33 Cdo 2439/2009

33 Cdo 2439/2009

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci

žalobce M. D., zastoupeného Mgr. Vilémem Burianem, advokátem se sídlem v

Chomutově, Na Příkopech 902, proti žalovanému A. L., místem podnikání v

Karlových Varech, Teplárenská 55/21, identifikační číslo 61184578, zastoupenému

JUDr. Karlem Jelínkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská 3a,

o zaplacení 44.322,- Kč s příslušenstvím oproti vydání věcí, vedené u Okresního

soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 13 C 33/2007, o dovolání žalobce proti

rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. února 2009, č. j. 18 Co

49/2009-132, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Žalobce se v konečném znění žaloby domáhal po žalovaném zaplacení částky

45.707,- Kč s příslušenstvím oproti vydání plnění, které mu bylo poskytnuto

podle smlouvy o dílo uzavřené dne 17. 3. 2006. Uváděl, že od této smlouvy

odstoupil, neboť namísto výrobků společnosti RI OKNA, s.r.o. mu byly dodány a

namontovány výrobky jiné společnosti. Okresní soud v Karlových Varech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. listopadu 2008, č. j. 13 C 33/2007-106, žalobu zamítl a uložil žalobci

povinnost nahradit žalovanému náklady řízení. Rozhodl tak poté, kdy jeho

předchozí rozsudek ze dne 24. 5. 2007, č. j. 13 C 33/2007-24, jímž byla žaloba

zamítnuta, zrušil Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 3. 10. 2007, č. j. 18

Co 401/2007-53, a následující (žalobě vyhovující) rozsudek ze dne 31. 1. 2008,

č. j. 13 C 33/2007-68, zrušil Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 2. 7. 2008,

č. j. 18 Co 224/2008-94. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce uzavřel se žalovaným dne

20. 3. 2006 smlouvu o dílo č. 0206027, jejímž předmětem byla dodávka plastových

oken a dveří typu Salamander, a to podle rozměrů a požadavků objednatele

uvedených v cenové nabídce č. 189-06, včetně dopravy na místo montáže. Podle

této smlouvy zaplatil žalobce žalovanému dohodnutou cenu ve výši 45.707,- Kč

tak, že 30.000,- Kč uhradil 20. 3. 2006 a 15.707,- Kč dne 19. 5. 2006; cena

zahrnovala i montáž dodaných výrobků. Kompletní dílo mělo být předáno

nejpozději do 40 pracovních dnů od připsání zálohové platby na bankovní účet

zhotovitele nebo její úhrady objednatelem v hotovosti. Dne 9. 5. 2006 převzal

žalobce od žalovaného tři kusy dvoukřídlých oken a dne 17. 5. 2006 jeden kus

balkónových dveří; v „Protokolu o předání a převzetí“ ze 17. 5. 2006 sepsaného

pracovníkem žalovaného J. K. bylo v rubrice vady a nedodělky uvedeno: u

dvoukřídlého okna - výměna čtyř kusů skel (rámeček je křivý) a u bal. dveří -

výměna 2 ks skel (jedno velké, jedno malé). Dále zde bylo poznamenáno, že

„zástupce zhotovitele předává a zástupce objednatele přebírá dodávku plastových

oken a dveří v rozsahu 100 % za podmínek v tomto protokole uvedených“. Dne 30. 5. 2006 byla provedena montáž oken, dveře namontovány nebyly, neboť žalobce

neměl dosud připravený dveřní otvor. Dopisem ze dne 5. 6. 2006 žalobce od

smlouvy o dílo odstoupil a požádal o vrácení částky 45.707,- Kč a o demontáž

zabudovaných oken a odvoz dodaných výrobků. Vytkl přitom žalovanému, že mu

„nabízí prospekty a cenové nabídky pod hlavičkou Ri-okna, s.r.o., avšak

dodávány jsou nekvalitní výrobky od jiného výrobce“. Dodaná okna pak žalobce

demontoval a uskladnil. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně

smlouvu, kterou účastníci uzavřeli dne 17. 3. 2006, posoudil jako smlouvu o

dílo podle § 631 obč. zák., podle níž vznikla žalovanému povinnost provést dílo

podle cenové nabídky a žalobci povinnost zaplatit sjednanou cenu díla. Pakliže

žalobce od této smlouvy odstoupil dopisem ze dne 5. 6. 2006, učinil tak, aniž

žalovanému poskytl přiměřenou lhůtu k řádnému provedení a dodání díla. Nedošlo

tudíž k odstoupení od smlouvy podle § 642 odst. 2 obč. zák., nýbrž podle § 642

odst.

1 obč. zák. a žalovanému (zhotoviteli) vzniklo vůči žalobci (objednateli)

právo na zaplacení již provedených prácí na díle (tedy ceny montáže a ceny

zaplaceného materiálu), neboť lze mít za to, že výsledek práce zhotovitele

nemůže být použit jinak. Protože právní vztah účastníků zanikl 5. 6. 2006 v

důsledku odstoupení od smlouvy o dílo, nemohl se žalobce při jednání dne 10. 1. 2008 úspěšně dovolat relativní neplatnosti smlouvy o dílo pro omyl v předmětu

smlouvy. Soud prvního stupně proto nevyhověl návrhu žalobce na doplnění

dokazování důkazy, kterými žalobce hodlal prokazovat, že jednal v omylu ohledně

předmětu smlouvy a ohledně vztahu žalovaného ke společnosti Ri-okna. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. února 2009, č. j. 18 Co 49/2009-132,

změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost

zaplatit žalobci 1.385,- Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 9,5 % od

9. 3. 2007 do 30. 6. 2007, ve výši 9,75 % od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007, ve

výši 10,5 % od 1. 1. 200 do 31. 12. 2008, ve výši 9, 25 % od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009 a ve výši repo sazby stanovené ČNB zvýšené o sedm procentních bodů od

1. 7. 2009 do zaplacení; žalobu zamítl co do částky 44.322,- Kč s

příslušenstvím oproti vydání tří kusů oken a jednoho kusu dveří. Současně

rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vycházeje ze skutkových

zjištění soudu prvního stupně uzavřel, že dílo nebylo dokončeno, neboť nedošlo

k namontování dveří, a dodaný materiál neodpovídal materiálu, který byl ve

smlouvě sjednán. Pokud žalovaný dodal jiná okna, než byla ve smlouvě sjednána,

bylo na žalobci, aby mu poskytl přiměřenou lhůtu k dodání skutečně objednaných

výrobků. Žalobce však žalovanému přiměřenou lhůtu k zjednání nápravy neposkytl

a nemohl proto platně odstoupit od smlouvy o dílo podle § 642 odst. 2 obč. zák. Jeho úkon ze dne 5. 6. 2006 je nutné posoudit podle § 642 odst. 1 obč. zák. a

žalovaný má právo na zaplacení již provedených prací (výsledek práce nelze

použít jinak) a na náhradu účelně vynaložených nákladů. Protože dveře nebyly

namontovány, je žalovaný povinen cenu za jejich montáž, která již byla uhrazena

(tj. 1.385,16 Kč), žalobci vrátit. Vzhledem k tomu, že žalobce v dopise z 5. 6. 2006 neuvedl, do jaké doby požaduje vrácení peněz, dospěl odvolací soud k

závěru, že žalovaný se dostal do prodlení s vrácením této částky dnem doručení

žaloby.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Naplnění dovolacího

důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. spatřuje v tom, že soudy

neprovedly všechny jím navržené důkazy, zejména ty, jimiž hodlal prokázat svůj

omyl ohledně předmětu plnění ze smlouvy o dílo (výslech svědků N., JUDr. K.,

listinný důkaz znaleckým posudkem S. K., popř. další). V rámci dovolacího

důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. vytýká odvolacímu soudu, že věc

nesprávně právně posoudil, dospěl-li k závěru, že došlo k odstoupení od smlouvy

ve smyslu § 642 odst. 1 obč. zák. Oproti tomu prosazuje názor, že žalovanému

poskytl přiměřenou lhůtu k řádnému a včasnému dokončení díla a jeho odstoupení

od smlouvy o dílo je nutno posuzovat jako úkon podle § 642 odst. 2 obč. zák. Zdůrazňuje, že část nedostatků díla reklamoval ihned při dodání dne 9. 5. 2006,

o čemž byl dne 17. 5. 2006 sepsán protokol. Po montáži oken dne 30. 5. 2006

zjistil, že tato mají jiné parametry a jsou od jiného výrobce, než bylo

sjednáno, a požadoval zjednání nápravy. Od smlouvy odstoupil až dne 5. 6. 2006. Lhůtu cca jednoho měsíce, kterou měl žalovaný k tomu, aby zjednal nápravu

vytčených nedostatků díla, lze považovat za přiměřenou. Žalobce má zato, že ze

znění § 642 odst. 2 obč. zák. nevyplývá, že by dodatečná přiměřená lhůta ke

zjednání nápravy měla být objednatelem určena. Měl-li v posuzovaném případě

žalovaný dostatečný časový prostor ke zjednání nápravy, byly splněny podmínky

pro odstoupení od smlouvy o dílo podle § 642 odst. 2 obč. zák. Závěrem pak

žalobce soudům obou stupňů vytýká, že se nevypořádaly s jeho námitkou relativní

neplatnosti smlouvy o dílo pro omyl týkající se předmětu plnění. V této

souvislosti připomíná, že žalovaný vystupoval jako autorizovaný prodejce

obchodní společnosti Ri-okna, přestože jím již v době plnění nebyl, a místo

požadovaných výrobků této společnosti dodal výrobky jiné. Obsáhleji argumentuje

ve prospěch závěrů, že byl žalovaným uveden v omyl a že žalovaný reklamaci oken

řádně nevyřídil, a namítá, že dodaná okna a dveře neodpovídají kvalitou

výrobkům, které si objednal. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského

soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 – dále jen „o. s. ř.“ (srovnej

bod 12, čl. II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,

občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalobcem) za splnění

podmínek uvedených v § 241 odst. 1 a 4 a § 241a odst. 1 o. s. ř. a je přípustné

podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Dovoláním napadeným rozsudečným výrokem

odvolací soud potvrdil v pořadí třetí rozsudek, jímž soud prvního stupně v

důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu rozhodl jinak než v

předchozím (v pořadí druhém) rozsudku, pakliže žalobu o zaplacení 44.322,- Kč s

příslušenstvím oproti vydání tří kusů oken a jednoho kusu dveří zamítl. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř.

dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího

soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými

dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem. Z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám

uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.,

jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí

ve věci. V rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. dovolatel vytýká, že v řízení nebyly provedeny jím navržené důkazy, jimiž

hodlal prokázat svůj omyl ohledně předmětu plnění ze smlouvy o dílo. V této

souvislosti je v prvé řadě třeba uvést, že podle § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede a nejde-li o řízení

uvedená v § 120 odst. 2 o. s. ř. (tzv. nesporná), může podle § 120 odst. 3 věty

první o. s. ř. provést i jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy

potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Ze

zásad řádného procesu automaticky nevyplývá povinnost soudu provést všechny

důkazy, které účastník řízení navrhl. Musí však nejen o vznesených návrzích

(včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém

rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (srov. například

nález ÚS ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/1999). Soud prvního stupně řádně

zdůvodnil, proč nevyhověl návrhu žalobce na provedení důkazů navržených k

prokázání jeho tvrzení, že při uzavření smlouvy o dílo jednal v omylu,

vycházeje z předpokladu, že mu žalovaný dodá výrobky obchodní společnosti RI

OKNA. Jak bude níže rozvedeno, zjištění, zda žalobce jednal při uzavření

smlouvy o dílo v omylu, bylo pro právní posouzení věci nevýznamné, a bylo proto

nadbytečné provádět v tomto směru dokazování. Námitka dovolatele, že soudy

zatížily řízení vadou spočívající v tom, že v rozporu s § 120 o. s. ř. nebyly

vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci (soud se jimi nezabýval,

přestože byly tvrzeny, a k jejich prokázání byly nabízeny důkazy), neobstojí. Jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,

nebyly dovolatelem tvrzeny a z obsahu spisu se nepodávají. Vytýká-li žalobce odvolacímu soudu, že věc nesprávně právně posoudil, jestliže

jeho právní úkon odstoupení od smlouvy poměřoval ustanovením § 642 odst. 1 obč. zák. (a nikoli § 642 odst. 2 obč. zák.) proto, že nevzal v úvahu, že žalovanému

byla poskytnuta přiměřená lhůta k řádnému a včasnému dokončení díla, brojí sice

proti právnímu posouzení věci, nicméně jeho výhrady jsou založeny výlučně na

kritice správnosti skutkového zjištění, na němž odvolací soud (stejně jako před

ním soud prvního stupně) právní posouzení věci založil. Právním posouzením věci

je taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na

zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká

mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Žalobce

oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že v řízení prokázal, že žalovanému

poskytl přiměřenou lhůtu k řádnému provedení díla. Ve skutečnosti tedy nebrojí

proti správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž předkládá svůj

– od závěru odvolacího soudu odlišný – skutkový závěr, na jehož podkladě pak

také dospívá k odlišnému právnímu posouzení věci, že jednostranným právním

úkonem z 5. 6. 2006 odstoupil od smlouvy o dílo podle § 642 odst. 2 obč. zák. a

má nárok na odlišný způsob vypořádání vztahů ze zrušené smlouvy o dílo, než

bylo soudy dovozeno. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze

namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu

spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy dovolatel

odvolacímu soudu vytýká nesprávná zjištění týkající se závěru, že neposkytl

žalovanému přiměřenou lhůtu k řádnému a včasnému dokončení díla. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba

považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu

vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z

provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za

řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly

provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v

hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo

které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti,

pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje

ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř.

Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném

dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné

pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu

České republiky ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v

časopise Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazku 1, pod č. C 8). Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti

soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze

zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani

polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému

svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z

provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů,

a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených

důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Poskytnutím lhůty k řádnému provedení díla ve smyslu § 642 odst. 2 obč. zák. je

třeba rozumět jednostranný právní úkon objednatele, jímž zhotoviteli výslovně

vymezí jasně definovaný časový prostor, v němž má být náprava učiněna. Nestačí,

pokud objednatel po vytčení vady nějakou dobu vyčká, než od smlouvy odstoupí (k

tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo

1043/2009). Zjištění, že žalobce neposkytl žalovanému přiměřenou lhůtu k řádnému provedení

díla, čerpal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně z výpovědí účastníků

a z listinných důkazů („Protokolu o předání a převzetí“ ze 17. 5. 2006, dopisu

žalobce z 5. 6. 2006 a listiny označené „Časový průběh dodání zakázky“ z 20. 3. 2006). Dovodil, že z těchto důkazů je zřejmé, že žalobce odstoupil od smlouvy o

dílo po zjištění, že dílo není prováděno řádně (konkrétně, že nebyla dodána

okna jím požadované kvality), aniž poskytl žalovanému přiměřenou lhůtu k

zjednání nápravy (tj. aniž výslovně časově vymezil, do kdy má být náprava

žalovaným učiněna). Sám žalobce opakovaně uváděl (viz údaje v žalobě, v podání

z 26.6.2007), že teprve po montáži dodaných výrobků, tj. po 30. 5. 2006,

zjistil, že nejde o výrobky jím požadované kvality (tj. okna a dveře od výrobce

Ri-okna, s.r.o.). Z žádného z provedených důkazů se nepodává, a žalobce ani

netvrdí, že v době od 30. 5. 2006 do 5. 6. 2006 upozornil žalovaného, že

nedodal výrobky podle smlouvy o dílo, resp. že nebyla uskutečněna dodávka

výrobků společnosti Ri-okna s. r. o. Jestliže teprve v písemnosti z 5. 6. 2006

obsahující právní úkon odstoupení od smlouvy o dílo žalobce žalovanému vytkl,

že dílo není prováděno řádně, neboť mu byly namísto „oken f. FI OKNA s.r.o.“

dodány „nekvalitní výrobky od jiného výrobce“, nemohl – logicky vzato

žalovanému jako zhotoviteli umožnit, aby učinil nápravu v poskytnuté přiměřené

lhůtě. V „Protokole o předání a převzetí“ ze 17. 5. 2006 není nesouhlas žalobce

se záměnou výrobků zaznamenán, přestože jsou zde zmíněny jím vytčené vady oken

i dveří. Tomu, že došlo k odstranění vad, vytčených žalobcem dne 17. 5.

2006,

nasvědčuje sama skutečnost, že žalobce umožnil, aby dodaná okna byla do jeho

nemovitosti dne 30. 5. 2006 namontována. Odvolacímu soudu tedy nelze vytknout,

že pominul skutečnosti vztahující se k závěru ohledně poskytnutí přiměřené

lhůty k řádnému provedení díla, které byly provedenými důkazy prokázány nebo

vyšly za řízení najevo a jeho závěr ani neodporuje logickému úsudku. Dovolací

důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. tak nebyl uplatněn důvodně. Dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. vystihl dovolatel

námitkou, že soudy pochybily, jestliže poté, co se dovolal relativní

neplatnosti smlouvy o dílo pro omyl ohledně předmětu plnění, nezkoumaly

platnost této smlouvy. Právní posouzení věci tak zůstalo neúplné a je tudíž

nesprávné. Právní posouzení je ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nesprávné,

jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný

skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně

vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Právní

posouzení věci je nesprávné i tehdy, není-li úplné, tj. jestliže soud

neposoudil věc z pohledu všech relevantních právních norem. Podle § 48 obč. zák. může účastník od smlouvy odstoupit, jen jestliže je to v

tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto (odst. 1). Odstoupením od

smlouvy se smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo

účastníky dohodnuto jinak (odst. 2). Podle § 642 obč. zák. až do zhotovení díla může objednatel od smlouvy

odstoupit; je však povinen zaplatit zhotoviteli částku, která připadá na práce

již vykonané, pokud zhotovitel nemůže jejich výsledek použít jinak a nahradit

mu účelně vynaložené náklady (odst. 1). Objednatel je oprávněn odstoupit od

smlouvy i tehdy, je-li zřejmé, že dílo nebude včas hotovo nebo nebude provedeno

řádně, a jestliže zhotovitel neučiní nápravu ani v poskytnuté přiměřené lhůtě

(odst. 2). Podle § 49a obč. zák. je právní úkon neplatný, jestliže jej jednající osoba

učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění

rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o

něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto

osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní. Podle § 40a věty první obč. zák. jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu

podle (mimo jiné) ustanovení § 49a, považuje se právní úkon za platný, pokud se

ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. V posuzovaném případě žalobce od smlouvy o dílo odstoupil jednostranným právním

úkonem obsaženým v dopise z 5. 6. 2006, který byl žalovanému téhož dne doručen. Odstoupením od smlouvy o dílo došlo k jejímu zrušení (s právními účinky ex

tunc) v okamžiku, kdy projev vůle žalobce (objednatele) došel žalovanému

(zhotoviteli). Do doby, než odstoupil od smlouvy o dílo, se žalobce její

neplatnosti pro omyl nedovolal a smlouvu je tudíž na místě ve smyslu ustanovení

§ 49a obč. zák. považovat za platnou až do okamžiku jejího zrušení. Neplatnosti

smlouvy o dílo se žalobce dovolal teprve 10. 1.

2008, tedy v době, kdy tato

smlouva již byla v důsledku odstoupení zrušena. Dovolal-li se žalobce dne 10. 1. 2008 (relativní) neplatnosti již neexistující (od počátku zrušené) smlouvy,

soudy nepochybily, jestliže z podnětu této námitky již nezjišťovaly, zda

žalobce uzavřel smlouvu o dílo v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež byla

pro její uskutečnění rozhodující, ani zda žalovaný tento omyl vyvolal nebo o

něm musel vědět. Dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tedy

rovněž nebyl dovolatelem uplatněn důvodně. V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. Za nové

jsou považovány všechny skutečnosti a důkazy, které nebyly uplatněny v řízení

před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení § 205a a

211a v řízení před odvolacím soudem. Provádět dokazování ve věci samé zákon

dovolacímu soudu nedovoluje a nové důkazy ohledně skutkového základu věci v

dovolacím řízení nelze uplatnit (§ 243a odst. 2 věta první o. s. ř.). Proto se

dovolací soud nemohl zabývat nově předloženými důkazy, které žalobce - jak sám

uvádí - „získal až po právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí“. Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích

důvodů a jejich obsahového vymezení správný. Dovolací soud proto dovolání

žalobce podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,

§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy žalovanému

podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž

náhradu by jinak měl vůči žalobci právo. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.