33 Cdo 2536/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobce J. V., zastoupeného Mgr. Martinem Chrásteckým, advokátem se sídlem ve
Zlíně, U Sokolovny 121, proti žalovaným 1) Ing. L. N., a 2) V. K., zastoupenému
Mgr. Jiřím Ostravským, advokátem se sídlem ve Vizovicích, Palackého 354, o
zaplacení částky 875.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve
Zlíně pod sp. zn. 6 C 252/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 17. prosince 2008, č. j. 59 Co
46/2008-142, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 17. prosince 2008, č.
j. 59 Co 46/2008-142, ve výroku, kterým odvolací soud změnil rozsudek Okresního
soudu ve Zlíně ze dne 7. listopadu 2007, č. j. 6 C 252/2005-93, ve znění
doplňujícího rozsudku ze dne 22. září 2008, č.j. 6 C 252/2005-131, tak, že
žalobu jíž se žalobce domáhal zaplacení 875.000,- Kč s příslušenstvím zamítl,
se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně - pobočce ve
Zlíně k dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou ze dne 5. 9. 2005 domáhal po žalovaných zaplacení částky
1,000.000,- Kč s příslušenstvím jako pohledávky z nesplacené půjčky. Okresní soud ve Zlíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. listopadu 2007,
č. j. 6 C 252/2005-93, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 22. září 2008,
č.j. 6 C 252/2005-131, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a
nerozdílně částku 875.000,- Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.); co
do částky 125.000, se specifikovaným příslušenstvím žalobu zamítl (výrok IV) a
dále zamítl žalobu i v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení smluveného úroku
ve výši 12% ročně z částky 1,000.000,- Kč od 1. 10. 1996 do zaplacení (výrok
II.) a v části, jíž se domáhal zaplacení úroku z prodlení ve výši 26% z částky
1,000.000,- Kč za dobu od 16. 10. 1997 do 31. 12. 1997 (výrok III.). Současně
rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok V.) a státu (výrok VI.). Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 17. prosince 2008, č. j. 59 Co 46/2008-142, změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že žalobu, jíž se žalobce po žalovaných domáhal zaplacení 875.000,- Kč se
specifikovaným příslušenstvím, zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy
obou stupňů. Při svém rozhodování vyšly oba soudy ze zjištění, že žalobce a žalovaní,
jakožto účastníci sdružení „N+K“ uzavřeli dne 18. 4. 1996 smlouvu o půjčce,
podle níž žalobce žalovaným půjčil 1,000.000,- Kč (a to ve prospěch výše
uvedeného sdružení). Dne 1. 10. 1996 podepsali žalobce a druhý žalovaný jako
jednatelé společnosti ENERGO-TRADING, s.r.o. listinu označenou jako „Dohoda o
půjčce“; z listiny se podává, že půjčku ve výši 1,000.000,- Kč, kterou poskytl
žalobce žalovaným pro sdružení „N+K Zlín“, mu vrátí ENERGO-TRADING, s.r.o. nejpozději do 15. 10. 1997 s podmínkou, že žalobci bude každý měsíc vyplácen
úrok ve výši 10% půjčky. Dne 3. 3. 1997 uzavřely společnosti ENERGO-TRADING,
s.r.o. a N+K – V. K. za souhlasu vedlejšího účastníka (žalobce) „Smlouvu o
převzetí dluhu“. Obsahem této smlouvy je prohlášení žalovaných jako bývalých
společníků ENERGO-TRADING, s.r.o., že přebírají dluh této společnosti vůči
žalobci „vzniklý neuhrazením půjčky ze dne 1. 10. 1996 se splatností do 15. 10. 1997“. Dne 1. 10. 1997 podepsali žalovaní listinu s názvem „Uznání závazku“
obsahující jejich prohlášení, že společně vůči žalobci uznávají svůj závazek ve
výši 1,000.000,- Kč a měsíční úroky z této částky ve výši 10%; závazek je
identifikován jako závazek ze smlouvy o převzetí dluhu od společnosti
ENERGO-TRADING, s.r.o. ze dne 3. 3. 1997. Na podkladě těchto zjištění soudy
obou stupňů uzavřely, že právním úkonem z 1. 10. 1997 převzala ENERGO-TRADING,
s.r.o. dluh žalovaných, resp. k tomuto dluhu přistoupila ve smyslu ustanovení §
531 odst. 2 obč. zák. Zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaní
platně uznali svůj dluh vůči žalobci, odvolací soud dovodil, že žalobcem
předložené listiny ze dne 3. 3. 1997 a 1. 10. 1997 nejsou platným uznáním dluhu
podle § 532 odst. 2 obč. zák., neboť v nich není náležitě uveden důvod
uznávaného závazku, resp.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Polemizuje v něm s
názorem odvolacího soudu, že „dohoda o půjčce“ ze dne 1. 10. 1996 není
převzetím dluhu, nýbrž přistoupením k dluhu. Především však nesouhlasí se
závěrem odvolacího soudu, že došlo k promlčení jeho práva na vrácení půjčky,
kterou žalovaným poskytl dne 1. 10. 1996. Je přesvědčen, že prohlášením ze dne
1. 10. 1997 žalovaní vůči němu svůj dluh uznali co do důvodu i výše a zavázali
se ho zaplatit. Jde o platné uznání dluhu a jeho právo na vrácení půjčky nemůže
být promlčeno. Navíc námitka promlčení měla být posouzena jako výkon práva,
který je v rozporu s dobrými mravy. Ze všech těchto důvodů žalobce navrhl, aby
dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Žalovaný V. K. ve svém vyjádření k dovolání navrhl jeho zamítnutí. Má zato, že
odvolací soud rozhodl věcně správně, jestliže žalobu z důvodu promlčení nároku
zamítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění platném do 30. 6. 2009 – dále opět jen „o. s.
ř.“ (srovnej bod 12, čl. II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalobkyní) při splnění
podmínky uvedené v § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. a je přípustné podle § 237 odst
1. písm. a/ o. s. ř.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §
229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobce sice v dovolání avizuje použití
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., žádné vady řízení
však v dovolání neuvádí, resp. nekonkretizuje. Vzhledem k tomu, že existence
vad řízení nevyplývá ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud jen
uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalobce závazně po obsahové stránce
vylíčil. Podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud
použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo sice aplikoval správný
právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry. V rámci uvedeného dovolacího důvodu žalobce zpochybnil správnost závěru
odvolacího soudu, že jeho právo na vrácení půjčky ve výši 1,000.000,- Kč, je
promlčeno. Tento závěr odvisí od posouzení, zda listina z 1. 10. 1997 má povahu
uznání dluhu podle § 558 obč. zák. Podle § 558 obč. zák. uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do
důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. U promlčeného dluhu má
takové uznání tento právní následek, jen věděl-li ten, kdo dluh uznal o jeho
promlčení. Uznání dluhu je jednostranný právní úkon dlužníka adresovaný věřiteli, který
lze učinit až poté, co dluh vznikl. Účinky uznání, tj. vyvratitelná domněnka
existence dluhu, se váží k datu, kdy k písemnému uznání došlo (bylo
vyhotoveno), nikoliv k datu, kdy bylo doručeno. Totéž platí pro počátek běhu
promlčecí doby podle § 110 obč. zák. Pokud je však v písemném vyhotovení
projevu uvedena lhůta k plnění, promlčecí doba počíná jejím uplynutím. Kromě
obecných náležitostí předepsaných pro právní úkony (§ 34 a násl. obč. zák.) je
k jeho platnosti třeba písemná forma, vyjádření příslibu zaplatit dluh a
uvedení důvodu dluhu a jeho výše. Zákon nevyžaduje, aby se dlužník v uznávacím
projevu zavázal k plnění, nýbrž stačí, že z obsahu písemného projevu je zřejmé,
že si je své povinnosti plnit vědom. Není také nezbytné uvést výslovně důvod
dluhu přímo v uznávacím projevu, avšak uznávací projev musí obsahovat takové
údaje, z nichž za případné pomoci výkladu podle § 35 obč. zák. důvod dluhu
nepochybně vyplývá. Uvedení důvodu dluhu znamená označení, jakého dluhu se
uznání týká nebo v čem dluh (skutkově) spočívá. Výše označeného dluhu musí být
vyjádřena tak, aby byla objektivně určitelná. Nestačí, ví-li dlužník i věřitel,
o jaký dluh a v jaké výši se jedná, nýbrž - vzhledem k obligatorní písemné
formě úkonu - musí být tyto údaje obsaženy v písemném projevu vůle nebo alespoň
z něj musí bez pochybností vyplývat.
Lze přisvědčit dovolateli, že písemnost ze dne 1. 10. 1997 splňuje náležitosti
uznání dluhu ve smyslu ustanovení § 558 obč. zák. Jak z označení této listiny,
tak z jejího obsahu nepochybně vyplývá, že žalovaní činí vůči žalobci uznávací
projev a zavazují se k plnění svého dluhu. Zcela určitě je v listině uvedena
výše jimi uznávaného dluhu (1,000.000,- Kč a měsíční úroky z této částky ve
výši 10%). Z listiny jsou seznatelné rovněž údaje, z nichž - za pomoci výkladu
podle § 35 odst. 2 obč. zák. - dostatečně zřetelně a nezaměnitelně vyplývá
důvod uznávaného dluhu. Uvádí se v ní, že důvodem je „závazek vyplývající ze
smlouvy o převzetí dluhu od „Energo-trading s.r.o./IČO: 63494019“ ze dne 3. 3. 1997“. V listině ze 3. 3. 1997 je - pokud jde o důvod závazku - odkazováno na
listinu z 1. 10. 1996 a v listině z 1. 10. 1996 je pak důvod dluhu popsán jako
nedoplatek půjčky, kterou žalobce žalovaným poskytl v roce 1996 pro potřeby
jejich sdružení „N+K“ ve výši 1 milionu Kč za úplatu 50.000,-Kč. Nelze
přehlížet, že žádný z účastníků řízení netvrdil existenci další půjčky, kterou
by žalobce žalovaným poskytl. Půjčka ve výši 1,000.000,- Kč, jejíž existenci
žalovaní nepopírali, tak byla jedinou půjčkou mezi účastníky, kterou žalobce
žalovaným poskytl, a již proto nemohly vzniknout mezi účastníky pochybnosti
ohledně důvodu dluhu, který žalovaní vůči žalobci dne 1. 10. 1997 uznali. Závěr
odvolacího soudu, že „dokument nazvaný jako uznání závazku ze dne 1. 10. 1997
nesplňuje náležitosti presumované ustanovením § 558 obč. zák.,“ proto
neobstojí. Vzhledem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně a jeho prostřednictvím se žalobci
podařilo zpochybnit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu v napadeném měnícím výroku a v
závislých nákladových výrocích zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a § 243b odst. 3 věta první o. s. ř.). V dalším průběhu řízení bude odvolací soud vázán právním názorem, který byl
vysloven v tomto rozsudku (§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §
226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne odvolací
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. července 2011
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu