobkyně ze dne 9. 2. 2006 jako odstoupení od smlouvy, maje
za to, že ustanovení § 517 odst. 1 obč. zák. lze použít analogicky vzhledem k
omylu, v který žalovaná žalobkyni uvedla. Jednání žalované ostře odporovalo
dobrým mravům ve smyslu ustanovení § 3 obč. zák., a proto je žalovaná povinna
vydat žalobkyni nejen částku 20.000,- Kč, „o kterou se na její úkor obohatila,“
ale současně nemá ani nárok na sjednanou odměnu 50.000,- Kč.
Zprostředkovatelská smlouva zanikla odstoupením s účinky ex tunc, a provize ve
výši 50.000,- Kč zaplacená žalobkyní žalované je jako „plnění bez právního
důvodu“ bezdůvodným obohacením na straně žalované. Kromě analogie legis je
podle soudu prvního stupně možné za použití analogie iuris posuzovat věc podle
ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „obch. zák.“), týkajících se podstatného porušení smlouvy a
možnosti odstoupit od smlouvy (zejména § 345 obch. zák.), a to právě z důvodu
neetického chování žalované jako podnikatelky, které bylo evidentním podstatným
porušením zprostředkovatelské smlouvy. Jelikož žalobkyně vyzvala žalovanou k
zaplacení 70.000,- Kč do 10. 3. 2006, byla žalovaná od 11. 3. 2006 v prodlení,
a od tohoto data je povinna zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení. Faktura a
příjmový doklad, jimiž žalovaná dokládala, že při prodeji bytu využila služeb
jiné realitní kanceláře, za což jí bylo fakturováno 23.800,- Kč včetně DPH,
byly pro soud prvního stupně nepodstatnými s tím, že je samozřejmé, že žalovaná
má v souvislosti se svou podnikatelskou činností rovněž výdaje; k jejich krytí
slouží právě odměna sjednaná mezi žalobkyní a žalovanou pro případ splnění
smluvních podmínek.
Krajský soud v Praze ve výroku uvedeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního
stupně v napadené vyhovující části změnil tak, že žalobu co do částky 50.000,-
Kč s úroky z prodlení od 11. 3. 2006 do zaplacení ve výši odpovídající v každém
kalendářním pololetí trvání prodlení v procentech součtu čísla 7 a repo sazby
vyhlášené ve Věstníku ČNB ve výši platné vždy k prvnímu dni kalendářního
pololetí zamítl, jinak je v této části potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů
před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního
stupně. Nárok žalobkyně na zaplacení 20.000,- Kč s úroky z prodlení shledal
důvodným, i když na rozdíl od soudu prvního stupně z titulu náhrady škody (§
420 odst. 1 obč. zák.), kterou žalovaná žalobkyni způsobila tím, že od
kupujícího inkasovala 20.000,- Kč (které by jinak investoval do kupní ceny) na
úhradu nákladů, jež (žalovaná) vynaložila v souvislosti se zprostředkováním, na
jejichž náhradu by neměla vůči žalobkyni nárok, neboť tak nebylo sjednáno ve
smlouvě (§ 776 obč. zák.). Požadavek žalobkyně na zaplacení 50.000,- Kč
odvolací soud neshledal důvodným. Uzavřel, že pokud byla mezi žalobkyní a třetí
osobou uzavřena přičiněním žalované platná kupní smlouva ohledně předmětného
bytu, došlo „k ukončení smlouvy o zprostředkování“ a současně vznikl žalované
nárok na sjednanou odměnu 50.000,- Kč. U zprostředkovatelské smlouvy – z
hlediska jejího splnění, a tedy i nároku na odměnu – totiž záleží jen na
výsledku činnosti, tedy na tom, zda zájemce zprostředkovávanou smlouvu uzavře,
k čemuž nemůže být zprostředkovatelem nucen. Na závěru o ukončení smluvního
vztahu splněním nemůže podle odvolacího soudu nic měnit skutečnost, že byt byl
prodán za kupní cenu
o 20.000,- Kč nižší, jestliže žalobkyně prodej za tuto sníženou kupní cenu – i
když v důsledku nepravdivých informací od žalované – akceptovala a kupní
smlouvu s touto kupní cenou uzavřela. Výše kupní ceny, za kterou žalobkyně
požadovala byt prodat, totiž není podstatnou náležitostí zprostředkovatelské
smlouvy, takže účastnice ji mohly kdykoli změnit, a to i ústně či konkludentně.
Poté co zprostředkovatelská smlouva zanikla splněním, nemohla od ní žalobkyně
již účinně odstoupit. Analogické použití ustanovení § 517 odst. 1 obč. zák. či
§ 345 obch. zák. odvolací soud odmítl. Protože žalobkyně přičiněním žalované
uzavřela kupní smlouvu, „jejíž uzavření bylo předmětem závazku žalované podle
zprostředkovatelské smlouvy,“ má žalovaná nárok na sjednanou odměnu. To, že
žalobkyně akceptovala uzavření kupní smlouvy s nižší kupní cenou
na základě nepravdivých informací žalované, ji nezbavuje povinnosti zaplatit
žalované sjednanou odměnu, neboť nárok na odměnu byl podložen výsledkem
činnosti žalované. Převzala-li žalovaná od žalobkyně 50.000,- Kč jako odměnu za
zprostředkování prodeje bytu, nejedná se o bezdůvodné obohacení, neboť toto
plnění bylo podloženo závazkem žalobkyně ze zprostředkovatelské smlouvy.
Uvedené plnění nelze podle odvolacího soudu posoudit ani jako plnění poskytnuté
v rozporu s dobrými mravy. Pokud totiž žalobkyni vznikla v důsledku porušení
povinností ze strany žalované škoda, má nárok na její náhradu (a tento nárok
také uplatnila), a nelze v tom současně spatřovat důvod pro zproštění se
povinnosti zaplatit žalované odměnu za zprostředkování prodeje, které žalovaná
prokazatelně zajistila.
Rozsudek odvolacího soudu napadla v měnícím výroku ve věci samé a ve výrocích o
nákladech řízení žalobkyně dovoláním, jímž namítá, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů, dále též jen
„o.s.ř.“). Žalobkyně považuje za věcně správný rozsudek soudu prvního stupně.
Má za to, že nárok na odměnu žalované nevznikl, a částka 50.000,- Kč je tak
bezdůvodným obohacením. Prosazuje, že žalovaná závazek ze smlouvy o
zprostředkování řádně nesplnila, a že smlouva zanikla odstoupením. Dopis
žalobkyně z 9. 2. 2006 lze považovat i za výpověď, smlouva by pak zanikla tímto
způsobem. Předkládá také úvahu o zániku závazku pro nemožnost plnění, neboť
žalovaná podvodem způsobila, že byt již nemohl být prodán za podmínek
stanovených ve zprostředkovatelské smlouvě. Dále namítá, že požadavek žalované
na odměnu je navíc za daných okolností v rozporu s dobrými mravy.
Zprostředkovatelskou smlouvu porušila žalovaná „mimořádně hrubým způsobem,“
její jednání bylo v „příkrém rozporu s dobrými mravy,“ žalovaná jako
podnikatelka svou klientku podvedla a na její úkor se úmyslně obohatila.
Přiznání práva na odměnu zprostředkovateli, který zájemce podvedl, motivuje
zprostředkovatele k dalšímu takovému jednání, jelikož odměna mu vždy v plné
výši zůstane. Z pohledu „spotřebitelského rozměru věci“ pak žalované vytýká
nedostatek písemné formy změny smlouvy o zprostředkování a poukazuje na to, že
z úkonů žalobkyně je možno dovodit jak odstoupení od smlouvy, tak dovolání se
omylu stran přistoupení na snížení kupní ceny. Na místě je podle dovolatelky i
analogie iuris k ustanovení § 345 obch. zák.; pokud by totiž spotřebitel neměl
možnost odstoupit od smlouvy pro podvodné jednání podnikatele, ocitl by se v
horším postavení, než by měl v režimu obchodního zákoníku, což je v rozporu s
principem ochrany spotřebitele. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání souhlasila se závěrem odvolacího soudu, že
požadavek žalobkyně na vrácení částky 50.000,- Kč není důvodný, neboť k
uzavření kupní smlouvy došlo přičiněním žalované a tato má nárok na sjednanou
odměnu,
o bezdůvodné obohacení se tak nejedná. Přiznává svoji chybu, nesnažila-li se
dohodnout se žalobkyní na úhradě 20.000,- Kč, přestože šlo o prokazatelné
náklady (odměna pro dalšího zprostředkovatele) nutné k dosažení výsledku
spočívajícího v uzavření kupní smlouvy. Navrhla, aby dovolací soud dovolání
zamítl a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále opět jen „o.s.ř.“).¨
Dovolání – přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. – je důvodné.
Z úřední povinnosti přihlíží dovolací soud k vadám vyjmenovaným v § 229 odst.
1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán uplatněným
dovolacím důvodem – v daném případě důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. – včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 3
o.s.ř.). Uvedené vady nebyly dovoláním vytýkány a z obsahu spisu se nepodávají.
Předmětem dovolacího přezkumu je tedy (právní) závěr odvolacího soudu, podle
něhož splněním závazku žalované (zprostředkovatelky) jí vznikl nárok na provizi.
Právní posouzení je ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. nesprávné,
jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Pro závěr odvolacího soudu, že závazek žalované ze zprostředkovatelské smlouvy
zanikl jeho (řádným) splněním, bylo určující posouzení platnosti změny
zprostředkovatelské smlouvy co do výše kupní ceny, za niž má být prodej
zprostředkován.
Podle ustanovení § 40 odst. 2 obč. zák. písemně uzavřená dohoda může být
změněna nebo zrušena pouze písemně.
Závěr odvolacího soudu, že účastníci zprostředkovatelské smlouvy, jíž se
zprostředkovatel zavázal obstarat zájemci uzavření kupní smlouvy, kterou
zájemce prodá specifikovanou nemovitost za kupní cenu, jejíž minimální výše
byla v písemně uzavřené zprostředkovatelské smlouvě určena, se mohou na snížení
kupní ceny, za niž má být věc prodána, platně dohodnout i ústně či
konkludentně, protože výše kupní ceny není podstatnou náležitostí
zprostředkovatelské smlouvy, pro niž zákon nepředepisuje písemnou formu, není
správný. Tento závěr je v rozporu s ustanovením § 40 odst. 2
obč. zák., které stanoví povinnost písemně uzavřenou smlouvu měnit opět pouze v
písemné formě, a to bez ohledu na to, zda se jednalo o smlouvu, která mohla být
podle zákona uzavřena i bezformálně, či zda šlo o změnu jejích podstatných či
nahodilých náležitostí. Byla-li písemně uzavřená smlouva změněna ústně či
konkludentně, a nikoli písemně, jak to vyžaduje ustanovení § 40 odst. 2 obč.
zák., je třeba uzavřít, že se jedná
o právní úkon, který nebyl učiněn ve formě, již vyžaduje zákon, a tedy o právní
úkon absolutně neplatný (§ 40 odst. 1 obč. zák.). Obsahovala-li proto písemně
uzavřená zprostředkovatelská smlouva ujednání, že jejím předmětem je
zprostředkování smlouvy o prodeji bytu za minimální kupní cenu ve výši
980.000,- Kč, bylo třeba ke změně zprostředkovatelské smlouvy i v tomto
ujednání opět písemné dohody mezi zprostředkovatelkou a zájemkyní, jinak nebyla
smlouva v tomto směru platně změněna.
K tomu, aby závazek žalované ze zprostředkovatelské smlouvy zanikl řádným
splněním (a žalované tím vznikl nárok na sjednanou odměnu), bylo proto třeba,
aby žalobkyně jako prodávající uzavřela přičiněním žalované kupní smlouvu, jíž
by předmětný byt prodala za kupní cenu ve výši 980.000,- Kč či vyšší. Uzavřela-
li však žalobkyně se žalovanou vyhledaným kupujícím kupní smlouvu s kupní cenou
ve výši 960.000,- Kč, nejednalo se o takovou smlouvu, k jejímuž zprostředkování
se žalovaná zavázala a jejíž uzavření by vedlo k zániku závazku žalované
splněním, byť žalobkyně toto plnění v omylu přijala. Bylo-li totiž jiné než
sjednané plnění věřitelem přijato omylem, dluh nebyl splněn (srov. Švestka, J.,
Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 10.
vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, str. 990).
Převedla-li žalobkyně kupní smlouvou zprostředkovanou žalovanou vlastnické
právo k věci, zprostředkování jejíhož prodeje bylo předmětem
zprostředkovatelské smlouvy, aniž tím závazek žalované ze zprostředkovatelské
smlouvy zanikl splněním, nezbývá než uzavřít, že závazek žalované zanikl pro
nemožnost plnění (§ 575 odst. 1 obč. zák.); po uzavření kupní smlouvy již
žalovaná svůj původní závazek ze zprostředkovatelské smlouvy nemohla splnit.
Zaplatila-li žalobkyně sjednanou odměnu (§ 774 obč. zák.), plnila žalované na
základě právního důvodu, který odpadl (§ 451 odst. 2 obč. zák.).
Jelikož dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. uplatnila
dovolatelka po právu, Nejvyšší soud – aniž se zabýval dalšími námitkami
snesenými v dovolání – rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil (§
243b odst. 2, část věty
za středníkem, o.s.ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, se vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil
Nejvyšší soud (ve výše uvedeném rozsahu) i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá, o.s.ř.).
Soud prvního stupně (odvolací soud) je vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o nákladech dalšího řízení,
ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§ 243d
odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. listopadu 2009
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu