33 Cdo 2469/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce T. K., zastoupeného Mgr. Jakubem Drábkem, advokátem se sídlem Praha 2, Oldřichova 23, proti žalovanému Ing. M. C., zastoupenému JUDr. Karlem Kavalírem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Buzulucká 431, o zaplacení 1,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 5 C 262/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 27. října 2010, č. j. 23 Co 422/2010-217, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Karla Kavalíra, advokáta se sídlem Hradec Králové, Buzulucká 431.
zaplacení částky 1,000.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení? současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť hodnocením v něm obsažené argumentace nelze dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.
s. ř. bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, přičemž do té doby je nadále použitelné - srovnej nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV ÚS 1572/11). Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o.
s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Přestože žalobce v dovolání avizuje použití dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., ve skutečnosti - jak vyplývá z obsahu dovolání - tento dovolací důvod neuplatnil. Podstatu jeho dovolacích námitek totiž tvoří výtky týkající se nesprávně a neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru).
Žalobce právní závěr, že ke vzniku smlouvy o půjčce nedošlo, zpochybňuje prostřednictvím výhrad ke skutkovým závěrům. Na podkladě vlastního hodnocení provedených důkazů předkládá soudu svou skutkovou verzi, podle níž finanční prostředky žalovanému předal a ten se mu je zavázal vrátit. Odvolacímu soudu vytýká, že neuvěřil jeho tvrzení, že žalovanému půjčil 1,000.000,- Kč z prostředků získaných půjčkou od Ing. V., ačkoli to bylo prokázáno zejména svědkem B.; pravdivost jeho verze skutku je podporována i širšími okolnostmi případu.
Pokud žalobce argumentuje nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) nepochybil ve svých skutkových závěrech a uvěřil jeho tvrzení, že žalovanému uvedené peněžní prostředky předal, musel by návazně dospět i k odlišnému právnímu posouzení věci, a sice, že mezi účastníky vznikl vztah ze smlouvy o půjčce ve smyslu § 657 obč. zák. Jak již bylo výše uvedeno, dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. nelze v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.
s. ř. použít, neboť neslouží k řešení právních otázek, nýbrž k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
přehlíží, že skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v poměrech přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezpochybnitelný a dovolací soud je povinen z něho vycházet. Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud je odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalovanému vznikly náklady v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta, které sestávají z odměny advokáta ve výši 10.000,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 5. ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před 1. 3. 2012 - srovnej čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 2.060,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 21. listopadu 2012
JUDr. Blanka M o u d r á, v. r. předsedkyně senátu