33 Cdo 2563/2023-163
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně HSH projektstav s.r.o., se sídlem v Brně, Štefánikova 849/21, identifikační číslo osoby 29370647, zastoupené Mgr. Barborou Sedlákovou, advokátkou se sídlem v Křoví 111, proti žalované I. V., zastoupené Mgr. Ladislavem Vrubelem, advokátem se sídlem v Brně, Staňkova 103/18, o 165 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 11 C 72/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2023, č. j. 14 Co 220/2022-140, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
zamítl žalobu o zaplacení 165 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 4. 2023, č. j. 14 Co 220/2022-140, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení ho změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání. Má za to, že odvolací soud se odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu při řešení právní otázky zachování totožnosti skutkového základu žaloby. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o.
s. ř., oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval přípustností dovolání. Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze výrok rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; dovolání v části týkající se výroku o nákladech řízení ostatně není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Podle ustanovení § 237 o.
s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně neshledal důvodným požadavek žalobkyně na zaplacení částky 165 000 Kč, neboť nebyla prokázána její skutková verze (že šlo o částku představující uhrazené zálohy na plnění ze smlouvy, k jejímuž uzavření nedošlo), ale bylo prokázáno tvrzení žalované, že dotyčná částka představuje úhradu kupní ceny za osobní automobil. Neshledal důvodnou námitku, podle níž v případě zjištění, že účastnice uzavřely kupní smlouvu, měl žalobkyní původně tvrzené „odstoupení od kontraktačního procesu“ vyhodnotit jako odstoupení od uzavřené kupní smlouvy.
Poukázal na to, že uvedené „odstoupení“ žalobkyně uplatnila v rámci svých žalobních tvrzení jako skutečnost, v jejímž důsledku požaduje vrácení poskytnutých záloh na určený automobil, tedy jinak řečeno bylo jím míněno odstoupení od kontraktačního procesu, nikoliv odstoupení od smlouvy uzavřené mezi účastnicemi. V souvislosti s tím podotkl, že vzhledem k tomu, jak předmět řízení včetně skutkových tvrzení žalobkyně vymezila v žalobě, je bezdůvodné obohacení, jehož vydání se domáhá, jiným skutkovým nárokem než bezdůvodné obohacení, které by mohlo vzniknout (náležet), pokud by žalobkyně důvodně odstoupila od kupní smlouvy pro vady předmětu koupě - předmětného automobilu.
Proto nebylo třeba hodnotit tvrzení žalobkyně o jejím odstoupení „od kontraktačního procesu“ (resp. „deklaraci nezájmu uvažovanou smlouvu uzavřít“) jako odstoupení od kupní smlouvy pro vady.
Dovolatelčina námitka, že se odvolací soud výše uvedeným závěrem odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, přípustnost dovolání nezakládá, a to proto, že se odvolací soud výše uvedeným závěrem neocitl v rozporu s dovolatelkou odkazovanou judikaturou, resp. jeho závěry se s odkazovanou judikaturou míjí, takže na otázce, jejíhož přezkumu se žalobkyně domáhá (vázanost skutkovým vymezením nároku v žalobě), není napadené rozhodnutí založeno. Žalobkyně nepřesně interpretuje rozhodnutí odvolacího soudu, který - v souvislosti s uvedenou námitkou, že dotyčné „odstoupení od kontraktačního procesu“ nebylo posouzeno jako „odstoupení od uzavřené smlouvy“ - uvedl, že opřela-li žalobkyně svůj žalobní požadavek na vrácení zaplacených finančních prostředků o (v řízení neprokázané) tvrzení, že mezi účastnicemi k uzavření smlouvy nedošlo, neboť sama „odstoupila od kontraktačního procesu“ (ve smyslu, že již nemínila v budoucnu žádnou smlouvu o prodeji vozidla uzavřít), nemůže zároveň tvrdit, že tím mínila „odstoupit od uzavřené smlouvy o prodeji (konkrétního) vozidla“.
K námitkám dovolatelky, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné a že došlo k porušení dvojinstančnosti řízení, Nejvyšší soud připomíná, že námitka vad řízení sama o sobě nemůže založit přípustnost dovolání, neboť není způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a dovolací soud k vadám řízení přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Napadá-li dovolatelka (navíc pouze obecným způsobem) způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, pomíjí, že samotné hodnocení důkazů soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o.
s. ř. nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srovnej např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné po č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Žalobkyně svou námitku, že skutkové závěry se s provedenými důkazy rozcházejí extrémním způsobem, zakládá na tvrzení, že důkazní situace stojí na výsleších rodinných příslušníků žalované a na listinách, které mají ve vztahu k ostatním důkazům „anekdotický charakter“, aniž by to blíže upřesnila, což neumožňuje dovolacímu soudu vyhodnotit, zda jde o výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV ÚS 985/15), resp. zda skutková zjištění, k nimž soudy nižších stupňů dospěly, jsou vadná v tom smyslu, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2024
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu