U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobkyně WWTP DKNL, s.r.o. v likvidaci, se sídlem v Praze 10 – Vršovicích,
Moskevská 63, identifikační číslo 27205011, zastoupené Mgr. Milanem Šikolou,
advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 940/23, proti žalovanému městu Dvůr
Králové nad Labem, identifikační číslo 00277819, zastoupenému Mgr. Kateřinou
Kavalírovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Pražské Předměstí, Dukelská
15/16, o zaplacení částky 124.246.799,70 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 114 C 64/2012, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. února 2014, č. j. 47
Co 386/2013-207, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
celkové výši 124.246.799,70 Kč se specifikovanými úroky z prodlení a rozhodl o
náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není podle §
237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen o. s. ř.), přípustné. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že mezi účastníky
řízení neexistuje vztah z hmotného práva, v důsledku čehož není žalobkyně ve
sporu proti žalovanému o zaplacení ceny za čištění odpadních vod v rozhodném
období (od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2011) aktivně věcně legitimována. Předmětem
řízení je zaplacení odpovídající části stočného (tzv. „podsložky“ stočného) -
nákladů na čištění odpadních vod. Stočné je platbou za využívání všech částí
kanalizace, stokové sítě a čistírny odpadních vod. Právo na jeho výběr má
žalovaný jako vlastník městské kanalizační sítě, do níž ústí odtok odpadních
vod od odběratelů. Zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro
veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (dále jen „ZVK“), ani prováděcí
vyhláška č. 428/2001 Sb. výslovně neupravují výběr a přerozdělení stočného v
případě více vlastníků provozně souvisejících kanalizací. Podle § 8 odst. 3 ZVK
má aktivní věcnou legitimaci k přijímání plateb za čištění odpadních vod od
vlastníka vodovodní a kanalizační sítě vlastník čistírny odpadních vod (dále
jen „ČOV“). Výše úplaty za prováděné čištění odpadních vod na čistírně
odpadních vod je stanovena buď dohodou vlastníků provozně souvisejících
kanalizací uzavřenou podle § 8 odst. 3 ZVK nebo rozhodnutím správního orgánu;
nebyla-li v posuzovaném případě cena takto stanovena (vlastníci provozně
souvisejících kanalizací dohodu neuzavřeli a rozhodnutí správního orgánu je
předmětem řízení o žalobách podle části páté občanského soudního řádu), nebylo
možné, aby vlastník ČOV, jímž je EVORADO IMPORT, a.s. své pohledávky vůči
žalovanému (vlastníku městské stokové sítě) žalobkyni, která čistírnu odpadních
vod podle nájemní smlouvy z 29. 4. 2005 a smlouvy o provozování nemovitého a
movitého majetku ČOV z 23. 10. 2007 (ve znění dodatků), provozuje, platně
převedl (postoupil) ve smyslu § 8 odst. 2 ZVK; nelze totiž určit výši
postupované pohledávky.
Ujednání nájemních smluv, že k přijímání stočného je
oprávněn provozovatel ČOV („že stočné se platí provozovateli ČOV“), nemůže
právo na úplatu žalobkyni vůči žalovanému založit, neboť se opět může jednat
jen o tu poměrnou část stočného, na niž má nárok vlastník ČOV a o níž dosud
nebylo ve vztahu mezi vlastníky souvisejících kanalizací rozhodnuto. Nadto,
tvrdila-li žalobkyně, že na ni přešlo právo na úplatu za čištění odpadních vod
nájemní smlouvou a smlouvou o provozování ČOV ze dne 29. 4. 2005, ve znění
jejího dodatku č. 2, pak tyto smlouvy byly uzavřeny již před vydáním rozhodnutí
Ministerstva zemědělství ze dne 17. 9. 2007, č. j. 3329/2007-16330, ve spojení
s rozhodnutím ministra zemědělství o rozkladu ze dne 12. 12. 2007, č. j. 40293/2007-10000. Existence žalobkyní tvrzené nájemní smlouvy a smlouvy o
provozování ČOV z 23. 10. 2007 nebyla v řízení prokázána. Žalobkyně v dovolání neuplatnila žádnou námitku, která by byla způsobilá právní
závěr, na němž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, zpochybnit. Otázky,
které předkládá dovolacímu soudu k přezkumu
- zda práva a povinnosti vlastníka ČOV vyplývající z dohody vlastníků
provozních jednotek, resp. z rozhodnutí správního orgánu podle § 8 odst. 3 ZVK,
které takovou dohodu nahrazuje, zejména pak jeho právo na úplatu za čištění
odpadních vod, které má vůči vlastníkovi stokové sítě /resp. pohledávku z
tohoto titulu/ lze platně smluvně převést, postoupit provozovateli ČOV, a to
smlouvou uzavřenou ve smyslu ust. § 8/2 ZVK,
- zda rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 17. 9. 2007, č. j. 3329/2007-16330, byla cena za čištění vod dostatečně určitě stanovena a zda
pohledávku, kterou má z tohoto titulu vlastník ČOV, může platně postoupit
provozovateli ČOV,
- a zda pak v takovém případě existuje mezi provozovatelem ČOV a
vlastníkem stokové sítě vztah z hmotného práva legitimující provozovatele
domáhat se úplaty za čištění odpadních vod přímo po vlastníkovi stokové sítě
a z nichž dovozuje přípustnost dovolání, vzcházejí z vlastní - od odvolacího
soudu odlišné - skutkové verze, resp. závěr odvolacího soudu o nedostatku
aktivní legitimace ve sporu zpochybňují tím, že směřují primárně proti
skutkovým zjištěním, na nichž je tento právní závěr založen. Odvolací soud vycházel při právním posouzení věci (mimo jiné) ze zjištění, že
dohoda mezi vlastníkem čistírny odpadních vod (tj. společností EVORADO IMPORT,
a.s.) a žalovaným nebyla uzavřena (tento skutkový závěr žalobkyně ani
nezpochybňuje) a že rozhodnutí správního orgánu (Ministerstva zemědělství) ze
dne 17. 9. 2007, č. j. 3329/2007-16330, podle § 8 odst. 3 ZVK, neobsahuje
dostatečně určitý údaj o ceně za čištění odpadních vod. Oproti tomuto
skutkovému závěru žalobkyně prosazuje názor, že rozhodnutí Ministerstva
zemědělství ze dne 17. 9. 2007, č. j. 3329/2007-16330, obsahuje určitý údaj o
ceně za čištění odpadních vod, resp. že cena je z něho seznatelná. Pomíjí
přitom, že tato námitka je námitkou skutkovou a nepředstavuje proto uplatnění
jediného způsobilého dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 1 o. s.
ř.;
jeho uplatněním není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného
než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu. Skutkový základ sporu totiž
nelze úspěšně zpochybnit a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné
právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a
contrario). Nelze-li s úspěchem zpochybnit skutkové závěry odvolacího soudu, že dohoda mezi
vlastníkem čistírny odpadních vod (tj. společností EVORADO IMPORT, a.s.) a
žalovaným nebyla v posuzovaném případě uzavřena, a že rozhodnutí správního
orgánu (Ministerstva zemědělství) ze dne 17. 9. 2007, č. j. 3329/2007-16330,
podle § 8 odst. 3 ZVK neobsahuje dostatečně určitý údaj o ceně za čištění
odpadních vod, přičemž nebylo dosud nahrazeno soudním rozhodnutím, musí nutně
obstát úvaha odvolacího soudu, že vlastník ČOV nemohl - logicky vzato - svou
pohledávku za žalovaným z titulu úhrady za čištění odpadních vod žalobkyni
provozující ČOV postoupit a že právo požadovat po žalovaném úhradu za čištění
odpadních vod žalobkyni nezaložila ani nájemní smlouva, ve které si s
vlastníkem ČOV sjednala oprávnění vybírat veškeré úplaty za čištění odpadních
vod v předmětu nájmu. Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.)
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.