33 Cdo 2494/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce M. L., zastoupeného JUDr.
Valerií Vodičkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 40, proti
žalovanému J. M., zastoupenému Mgr. Martou Janouškovou, advokátkou se sídlem v
Praze 5, Malátova 645/18, o zaplacení 4.000.150,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 7 C 77/2012, o opravě svého
usnesení ze dne 22. července 2014, č. j. 33 Cdo 2497/2014-202, takto:
Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. července 2014, č. j. 33
Cdo 2497/2014-202, se v záhlaví a ve výroku opravuje tak, že jednací číslo
revidovaného rozhodnutí Krajského soudu v Praze je 22 Co 149/2013-161 (nikoli
22 Cdo 148/2013-161),
V záhlaví a ve výroku usnesení ze dne 22. července 2014, č. j. 33 Cdo
2497/2014-202, jímž Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze
dne 9. dubna 2013 a věc mu vrátil k dalšímu řízení, došlo při vyhotovení
rozhodnutí k zřejmé nesprávnosti, jestliže v rozporu s obsahem spisu bylo
namísto jednacího čísla revidovaného rozhodnutí odvolacího soudu (tj. č. j. 22
Co 149/2013-161) uvedeno nesprávně jednací číslo 22 Co 148/2013-161.
Zřejmá nesprávnost byla opravena způsobem stanoveným § 164 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. října 2014
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu
od soudního poplatku zastavil; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Uzavřel, že o osvobození od soudního poplatku lze účinně požádat jen do
uplynutí lhůty, kterou soud účastníku řízení určí ve výzvě k zaplacení soudního
poplatku; pozdější návrh nemůže mít na zastavení řízení žádný vliv. Vzhledem k
tomu, že usnesení vyzývající žalovaného (odvolatele), aby do tří dnů od jeho
doručení zaplatil soudní poplatek z odvolání, bylo zástupkyni žalovaného
doručeno dne 9. 11. 2012, byl posledním dnem lhůty k zaplacení soudního
poplatku i k podání návrhu na osvobození od soudního poplatku 12. listopad
2012. Návrh na osvobození od soudního poplatku z 14. 12. 2012, který žalovaný
podal spolu s odvoláním proti usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení,
nemá z hlediska § 9 odst. 1 věty za středníkem zákona č. 549/1991 Sb., o
soudních poplatcích, v platném znění (dále jen „zákon č. 549/1991 Sb.“), na
zastavení řízení žádný vliv, resp. pro opožděnost k němu nemůže být přihlíženo.
Stejně tak opožděný by byl návrh na osvobození od poplatku, který měl být podle
tvrzení odvolatele obsažen v jeho podání došlém soudu 21. 11. 2012; odvolací
soud vyhodnotil toto podání podle obsahu jako odvolání proti usnesení Okresního
soudu v Mladé Boleslavi ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 7 C 77/2012.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Nesouhlasí s názorem,
že účastník řízení může účinně podat návrh na osvobození od soudního poplatku
jen do uplynutí lhůty určené soudem k zaplacení soudního poplatku. Dovolávaje
se judikatury Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu prosazuje oproti
odvolacímu soudu názor, že podání návrhu na osvobození od soudního poplatku má
stejný účinek jako zaplacení soudního poplatku. Z ustanovení § 9 odst. 7 zákona
č. 549/1991 Sb. dovozuje, že soud, který vydal usnesení o zastavení řízení pro
nezaplacení soudního poplatku, toto usnesení zruší nejen v případě dodatečného
zaplacení poplatku, ale i tehdy, jestliže účastník řízení podá návrh na
osvobození od soudního poplatku dříve, než takové usnesení nabude právní moci. Je přesvědčen, že o zastavení řízení nelze pravomocně rozhodnout dříve, než je
pravomocně rozhodnuto o návrhu na osvobození od soudního poplatku, resp. než je
účastníku řízení dána příležitost k jeho zaplacení, neuspěl-li se svojí žádostí
o osvobození od poplatkové povinnosti. Má za to, že odvolací soud věc nesprávně
právně posoudil, dovodil-li, že návrh na osvobození od soudního poplatku lze
podat jen do konce lhůty, kterou soud poplatníku k zaplacení soudního poplatku
určí. Navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce se ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby dovolací soud
dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítl. Analogii použití rozhodnutí ze
správního soudnictví považuje za nepřípustnou a odkazy žalovaného na rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu za nepřiléhavé. Z ustanovení § 9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb. totiž vyplývá, že poplatek lze ve věcech správního soudnictví
zaplatit do doby, než usnesení o zastavení řízení nabude právní moci, zatímco v
ostatních věcech jen do konce lhůty k odvolání proti usnesení o zastavení
řízení. Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalovaným) při splnění
podmínek uvedených v § 241 odst. 1, 4 a § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II. bod 1,7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) a je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací práce Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2446/2013)
Prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci, žalovaný zpochybnil závěr odvolacího soudu, že jeho návrh na osvobození
od soudního poplatku nemá z hlediska rozhodování o zastavení řízení pro
nezaplacení soudního poplatku žádný význam, protože byl podán až spolu s
odvoláním proti usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku,
tedy po uplynutí lhůty, kterou soud žalovanému (poplatníkovi - odvolateli)
určil k zaplacení soudního poplatku. Namítá, že odvolací soud pominul, popř.
nesprávně vyložil, ustanovení § 9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb. V usnesení ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2446/2013, Nejvyšší soud ve věci
týchž účastníků dovodil, že výkladem ustanovení § 9 odst. 7 věty prvé zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění (dále jen „zákon č. 549/1991 Sb.“) a contrario je sice možné dospět k závěru, že po vydání usnesení
o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku nemá podání návrhu na
osvobození od soudního poplatku zásadně právní relevanci, neboť zákonodárce na
tuto možnost výslovně nepamatuje (zrušení usnesení o zastavení řízení pro
nezaplacení poplatku spojuje pouze s dodatečným zaplacením soudního poplatku),
avšak judikatura Nejvyššího správního soudu (např. jeho rozsudek ze dne 22. 10. 2008, č. j. 1 As 31/2008 - 41, popř. rozsudek ze dne 10. 8. 2011, č. j. 1 As
74/2011 – 251, publikovaný pod č. 2410/2011 ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu) i judikatura Ústavního soudu (např. jeho nález ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. III. ÚS 588/2000) a rozhodovací praxe nižších soudů upřednostňují
výklad ustanovení § 9 odst. 7 věty prvé zákona č. 549/1991 Sb. per analogiam;
jím lze dovodit, že bylo-li usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení
poplatku napadeno odvoláním (a nenabylo tudíž právní moci), musí soud o
případném návrhu na osvobození od soudního poplatku podaném sice po vydání
usnesení o zastavení řízení, avšak do pravomocného skončení řízení, rozhodnout. Konflikt dvou protichůdných - ovšem prima facie možných - právních výkladů
ustanovení § 9 odst. 7 věty prvé zákona č. 549/1991 Sb. je třeba vyřešit pomocí
aplikace teleologických a systematických argumentů ve prospěch „postiženého“
účastníka řízení. Usnesení, kterým soud zastavil řízení pro nezaplacení
soudního poplatku (§ 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb.), totiž váže soud a
účastníky teprve ve chvíli, kdy nabude právní moci. Právní moc usnesení o
zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku je přitom v civilním řízení
odložena do uplynutí lhůty k podání odvolání. Podá-li ten, kdo je k tomu
oprávněn, včas přípustné odvolání, nenabývá rozhodnutí právní moci, dokud o
odvolání pravomocně nerozhodne odvolací soud (§ 206 odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší
soud připomněl, že pro výklad ustanovení § 9 odst. 7 věty prvé zákona č. 549/1991 Sb. per analogiam se vyslovil nepřímo již ve svém usnesení ze dne 5. 10. 2001, sp. zn. 11 Zp 24/99, uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího
soudu pod č. 18/2002, s. 170 a v usnesení ze dne 19. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo
3676/2007, v nichž dovodil, že přiznat osvobození od soudního poplatku za
řízení lze jen k návrhu účastníka podanému nejpozději do doby pravomocného
skončení řízení (jinými slovy i do doby, než nabude právní moci usnesení o
zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku).
Protože dovoláním zpochybněný právní závěr odvolacího soudu, že účastník může
účinně požádat o osvobození od soudního poplatku pouze do uplynutí lhůty,
kterou mu soud stanovil k zaplacení soudního poplatku za řízení, a že návrh na
osvobození od soudního poplatku, který účastník řízení podal teprve spolu s
odvoláním proti usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku
(„opožděně“), není možné projednat a řízení je nutné pro nedostatek podmínky
řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavit, ve světle shora uvedeného výkladu
neobstojí, dovolacímu soudu nezbylo než usnesení odvolacího soudu zrušit a věc
mu vrátit k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, odst. 2 věta první o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.