33 Cdo 2441/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobce S. K., zastoupeného JUDr. Ilonou Chladovou, advokátkou se sídlem v
Brně, Rybníček 4, proti žalované P. Č., o zaplacení 130.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 46/2001, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. prosince
2007, č. j. 26 Co 911/2006-95, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení.
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 130.000,- Kč s příslušenstvím s
odůvodněním, že jde o nesplacenou půjčku podle smlouvy o půjčce uzavřené dne 6.
6. 1997.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. srpna 2006, č. j. 43 C 46/2001-78,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 130.000,- Kč s 20 % úrokem z
prodlení od 1. 1. 1998 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 6. 6. 1997 smlouvu o půjčce,
podle níž zaslal žalobce žalované dne 10. 6. 1997 na účet, který byl ve smlouvě
specifikován, 130.000,- Kč a žalovaná se zavázala půjčku vrátit do 31. 12. 1997
spolu s 20 % úrokem. Žalovaná své obranné tvrzení, že peníze žalobci vrátila,
neprokázala.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. prosince 2007, č. j. 26 Co
911/2006-95, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Po zopakování důkazů
výpověďmi účastníků a svědků J. Č., J. M., V. H. a R. K. na rozdíl od soudu
prvního stupně uzavřel, že žalovaná žalobci půjčku vrátila. Proto dospěl k
závěru, že nárok žalobce na vrácení půjčky není po právu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Naplnění dovolacího
důvodu uvedeného v § 241a odst. 3 o. s. ř. spatřuje v tom, že odvolací soud
vyhodnotil provedené důkazy nesprávně jak z hlediska jejich závažnosti i
věrohodnosti a jeho závěr, že došlo k vrácení půjčky, je tudíž chybný, neboť
nemá oporu v provedeném dokazování. Žádný ze svědků, a to ani svědek Č., nebyl
údajnému vrácení peněz přítomen a nemohl tudíž skutkovou verzi žalované
věrohodně potvrdit. Jak vyšlo v řízení najevo, žalovaná vždy usilovala o to,
aby měla doklad o svých finančních transakcích, a je proto nelogické, že by
půjčku vrátila, aniž by jí vystavil potvrzení o vrácení. Žalobce odvolacímu
soudu vytýká, že nevzal náležitě v úvahu, že žalovaná v průběhu řízení měnila
svoji výpověď o způsobu úhrady dluhu a neprokázala, jaké zdroje použila k
vrácení půjčky. Navrhl proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněným subjektem (žalobcem) řádně
zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Žalobce v dovolání nenamítá, že řízení je zatíženo vadami uvedenými v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a / a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., popřípadě
jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud se proto zabýval jen uplatněným dovolacím důvodem, jak ho žalobce
obsahově vylíčil. Dovolací výhrady míří proti skutkovému závěru odvolacího soudu, že žalovaná
žalobci půjčku vrátila. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá
oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů
soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud
vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul
rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za
řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je
logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové
zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se
skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva
(srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000,
uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 8). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným
důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota
zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti.
Při hodnocení
důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají
jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková
zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu,
popřípadě v jakém směru). Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud
dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a
zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení
věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a
způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud
vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k
účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní
úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž
vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při
výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na
otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do
jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje,
popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak
poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných)
skutečností. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek
činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak
vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud
dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému
svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z
provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů,
a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených
důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Skutkové zjištění, že žalovaná vypůjčený obnos ve výši 130.000,- Kč žalobci v
hotovosti vrátila, učinil odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného
rozsudku – z výsledků dokazování, a to především z výpovědi žalované. Nelze
proto přisvědčit dovolací námitce, že toto zjištění nemá oporu v provedeném
dokazování. Odvolací soud uvěřil obranné verzi žalované, že žalobce ji požádal
o vrácení půjčky ještě před uplynutím její splatnosti s odůvodněním, že
potřebuje peníze na určitou transakci s elektronikou, a že proto vybrala částku
40.000,- Kč z účtu společnosti, kde byla jednatelkou, 90.000,- Kč si půjčila od
J. Č. a všechny tyto peníze ještě téhož dne žalobci předala na parkovišti před
hotelem Bílá růže ve Svatopetrské ulici v Brně. Správně přitom konstatoval, že
výpověď účastníka řízení je z hlediska průkazní hodnoty problematická, avšak
je legitimním důkazním prostředkem, který je třeba hodnotit v kontextu
ostatních důkazů.
Výpověď žalované podpořil svědek Musil, který viděl, jak
žalovaná předává žalobci obálku, a svědek Č., který uvedl, že peníze půjčoval
žalované opakovaně, přičemž v jednom případě se jednalo o 90.000,- Kč. K
věrohodnosti verze žalované přispěla i svědecká výpověď V. H. (svědek vypovídal
o neúspěšné transakci s elektronikou, jíž se měl účastnit i žalobce) a
především její faktické chování, konkrétně to, že žalobci po ukončení jejich
partnerského vztahu zaslala na vyrovnání jiných závazků 32.500,- Kč. Je totiž
nepravděpodobné, že by žalovaná žalobci vyrovnávala závazky, které nebyly
podloženy písemnými smlouvami (např. mu platila náhradu za užívání jeho
automobilu) za situace, kdy by vůči němu dosud měla dluh z písemné smlouvy o
půjčce, o jehož zaplacení měla již být podle údajů uváděných žalobcem
upomínána. Naproti tomu žalobci odvolací soud neuvěřil. Jeho výpověď, že neznal
důvody, které vedly žalovanou k tomu, aby si od něho částku 130.000,- Kč
půjčila, vyhodnotil jako nevěrohodnou s odůvodněním, že půjčovaný finanční
obnos byl na jeho poměry nezanedbatelný a nelze proto uvěřit, že by ho účel
půjčky nezajímal. K nevěrohodnosti žalobce přispělo, že svoji účast na obchodu
s elektronikou popřel, což nekoresponduje s údaji uváděnými svědkem H., ani s
výpovědí svědka R. K. (syna žalobce). Logiku pak nepostrádá ani úvaha
odvolacího soudu, že skutečnost, že nebylo vystaveno potvrzení o vrácení
půjčky, mohla být způsobena okolnostmi, za nichž mělo dojít k vrácení peněz
(akutní potřeba žalobce získat peníze na obchod s elektronikou, který se jevil
jako vysoce ziskový). Lze uzavřít, že odvolací soud provedené důkazy zhodnotil způsobem vyplývajícím
z ustanovení § 132 o. s. ř. a v jeho hodnocení provedených důkazů není zřejmý
logický rozpor. Bylo na jeho posouzení, kterému důkaznímu prostředku přizná
větší vypovídací schopnost i věrohodnost. Odvolací soud náležitě vysvětlil,
proč neuvěřil žalobci, který nepopíral jen vrácení půjčky, ale i jiné
skutečnosti, které z ostatních důkazů vyplynuly, a proč naopak uvěřil žalované,
přestože její tvrzení bylo podpořeno jen nepřímými důkazy. Odvolacímu soudu tak
nelze z hlediska způsobu, jakým k závěru o vrácení půjčky dospěl, ničeho
vytknout. Protože dovolací důvod uvedený v § 241 odst. 3 o. s. ř. nebyl v daném případě
naplněn, Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání žalobce podle § 243b odst. 2,
části věty před středníkem, o. s. ř. jako neopodstatněné zamítnout. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalované
podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž
náhradu by jinak měla vůči žalobci právo. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.