33 CDO 2486 2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce Města Č. proti žalovanému
V. L., o určení vlastnictví k pozemku, vedené u Okresního soudu v České Lípě
pod sp. zn. 16 C 1597/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. července 2000 č. j. 30 Co
286/2000-103, takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení
částku 1 075 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že U. d. H.
převedly v roce 1988, resp. v roce 1990 do správy Městského národního výboru v
Č. pozemek č. kat. 5786/162 o výměře 839 m2 a pozemek č. kat. 5786/172, díl
A o výměře 305 m2 v kat. území Č. Následně byly pozemky sloučeny do pozemku
č. kat. 5786/162 o výměře 1 144 m2. Dne 19. 10. 1991 koupil žalovaný ve veřejné
dražbě organizované Okresní privatizační komisí v Č. od státního podniku
Restaurace Č. budovu čp. 2718 v ulici O. v Č. Tato budova se nachází na shora
označeném pozemku a byla dražena jako provozní jednotka Restaurace H. a
Polotovary S. Předmětem dražby však nebyl pozemek, i když Okresní privatizační
komise v Č. v potvrzení ze dne 19. 10. 1991 chybně uvedla, že žalovaný vydražil
i sporný pozemek. Soud prvního stupně proto dovodil, že žalovaný v uvedené
dražbě nenabyl vlastnické právo k předmětnému pozemku, přičemž vlastnictví
nemohl nabýt ani vydržením. Soud prvního stupně navíc konstatoval, že i kdyby
předmětem dražby tento pozemek byl, nemohl by žalovaný vlastnické právo k
pozemku nabýt, neboť vlastníkem tohoto pozemku se podle § 1 zákona č. 172/1991
Sb. stal žalobce. Předmětem převodu by totiž byla věc, která nebyla ve
vlastnictví státu, a dražba by tudíž v této části byla neplatná pro rozpor se
zákonem. V řízení bylo prokázáno, že vlastníkem dotčeného pozemku je žalobce,
který i prokázal naléhavý právní zájem na vydání určovacího rozhodnutí.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako
soud odvolací rozsudkem ze dne 16. dubna 1998 č. j. 30 Co 227/98-62 rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací
rozsudkem ze dne 26. dubna 2000 č. j. 33 Cdo 2218/98-86 rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 3. července 2000 č. j. 30 Co 286/2000-103
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení a zamítl návrh na vyslovení přípustnosti dovolání. Odvolací soud vyšel
ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež nebyla zpochybněna ani dalšími
důkazy, které provedl odvolací soud. Ztotožnil se i s právním závěrem
odvolacího soudu, že na základě zákona č. 172/1991 Sb. došlo k přechodu
vlastnického práva k předmětnému pozemku na žalobce ke dni 24. 5. 1991. K
tvrzení žalovaného, že na základě výsledku dražby mu bylo potvrzeno vlastnictví
k nemovitostem včetně pozemku, uvedl, že ke vzniku vlastnického práva
vydražitele k vydražené věci sice dochází příklepem licitátora, to však pouze
při splnění základní podmínky zákona č. 427/1990 Sb., totiž že předmětem dražby
byla věc ve vlastnictví státu. Stát podle tohoto zákona nemůže převádět
vlastnická práva k věcem, která sám nemá. Veřejnou dražbou podle zákona č.
427/1990 Sb. totiž dochází ke smluvnímu převodu vlastnictví k vydražovaným
věcem, a proto i v těchto případech je třeba respektovat zásadu, že nikdo
nemůže na jiného převést více práv, než má sám. Pokud by k takové situaci
došlo, šlo by o právní úkon absolutně neplatný pro rozpor se zákonem podle § 39
občanského zákoníku. Podle zjištěného skutkového stavu navíc tento pozemek
dražbou ani převáděn nebyl. Správný je i závěr soudu prvního stupně, že
žalovaný nemohl nabýt vlastnictví vydržením a že žalobce prokázal naléhavý
právní zájem na vydání určovacího rozhodnutí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v naplnění podmínek ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. a jež odůvodnil
tím, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá
v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a spočívá na nesprávném
právním posouzení věci /dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. c) a d) o. s.
ř./. Dovolatel uvedl, že soud prvního stupně, i když provedl veškeré dostupné
důkazy, tyto nehodnotil ve vzájemné souvislosti a návaznosti a nezaujal správný
právní názor, pokud dospěl k závěru, že žalobce je vlastníkem předmětného
pozemku. Dovolatel tvrdí, že vlastnické právo nabyl na základě potvrzení
Okresní privatizační komise v Č., přičemž předmětem dražby byl i tento pozemek.
Žalovaný dále namítá, že žalobce nebyl vlastníkem dotčeného pozemku, neboť
hospodářskou smlouvou přešel z U. d. H. k. p. na Městský národní výbor v Č. dne
1. 3. 1988 „de facto\" celý soubor souvisejících pozemků. Hospodářskou smlouvou
ze dne 1. 7. 1987 došlo k převodu mezi Městským národním výborem v Č. na M.
n. p. v Ú., přičemž se jednalo o pozemek, který byl součástí uvedeného souboru
pozemků. Mezi těmito hospodářskými smlouvami je značný rozpor, neboť městský
národní výbor nemohl převádět pozemek, jestliže nebyl jeho vlastníkem.
Dovolatel též namítl, že naléhavému zájmu žalobce na vydání určovacího
rozhodnutí nekoresponduje jeho netečnost a nečinnost od roku 1991 a souhlas s
předmětem dražby. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil
rozhodnutí obou soudů a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že se ztotožňuje se závěry odvolacího
soudu, a navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Dovolání v dané věci není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (vyjma případů uvedených v odstavci
2) je dovolání přípustné, trpí-li řízení vadami uvedenými v § 237 odst. 1 o. s.
ř. Tyto vady se však ze spisu nepodávají a ani dovolatel netvrdí, že
by řízení těmito vadami trpělo.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné též tehdy,
jestliže odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil /§ 238 odst.
1 písm. b) o. s. ř./, a tehdy, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí
vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí
po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o. s. ř.). Žádná taková
situace však v dané věci nenastala.
Zbývá tedy ještě posoudit, zda není dán poslední v úvahu přicházející důvod
přípustnosti dovolání, který je upraven v § 239 odst. 2 o. s. ř. Tento důvod
přípustnosti dovolání žalovaný též uplatňuje. Podle tohoto ustanovení je
dovolání přípustné tehdy, učinil-li účastník nejpozději před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, odvolací soud
však tomuto návrhu nevyhověl a dovolací soud dospěl k názoru, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu musí mít zásadní význam po právní stránce především
z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, musí být tedy významné nejen pro
konkrétní projednávanou věc, ale musí mít i obecný dopad na případy obdobné
povahy. Z tohoto pohledu má zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší
právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž
výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil nebo jestliže odvolací soud
posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře
vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné řešení této právní
otázky.
V daném případě dovolatel namítá, že není dán naléhavý právní zájem na vydání
určovacího rozhodnutí. Posouzení naléhavosti právní zájmu je však věcí
konkrétních skutkových okolností daného sporu. Odvolací soud a soud prvního
stupně navíc tuto otázku posoudily v souladu s konstantní judikaturou. Stejně
tak je v souladu s konstatní judikataurou závěr odvolacího soudu, že potvrzení
okresní privatizační komise není samo o sobě titulem pro nabytí vlastnického
práva. Zbývající námitky žalovaného směřují k přezkoumání zjištěného skutkového
stavu, neodůvodňují tedy, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo zásadní právní
význam.
Dovolací soud proto dovodil, že přípustnost dovolání není dána ani podle
ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř., a proto je podle ustanovení § 243b odst.
4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný nebyl v
dovolacím řízení úspěšný a náklady úspěšného žalobce spočívající v odměně
advokáta za jeden úkon právní služby ve výši 1 000 Kč /§ 7, § 9 odst. 3 písm.
a), § 11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve
znění vyhl. č. 235/1997 Sb./ a v paušální částce náhrady hotových výdajů
advokáta ve výši 75 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. října 2000
JUDr. Zdeněk D e s , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová